Útok NATO na Jugoslávii
Se srbskými zbrojovkami a dalšími cíly náletů NATO hoří i základy dosavadní mezinárodní politiky. Vracíme se na začátek století. Možná ještě o něco dál do historie. Jako by se nad Balkánem začal vznášet duch Woodrowa Wilsona. Sebeurčení národů a tvrdé potrestání porušovatelů demokratických principů se opět stává dominantním rysem diplomacie.
Když se Henry Kisinger ptal v zahraničním výboru americké Sněmovny reprezentantů, zda skutečně v případě masového porušování lidských práv bude Amerika a její spojenci zasahovat vojenskou silou, neměl na mysli jen příslovečný dvojí metr upl atňovaný na kosovské Albánce na straně jedné a na Kurdy a Tibeťany na straně druhé. Ptal se po nové definici mezinárodní politiky. Válka o Kosovo je proto tak významnou událostí, že týdeník EURO změnil zvyk a fokus nevěnuje hlavním do mácímu tématu, ale kosovské krizi.
NATO napadlo suverénní stát bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN a je vážnou otázkou, zda lze ničivé bombardování bývalé Jugoslávie věrohodně legitimizovat. Český prezident Václav Havel zásah ospravedlňoval následující rétorickou figurou: Kosovský kon flikt by jinak mohl postupně přerůst v konflikt celobalkánský, dále celoevropský a nakonec světový.
Západní mocnosti se tedy zcela právem cítily Kosovem vážně ohrožené. Příště se ale mohou cítit ohrožené pochybným jaderným reaktorem temelínské elektrárny, jak připomíná politický sociolog Václav Bělohradský.
Nejde však zdaleka jen o řešení problému vždy komplikovaných národnostních a náboženských konfliktů na vždy horkém Balkánském poloostrově.
Fakticky je bombardování Jugoslávie dokončením procesů, které začaly pádem komunismu. Rusko prohrálo studenou válku a nyní jsou mu ukládány další dodatečné tresty v podobě ztráty vlivu na poslední výspě jaltského systému - Balkáně. Zde přes dobře známou slovanskou vzájemnost hrály v historii vždy první housle především Rakousko a Británie, citlivá na to, když se imperiální Rusko pokoušelo přiblížit k Bosporu, a tím i k Suezu.
Rusko tento prostor považovalo sice vždy za oblast prvořadého zájmu, jeho vliv tam však prosadil až Stalin v Jaltě. Jaltský systém se stal definitivně minulostí a není vůbec vyloučeno, že až se rozptýlí dým z hořících kosovských vesnic, obnoví se zase myšlenky posílení jižního křídla NATO o Rumunsko a Bulharsko. Ruský vliv na evropské události se stane definitivně zcela zanedbatelným. Těžká rána pro nedávnou velmoc vyvolává obavy politologů.
Obavy z obnovení studené války se však zdají v tomto okamžiku liché. Rusko je mimořádně slabé a čeká na každý dolar pomoci od Mezinárodního měnového fondu. Čeká na dodávky obilí a dalších potravin. I když disponuje stále jaderný mi zbraněmi a tváří se jako velmoc, je to pokořená země. Tahle ruská vláda si nedovolí o mnoho více než slovní protesty. Jenže volby jsou za dveřmi a Lebeď či Zjuganov čekají.
Paralela konce studené války s koncem první světové je velmi silná. I tehdy v zájmu lidských práv a demokracie vznikly na troskách monarchií drobné národní státy a agresor Německo byl potrestán těžkými reparacemi a ztrátou Lotrinska.
Tvrdý trest z hlediska spravedlnosti a pocitu lidí ve válkou zmučené Evropě zasloužený, ale z hlediska mezinárodní politiky tragický. Přišel Hitler a řekl Němcům, že jejich panská rasa má přece na širší území nárok. A hnědá stran a začala sklízet vítězství, zasetá velmocenským rozhodnutím po první světové válce. Nelze nepoložit si otázku, zda se Srbsko náhodou nestává ruským Lotrinskem, zda bomby dopadající na Bělehrad nehnojí širé ruské lány oseté rudohnědým kvítím? Nestává se náhodou Clinton tak trochu Wilsonem, jehož versailleský systém porodil Hitlera?
Až se Rusko po knokautech zvedne, nebude ho Západ zase litovat, jako litoval Německo, nebude proto jeho případnou a pravděpodobnou expanzi směrem do střední Asie brát jako kompenzaci za příliš tvrdé reparace po studené válce? Tak jako toleroval expa nzi Německa do Rakouska a Československa? Hrozba toho, že se režimy, které se staly noční můrou dvacátého století jednou vrátí, nechají sotva někoho chladným.
V tomto srovnání zní děsivě úvahy, podle nichž se nabízí i následující vysvětlení kosovského útoku. NATO, vedené americkým zbrojním průmyslem, dostalo od Miloševiče jedinečnou příležitost vyzkoušet si nejmodernější technologie, například poprvé nasa zené neviditelné bombardéry B 2, v praxi na těžkém balkánském terénu.
Z historie víme, že Západ vždy podporoval diktátory různého typu, pokud jejich režimy fungují na základě německého sloganu „Ordnung und Disziplin , tedy klidu a pořádku. Pro byznys je totiž rozhodující stabilní prostředí, a nikoliv demokratické uspořádání a dodržování lidských práv. Ale v případě, když místo klidu a pořádku neustále teče krev, někdo musí zasáhnout.
Britský The Economist si na obálku napsal titulek Škobrtnutí do války. Když je válka, musíme ji vyhrát. To věděl už Josef Švejk. Jak je z výše uvedeného zřejmé. Vítězství může mít mnoho příchutí a dnes není zdaleka jasné, jaká vyjde nakonec.
Nelze proto nemít obavy, že po zásahu v Jugoslávii budou Clinton, Blair i další přemítat, zda náhodou nevěděl o mezinárodní politice o něco více než oni už Bismarck, který kdysi velmi urážlivě na adresu balkánských národů poznamenal: Musíme těm zlodějům ovcí dát jasně na srozuměnou, že evropské vlády nemají nijak zapotřebí nechat se zapřahat ve službách jejich choutek a soupeření.
