Vláda se vrátí k tomu, co měla na stole již v roce 1999
Návrh věcného záměru zákona o prostituci leží tři a půl roku u ledu. Ten možná nyní začíná pukat. Jitka Gjuričová, ředitelka odboru prevence ministerstva vnitra, který normu zpracovává, uvádí, že návrh zákona by měl být poslán v září do vlády.
Výzva z Dubí.
První pokusy řešit nějak v Česku problémy s divokou prostitucí se objevily v roce 1993. Tehdy ministerstvo vnitra ve spolupráci s resorty sociálních věcí, zdravotnictví a spravedlnosti zpracovalo materiál s názvem Rozbor situace v oblasti potírání pohlavních chorob a boje s prostitucí, kuplířstvím a obchodováním se ženami a dětmi. Na jeho základě ministerstvo spravedlnosti zpracovalo návrh zákona o některých opatřeních k regulaci prostituce. Nepokoušel se řešit problém komplexně. Jeho smyslem bylo zahnat prostituci do vyhrazených míst. Vláda v roce 1994 návrh zákona odmítla s tím, že tato problematika bude upravena v zákoně o obcích. Stalo se, ale až v roce 2000, kdy byl konečně zákon o obcích přijat.
Samo ministerstvo vnitra ve svých materiálech uvádí, že impuls k systémovému řešení prostituce v Čechách přišel zdola. V listopadu 1997 zaslali těžce zkoušení občané Dubí u Teplic poslancům a senátorům petici s požadavkem na přijetí zásadních opatření k omezení prostituce a problémů s ní souvisejících. V té době už Česká republika získala v prostituci světovou proslulost. V roce 1998 byla jako stát tolerující a produkující prostituci vybrána za adresáta mediální kampaně proti obchodu se ženami, kterou za podpory Evropské unie vede vláda Spojených států.
Sněmovní výbor petiční, pro lidská práva a národnosti k problematice prostituce uspořádal dvě schůze za účasti náměstků ministrů vnitra, průmyslu a spravedlnosti. Bylo na nich dohodnuto vypracování situační zprávy o prostituci v Česku a návrhu na řešení problémů s ní souvisejících. Tím návrhem byl návrh věcného záměru zákona o prostituci, který ministr vnitra Vladimír Grulich v říjnu 1999 předložil do vlády. Tehdy se bláhově počítalo s tím, že by zákon mohl platit od začátku roku 2001. Legislativní rada vlády však zákon nedoporučila kvůli rozporu s mezinárodní Úmluvou o potlačování a zrušení obchodu s lidmi a využívání prostituce druhých osob.
Staré časy.
Úmluva pochází z roku 1951 a Československá republika k ní přistoupila v roce 1958. Prostituce je v ní chápána jako jev neslučitelný s lidskou důstojností a zúčastněné státy se zavazují trestat lidi, kteří ji přímo provozují, i ty, kteří to organizují nebo o tom vědí. V tom je klíčová kolize s připravovaným českým zákonem, který předpokládá, že prostituce bude regulována. Tedy tolerována při dodržování určitých předem stanovených podmínek.
Jitka Gjuričová připomíná, že úmluva vznikla v nepříznivé sociálně ekonomické situaci po druhé světové válce, kdy zažíval konjunkturu i abolicionistický přístup k řešení společenských problémů. Dnes mají státy, které úmluvu přijaly - mimo jiné i Polsko a Maďarsko - s řešením prostituce problémy. Naopak země, které byly v padesátých letech méně radikální, mají fungující normy umožňující prostituci alespoň regulovat, když už ji nejde zrušit. Patří k nim například Rakousko, Nizozemsko, Německo. Jitka Gjuričová uvádí, že právě zkušenosti z Rakouska a Nizozemska byly využity při přípravě českého zákona.
Velké peníze.
Už v roce 1999 bylo jasné, že má-li být zákon přijat, musí být rozpor s úmluvou vyřešen. Konkrétně to mělo znamenat, že bude úmluva vypovězena. Tato možnost existuje - výpovědní lhůta je dvanáctiměsíční. V usnesení k Návrhu opatření k řešení problémů souvisejících s prostitucí vláda v listopadu 2000 uložila tehdejšímu svému místopředsedovi Vladimíru Špidlovi a ministru zahraničních věcí Janu Kavanovi analyzovat aktuální vztah členských států k úmluvě a do 31. března 2001 o výsledku informovat vládu. V předkládací zprávě k materiálu se uvádí, že pro vypovězení úmluvy se vyslovilo devět resortů, ministerstvo zahraničních věcí se pro prý vyslovilo nepřímo, čtyři resorty se nevyjádřily a ministerstvo průmyslu požadovalo více informací.
Ani přes vcelku jednoznačnou shodu názorů na nutnost vypovězení úmluvy tento záměr nikdy nepřekročil hranice teorie. A tím pádem pochopitelně nepřekročil tyto meze ani zákon. Jitka Gjuričová, která je o problematice dokonale informována, se jako loajální státní úřednice nepouští do spekulací, proč se tak stalo. Neloajálně novinářsky lze nabídnout jednu eventualitu, a to, že jde o hodně peněz. Stejně jako o veškeré černé a šedivé ekonomice, neexistují ani o ekonomickém rozměru prostituce přesná čísla. Český statistický úřad se ale před časem chvályhodně pokusil alespoň o odhad. V analýze, jejíž údaje autor Jiří Vopravil označuje za „pravděpodobně stále ještě podhodnocené“, stojí, že v roce 2000 se v České republice vybralo za prostituci 5,7 miliardy korun. Po odečtení nákladů zbývá přidaná hodnota 4,5 miliardy. Daně se neplatí, protože veřejné domy české zákonodárství nezná. A vymoci daně od pouličních šlapek - i kdyby se o to někdo pokusil - je za současné situace nemožné.
Sicilská cesta.
Řešení zapeklitého problému s úmluvou přišlo - pro leckoho možná naneštěstí - zvnějšku. V Palermu byla loni v prosinci přijata další úmluva, proti nadnárodnímu organizovanému zločinu. Jitka Gjuričová upozorňuje na právní expertizy uvádějící, že úmluva z roku 1951 je již přežitá. Přistoupení České republiky k modernějšímu palermskému dokumentu umožňuje nebrat na bariéry úmluvy z roku 1951 zřetel a přijmout zákon o prostituci v tom pojetí, jak byl od počátku zamýšlen.
Zajímavé je, že když nyní Stanislav Gross oprášil starou vestu a oznámil slavně do světa, že chce pomocí regulace prostituci zdanit, objevila se podpora i přímo od jejích provozovatelů. Chebský deník zveřejnil zprávu, v níž provozovatel chebského nevěstince Robert Perl říká, že prostituce by se měla legalizovat a osobám, které se jí chtějí živit, by se stanovila jasná pravidla. „Doufám, že brzo patří světlo světa zákon o prostituci, a ten dokáže odstřelit některé opravdové vykořisťovatele a takzvané černé obchody,“ tvrdí pan Perl.
Fakticky tak prostými slovy vyjadřuje to, co tvrdí i lidé z odboru Jitky Gjuričové: současný dlouhodobě neúnosný právní stav efektivně směřuje k tomu, že se prostituce v Česku sbližuje s mezinárodním organizovaným zločinem v míře pro vyspělé státy nebývalé.
Dva zákony.
Ministerstvo vnitra a další instituce mapujících tuto oblast odhadují, že v Česku vykonává prostituci minimálně deset tisíc lidí. Některé radikální odhady přitom hovoří až o 25 tisících. Většinou jde o „klasickou“ prostituci žen, a to prostituci heterosexuální. Provozuje se ale i prostituce mužská a dětská, i formy homosexuální, bisexuální a transexuální. Částečně se jí zabývají Češky, respektive Češi, ale hojně jsou zastoupeny i Romky a dívky ze států východní a jihovýchodní Evropy, ba i Asie. Menší polovina prostitutek šlape chodníky a silnice, mírně větší část pracuje pod střechou. Od luxusních prostitutek se stálou omezenou klientelou přes hotelové šlapky, pracovnice masážních salónů, night klubů a sexy barů, po ženy „v domácnosti“ provozující prostituci ve vlastních bytech.
Socialismus řešil tento problém především represí prostřednictvím paragrafu o příživnictví v trestním zákoně a zákonem o přečinech. V roce 1990 byly paragraf i zákon zrušeny. Nyní se prostituce týkají dva zákony. Zákon z roku 1922 o potírání pohlavních nemocí, jehož platné znění se však omezuje jen na zákaz zřizování a udržování nevěstinců. Zákon o obcích umožňuje obecním úřadům vydat vyhlášku odkazující prostituci do míst, kde by neurážela mravní cítění veřejnosti. Rozbory ministerstva vnitra konstatují, že za této situace, kdy neexistuje právní předpis, který by prostituci jakýmkoli způsobem vymezoval, nelze proti ní efektivně postupovat.
Zvrat.
Nový zákon ještě neleží na stole, ale Jitka Gjuričová tvrdí, že bude vycházet z dosavadního pojetí. Týdeník EURO má k dispozici aktuální verzi věcného řešení z roku 2002. Její „revolučnost“ spočívá v tom, že prostituci chápe jako živnost. Prostitutky a prostituté se považují za osoby samostatně výdělečně činné, jejichž podnikání ovšem nebude upraveno živnostenským zákonem. Osvědčení k provozování prostituce by měly vydávat obce s rozšířenou působností. Prostitutky vykonávají činnost pouze v objektech k tomu určených a pronájem pokojů hradí majiteli, který nesmí být mladší 25 let. Majitel veřejného domu má odpovědnost za jeho chod. Osoby provozující prostituci stát vybavuje registračním průkazem, který musejí mít při výkonu povolání u sebe. Pravidelně se podrobují lékařským prohlídkám a souhlasí s tím, že údaje o nich budou předávány kontrolním orgánům a archivovány.
Zákon by měl zakázat vykonávání prostituce lidem mladším osmnácti let. Postihováni by měli být i případní zákazníci. Lidé provozující prostituci by si platili sociální a zdravotní pojištění na základě předpisů platných pro samostatně výdělečně činné osoby a samozřejmě by se na ně vztahoval i zákon o dani z příjmů. Stejně tak na provozovatele nevěstinců. Vzhledem k legalizaci a zprůhlednění této oblasti se – zahraniční zkušenosti ukazují, že právem – očekává, že z miliardových částek protékajících nejstarším řemeslem světa něco ukápne i do chudičké státní pokladny.
Do stejné řeky.
„Pokud vše půjde racionálně, mohl by zákon platit od 1. ledna 2005. Do té doby bychom na změny stihli připravit praxi,“ tvrdí Jitka Gjuričová. To je pozitivní zjištění. Je však třeba připomenout, že už v roce 1999 - kdy byl text, o němž se dnes hovoří, už na stole - se říkalo, že zákon bude vbrzku platit. Utekly čtyři roky a jsme tam, kde jsme byli. S tím rozdílem, že Česká republika jako vyhledávaný cíl divoké sexuální turistiky má nyní už nejlepší roky za sebou. Jitka Gjuričová soudí, že hlavně z ekonomických příčin. Ceny českých hampejzů se přibližují cenám v obdobných zařízeních sousedních členských států Evropské unie a po vstupu Česka bude toto „cenové vyrovnávání“ pokračovat ještě rychlejším tempem.