Nevyhazovat, ale točit

Derrick Gaddis tušil, že oba jeho lesní traktory k nakládání klád dosluhují. Místo toho, aby je úplně vyřadil a koupil nové, obrátil se přímo na výrobce – firmu John Deere – s dotazem, zda neexistuje jiné řešení. Původní součástky už totiž nebyly k mání. Společnost však právě zkoušela beta verzi svého programu remanufakturace. Staré a poničené stroje vybaví novou technikou a díky 3D tisku i jiným technologiím dokáže nahradit a vylepšit, co je zapotřebí. Tak začíná březnový článek listu The New York Times, který upozorňuje, že je v byznysu čím dál zřetelnější trend nikoli jen recyklací a repasí produktů, ale přitom i jejich modernizace.

Vracení věcí do oběhu – jejich cirkulace – se netýká jen traktorů a bagrů, ale také kávovarů, tiskáren nebo celých domů!

Oprava ledničky? Ano, ale přidáme také dotykovou obrazovku a nové funkce, hlásí třeba repasářská firma CoreCentric.

Jiným populárním příběhem, kdy už se věci nevyhazují, ale přinášejí profit i užitek, se stalo čištění starých kostiček Lego, jež nekončí v plastovém odpadu. A spotřebitele to zajímá. Podle průzkumu společnosti Capgemini na vzorku 7500 lidí a 750 nápojářských firem, jež v srpnu citovala mezinárodní edice časopisu Forbes, se 78 procent dotázaných shodlo, že firmy mají hrát zodpovědnější roli a je důležité myslet i na recyklaci a koloběh obalů.

„Odpovědí je cirkulární ekonomika,“ líčí časopis. Má na mysli rotování výhodné jak pro byznys, tak pro společnost a navíc i životní prostředí.

Tématu výhodné cirkulace věcí i zdrojů se věnují nejen vědci, ale i neziskové organizace.

A už též v tuzemsku, kde vznikl Institut cirkulární ekonomiky (INCIEN).

„Spolupracujeme s výzkumnými centry napříč Českem a máme tu několik opravdu excelentních týmů pracujících na konkrétních projektech výzkumu recyklace materiálů od textilu po stavební materiály či bioplasty. V posledním roce mám čím dál více příležitostí hodnotit i vědecké projekty a musím říci, že se postupně, byť celkem pomalu, rozjíždíme. Do výzev se hlásí více originálních konsorcií a to je přesně ten trend, který je třeba udržet,“ řekla týdeníku Euro ředitelka institutu Soňa Jonášová.

Dle svých slov se snaží s kolegy „stavět mosty“ a hledat synergie mezi praxí, byznysem a akademickou půdou pro aplikaci vědeckých nápadů.

„Chybí mi tu spin-offy, které by tyto výsledky šířily dál, což je běžný standard například v Nizozemsku a severských zemích. Budoucnost tkví v hledání komplexních řešení na superkomplexní problémy. Hledání synergií mezi byznysem a vědou bude zcela klíčové. V tom bychom chtěli hrát klíčovou roli a pomoci tak Česku umístit se na viditelné místo světových hotspotů cirkulární ekonomiky,“ vysvětluje Jonášová, oč jejímu institutu jde především.

Využité, obíhající a nahraditelné

Občas už se nejen vědci, ale také novináři veřejně blýsknou pojmem „cirkulární ekonomika“. Zní světově, moderně, evokuje pohyb a rotující systém. Co to vlastně je? V ideálním případě má jít o společenskoprůmyslový koloběh, v němž se ztrácí jen minimum zdrojů a prostředků.

Hlavní myšlenka stojí na třech principech. Zaprvé chce sázet na obnovitelné zdroje, regenerovat již použité věci a pečlivě sbírat užité materiály s cílem recyklace.

Zadruhé hodlá optimalizovat využívání

věcí, různé produkty maximálně vytěžit, eventuálně je také sdílet s ostatními a předem myslet na jejich renovaci, přeměnu. A zatřetí chce zamezit zbytečným únikům do životního prostředí nebo i vzniku druhotných škod, emisí či dalších „externalit“.

Je to okouzlující koncept. Nastavit chod našeho světa tak, aby se podobal přírodnímu cyklu, kde se každá součást protočí, splní svůj účel a zase se rozloží i dá vzniknout něčemu novému. V roce 1942 přišel Raymond Lindeman, ekolog a limnolog (čili vědec zabývající se jezery či útvary s pomalou výměnou vody), s pojetím přírody jakožto cirkulujícího koloběhu látek, ale i energií. Ve vědeckém časopise Ecology mu posmrtně vyšel vlivný článek, v němž ke známému potravnímu biořetězci přiřadil rovněž neživé elementy. I ty totiž v ekosystému (právě na příkladu jezera) cirkulují, některé se ovšem ztrácejí, přičemž dochází k výdeji energie.

I my spoustu energií a surovin ztrácíme; neumíme je dostatečně „vytěžit“, takže vyhazujeme staré spotřebiče či předměty a kupujeme zcela nové věci. O změnu jde cirkulární ekonomice, součásti udržitelného rozvoje: ztrácet co nejméně a ještě z toho získat další výhody. Protože recyklace, to už se netýká jen barevných popelnic na sklo, plasty či papír, ale i větších celků.

Repasovat by mělo být sexy

Před čtyřmi lety vydal renomovaný vědecký magazín Nature celý speciál věnovaný cirkulární ekonomice, respektive její vizi. Jedním z úvodních článků byla stať švýcarského architekta Waltera Stahela, jenž je zastáncem výrobků s dlouhou životností, maximální účelností a s možností oprav anebo modifikací. Byl tím, kdo razil změnu celé filozofie výrobků, jež by nestavěly na pojetí „od kolébky do hrobu“, nýbrž na sloganu „Cradle to Cradle“ (od kolébky ke kolébce, C2C).

„Když bylo mé ojeté toyotě z roku 1969 skoro třicet let, rozhodl jsem se, že už si zaslouží předělávku. Po dvou měsících a sto hodinách práce se mi vrátila domů v plné kráse.,Jsem rád, že jste si konečně koupil nové auto,‘ poznamenal soused. Kvalita bývá stále spojována s novostí, nikoli s péčí,“ začínal vizionář Stahel svůj článek, když upozornil na důležitou věc: jak moc pro většinu z nás znamená novota, něco nově opatřeného, byť shodně funkčního.

Stahel si byl coby architekt vědom, že chytrá přestavba domu vyžaduje méně práce i zdrojů nežli jeho stržení, likvidace sutin, příprava a výstavba úplně nového. Jeho ženevský Product Life Institute proto razil odlišný, ekologičtější a rovněž ekonomičtější přístup s týmiž či podobnými výsledky. „Cirkulární ekonomika by přeměnila výrobky, jimž končí jejich životnost, v suroviny pro jiné produkty, čímž by se uzavřela smyčka industriálních ekosystémů s minimalizací odpadu. Proměnilo by to ekonomickou logiku, protože by produkci nahradila dostatečnost: znovu užij, co jde, recykluj, co nelze opětovně využít, oprav, co je rozbité, a repasuj, co už opravit nejde,“ apeloval Stahel – vědom si toho, že nejtěžší je proměnit myšlení, celé paradigma.

To by prý přineslo nové profese, úspory i čistší svět. Úředníci, aktivisté i Rolls-Royce

Zesílený tlak environmentalistů, Evropské komise, neziskových organizací, agentur a již také části veřejnosti se v posledních letech čím dál více zaměřuje na šetrné zacházení s životním prostředím; globálním tématem se ostatně stala klimatická změna či vliv člověka na ni. A v takovém prostředí se objevují různé korporátní a firemní projekty koketující s tím, co by se dalo nazvat „ochutnávkou“ cirkulární ekonomiky.

Chemické kolosy investují do výzkumu a vývoje nových plastů či materiálů, což získává i grantovou podporu pro „znovupromýšlení chemie“ ve světě jiné, oběhovější ekonomiky, jak v lednu popisoval magazín Science.

Recyklace a repase už není tématem jen menších ekonadšenců. Známá společnost Caterpillar vyrábějící buldozery či bagry razila politiku repasování svých dieselových motorů. Její dceřiná firma Cat Reman opravuje a vylepšuje existující, zastarávající stroje. Média také opakovaně referovala o recyklačním programu britského výrobce aut a leteckých motorů Rolls-Royce. „Program se jmenuje Revert, jde o naši spolupráci s dodavateli, a byl zaveden již ve více než stovce továren,“ tvrdil Andrew Clifton, muž s funkcí manažer udržitelnosti. Značka RR ročně spotřebuje desítky tisíc tun titanu, niklu či rhenia. A dobré příklady táhnou: vědci i hi-tech firmy rozvíjejí technologie extrakce cenných kovů z elektronického smetí (mobilů, čipů a počítačů) nebo surovin ze starých baterií.

Dalšími příklady, jak vracet věci do života, je výstavba repasovatelných domů (Nizozemsko, Skandinávie), které mohou být po dekádách naplánovaného provozu rozloženy a jejich části jinak znovu využity. Úplně zezdola vznikají další iniciativy, jako je služba Furnishare, jejímž cílem je předat již nepotřebný či okoukaný nábytek dál, a to lidem potřebným – podle statistik se totiž jen v USA vyhodí ročně více než deset milionů tun nábytku, z čehož se jen pár procent repasuje či využije. „Spolu s Filozofickou fakultou UK uskutečňujeme projekt cirkulárního hubu v pražském Kampusu Hybernská, kde je kromě testování dílčích metodik i cirkulární dílna nebo knihovna věcí,“ líčí Jonášová. Není ani vyloučeno, že někde dřímá idea podobná sdílenému bydlení Airbnb, která proměnila svět cestovního ruchu, nebo byznysově udržitelný koncept „antikvariátu věcí“, jenž u mladé generace uspěje – a promění svět.

Postkovbojská ekonomika?

Odborných studií, které pracují s pojmem cirkulární ekonomika, přibývá.

Někteří vědci chválí vizi, ale jsou skeptičtí k jejímu naplňování. „Je to momentálně populární pojem, který propaguje Evropská unie a několik vlád i mnoho firem po celém světě, nicméně vědecký a výzkumný obsah celého konceptu je neorganizovaný, vágní,“ uvádí předloňská studie finských vědců v časopise Ecological Economics, jež popisuje další limity koncepce.

Změnit myšlení není a nebude snadné. Už v roce 1968 předvídal ekonom Kenneth Boulding, že přístup k dobývání zdrojů si jednou vynutí změnu principů. Raná „kovbojská ekonomika“, jež jakoby rabuje pláně, bude nutně nahrazena „ekonomikou kosmickou“, neboť Země se podobá uzavřené raketě – s omezenými zásobami i jistými limity, jak si znečistit životní prostor.

Již citovaný Stahel připodobňuje nutné změny k jinému ekosystému. Zatímco „lineární ekonomika“ teče jako řeka, padá a různě se točí, přičemž s sebou odnáší materiály, tak ona cirkulární ekonomika je prý jako jezero. Funguje, dává život, přitom mu stačí jen drobný přítok, ale zároveň odtok není až tak masivní. K nápadu, že by to třeba i šlo, se přidávají i některé univerzity – včetně MIT nebo Imperial College –, jež před několika lety zformovaly konsorcium ubírající se k vysněné oběhové ekonomice: úspornější, ale plně udržitelné.

Není to bláhová představa? Jen prchavý sen několika nadšenců? „Často slýchám, že jsem nezničitelný optimista.

A musím to potvrdit. Náš INCIEN letos oslavil pět let. A namísto nekonečných diskusí, jak naložit s odpady, se posunujeme díky úzkému kontaktu s byznysem do segmentu, kde cítím, že se staré ledy začnou konečně hýbat,“ říká Jonášová.

Podle ní už není možné jen řešit problémy, nýbrž je nezbytné hledat cesty, jak jim předcházet. Jde také o zadávání úkolů, námětů. „Třeba v problému nízkého využívání vedlejších energetických produktů či stavebních a demoličních odpadů. Pokud zadavatelé začnou poptávat výrobky s nižší stopou CO2 či pokud my bonifikujeme i kritéria zvýhodňující vyšší počet recyklátu, opravitelnost a modulárnost, dáváme tím impulz nejen pro designéry, ale i pro vědce, po kterých budou dodavatelské firmy požadovat intenzivní spolupráci. A konečně tak z pomyslných ‚šuplíků‘ vytáhneme technologie, inovativní materiály či nové cesty využití recyklátu, o které dosud nikdo nestál. Hlavně nemůžeme stát na místě a je třeba takovou poptávku aktivně podporovat,“ uzavírá Jonášová.

I my spoustu energií a surovin ztrácíme; neumíme je dostatečně „vytěžit“, takže vyhazujeme staré spotřebiče či předměty a kupujeme zcela nové věci.

O autorovi| Martin Rychlík, spolupracovník redakce Autor je vědecký novinář, působí na Univerzitě Karlově