Češi mají nižší ekonomický práh bolesti
Bude zajímavé sledovat v polovině července, kdy bude zveřejněn index spotřebitelské důvěry za červen, co udělalo s pocity občanů odtajnění finančního kolapsu, zavedení nucené správy a posléze vyvlastnění Investiční a Poštovní banky. Pokud by se opakovalo září 1998, kdy stejný osud postihl Agrobanku, tak se žádné drama konat nebude. Tehdy index spotřebitelské důvěry (Consumer Confidence Index – CCI), ukazatel mapující názory lidu na hospodářskou situaci státu a finanční situaci domácností, sice klesl během dvou měsíců o necelé tři body, ale vzápětí zase dva body nabral, takže celkový pokles byl vzhledem k tomu, že šlo o pátou největší banku v zemi, marginální. Odborně by to bylo možné vysvětlit tím, že „práh bolesti je u občanů takzvaných postsocialistických zemí obecně nízký. Populárně řečeno, nás hned tak něco nepřekvapí, i pozitivní události vnímáme opatrně, s vědomím, že zdánlivě bílé může být ve skutečnosti jako uhel. Názor na peněžnictví je toho dokladem. První pád známého finančního domu – nepočítáme–li specifickou kauzu Kreditní a průmyslové – Banky Bohemia v dubnu 1994 způsobil dlouhotrvající a vlastně jediný propad indexu spotřebitelské důvěry v roce 1994. Jenomže v příštích letech neslavně skončilo dalších šestnáct bank a lidé si zvykli. Vzestup a pád. Indikátory typu CCI jsou v civilizovaných zemích brány velice vážně a do svých kalkulací je zahrnují cen–trální banky i vlády. V Česku to tak zatím nefunguje. Také proto, že pohyby indexu jsou někdy nevyzpytatelné. V lednu 1993 se teoreticky měla v CCI projevit melancholie ze zdražování v důsledku daňové reformy. Nestalo se tak. Místo toho po celé první čtvrtletí toho roku pokračoval vzestup spotřebitelské nálady a zastavil se až v březnu, aby si na tři měsíce odpočinul a poté zahájil, z hlediska trvalosti dosud nepřekonané, devítiměsíční období růstu. To lze možná vysvětlit nadějemi vkládanými do samostatné existence českého státu. Méně pochopitelné už je, proč zrovna v dubnu 1996 zahájil CCI nebývalý střemhlavý pád a během roku a tři čtvrtě ztratil téměř čtrnáct a půl bodu. Měnová krize a ekonomické balíčky přišly až na jaře 1997. Neblahé volby. K jednomu z největších meziměsíčních růstů „blbé nálady došlo mezi květnem a červnem 1996, v době prvních parlamentních voleb v samostatné ČR. Asi povolebnímu handrkování lze přičíst fakt, že po každých volbách – v roce 1992, v roce 1996, i po těch mimořádných předloni – spotřebitelská důvěra klesla. Pouze jmenování kabinetu Josefa Tošovského v lednu 1998 vyvolalo vzestup CCI. To ale už měl i odolný našinec dost pokažený žaludek politickými skandály i ekonomickými problémy a utahováním opasků, což provázelo vlastně celý rok 1997. Sláva demisi. Když už jsme u lednů, v žádném roce nelze v CCI vypozorovat masivní odraz každoročního zvyšování cen. To ovšem už neplatí o červenci, dalším tradičním mezníku cenových deregulací. V tomto měsíci klesl index spotřebitelské důvěry ve třech z posledních čtyř let (loni o 2,3 bodu) a v tom zbývajícím roce stagnoval. Výrazný kladný odraz našly v indexu spotřebitelské důvěry také začátky obou vln kuponové privatizace. Ale když byl v říjnu 1994 zatčen šéf Centra kuponové privatizace Jaroslav Lizner, jehož případ byl traktován jako projev privatizační korupce v nejvyšších sférách moci, index CCI stoupl na vysoce nadprůměrných 41,2 bodu a o rok později, po Liznerově odsouzení, byl ještě výše. Koncem května 1997, když vypukla dosud největší politická a měnová krize, index spotřebitelské důvěry proti všem očekáváním zpomalil tempo poklesu. A v prosinci, poté, co vláda podala demisi, se pokles dokonce zcela zastavil. Také bamberská aféra sociální demokracie v březnu 1998 v rozporu s logikou utužila růst CCI. Vůbec nejníže za poslední dva roky byl index v březnu 1999, kdy jsme se oficiálně stali členem NATO… Očištěná data. Index spotřebitelské důvěry zajišťuje na objednávku státních institucí GfK Praha a výsledky jsou jako důležitý makroekonomický indikátor předávány Evropské unii. Metodika sledování je stejná jako v zahraničí a správnost údajů podporuje i prestiž GfK, jedné z největších světových firem v oboru. Takže problém je opravdu v tom, že mínění lidu jde v České republice vlastními cestami a reaguje často překvapivě. CCI má mimo toho u nás relativně krátkou tradici (deset let) a občan si ještě neosvojil standardní reakce typické pro veřejnost na Západě. V současné době je proto průkaznější dlouhodobý vývoj indexové křivky v průměrných ročních hodnotách. Propočetli jsme takto meziroční pohyby v jednotlivých letech a CCI byl o poznání logičtější: rok 1993 – euforie samostatnosti, rok 1994 – opatrný optimismus všedního dne, rok 1995 – moře po kolena, rok 1996 – něco tady nehraje, rok 1997 – krize, rok 1998 – kocovina, rok 1999 – možná bude líp, rok 2000 (zatím) – bude líp. V dlouhodobém pohledu ještě stojí za pozornost ježatost křivky CCI v posledních dvou letech, kontrastující s povlovnějšími a hlavně časově delšími pohyby v minulosti. Tuto volatilitu, nyní se zjevnou růstovou tendencí, vysvětlují psychologové jako zastřelování, které by postupně mohlo přejít ve stabilnější mínění. V tom případě by to vláda u lidí neměla tak špatné, jak ukazují volební preference ČSSD, protože v průměru jde index nahoru obdobným tempem jako v nejlepších letech.
