Moskva i dnes působí dojmem podrážděného medvěda
Slabí jsou biti, prohlásil před časem ruský prezident Vladimir Putin. A Rusko nechce být slabé. Kreml ukazuje Západu, že pokud jde o dodávky plynu, má k dispozici velmi silné karty. O tom není pochyb. Vedle nich ale drží i karty, které zas tak skvěle nevypadají.
Plynárenský gigant Gazprom, ruské ropné firmy i sám Putin dávají najevo, že mohou klíčové suroviny dodávat také jinam - do Číny a dalších asijských zemí. Poselství je jasné. Západoevropané si nemají myslet, že je na nich Rusko nějak závislé. Moskva očekává, že jí evropské země vyjdou vstříc, třeba i tím, že nebudou bránit různým formám expanze Gazpromu na svých trzích. Plynárenský gigant má zájem o akvizice jiných energetických firem i o větší přímý podíl na distribuci. Když se to ukáže jako nemožné, budou se muset Rusové poohlédnout po příležitostech jinde.
Je to vydírání? Dá se to tak říct. Je v tom ale možné vidět i vcelku racionální, tržní přístup. V Evropské unii se dnes hodně mluví o diverzifikaci surovinových zdrojů. Varování před Ruskem se v EU ještě více ozývá po jejím rozšíření o nové členské země, především Polsko a pobaltské republiky. Když to slyší Rusové, musejí mít pocit, že nejsou vítáni právě s otevřenou náručí. Musejí se zamýšlet i nad jinými geografickými směry a je rovněž logické, že o tom mluví. Slabinou Moskvy ovšem zůstává způsob komunikace. Rusko i dnes občas působí dojmem podrážděného medvěda, od kterého není možné očekávat nic dobrého. Mnozí pozorovatelé jsou proto přesvědčeni, že Rusové chtějí především své evropské partnery vydírat.
I některé postoje ve členských zemích Evropské unie by se ovšem daly označit za vydírání Ruska. Také Evropané totiž říkají, co by Rusové měli dělat. Moskva by měla pustit zahraniční investory ke svým surovinovým zdrojům, Gazprom by se měl vzdát svého monopolu a uvolnit prostor i konkurenčním distribučním společnostem. Pokud se tak nestane, Gazprom nebude mít zcela volnou cestu na Západ. Jenže v postojích zemí EU lze pochopitelně najít racionální důvody. Kdo by se radoval z expanze ruské plynárenské společnosti na své území, když je jasné, že Gazprom je mimo jiné nástrojem energetické politiky Kremlu? Příliš těsné spojení politických a ekonomických zájmů je nutné vnímat jako riskantní, i kdyby se ona politika jevila jako přátelská. Třeba polský ministr obrany Radek Sikorski přitom pořád v Moskvě vidí nepřítele. Svědčí o tom jeho přirovnání německo-ruské dohody o výstavbě plynovodu pod hladinou Baltského moře k paktu Molotov-Ribbentrop o rozdělení Polska před více než půlstoletím.
Zdaleka ne všichni v EU jsou tak paranoidní. Český premiér Jiří Paroubek se zaměřuje na přímé vyjednávání s Putinem o lepších podmínkách pro dodávky ruského plynu, a tím částečně popírá svá předchozí tvrzení o potřebě společného postupu s ostatními státy unie včetně Polska. Němci dokonce čelí výtkám z Polska i Pobaltí, že porušili ducha evropské spolupráce, když plány na výstavbu podmořského plynovodu se svými nynějšími spojenci z EU nekonzultovali. V tom může být i kus pravdy, byť právě současná polská vláda není důvěryhodným kritikem. Rozhodně se neproslavila tím, že by při prosazování svých stanovisek v unii brala přílišný ohled na ostatní členské státy. To, že někdo není paranoidní, však ještě neznamená, že musí být přehnaně důvěřivý. Britové, kteří sami kritizují ochranářství jiných států, přemýšleli o tom, jak před Gazpromem uchránit tamní energetickou společnost Centrica. Uvažovali o účelové změně zákona, než tuto možnost zavrhl premiér Tony Blair.
Objevuje se názor, že nynější polemika nakonec vyústí v plynovou studenou válku mezi Západem a Ruskem. Bude-li se brát ohled na reálné ekonomické zájmy, nestane se tak. Rusko potřebuje zahraniční investice k modernizaci ropné a plynárenské infrastruktury a to nejen ty asijské. I kdyby Moskva chtěla obrátit směr hlavních ropovodů a plynovodů, trvalo by jí to velmi dlouho. Evropa je pro Rusko přirozeným obchodním partnerem, většina Rusů žije v Evropě. Pro Evropskou unii přitom význam Ruska jako dodavatele surovin spíše roste. Alternativy vůči ruskému plynu jsou většinou dražší a také nejistější. Svědčí o tom napětí na Blízkém východě, nedávno tento fakt nepřímo připomnělo znárodňování v Bolívii. Po ostřejších slovech by měla přijít doba chladnějšího rozumu.
