Po vytvoření nových orgánů lze počítat s jednou zahraniční politikou EU méně než dřív
Bývalému ministrovi zahraničí USA Henrymu Kissingerovi je přisuzován nesmrtelný výrok: „Existuje nějaké telefonní číslo, na kterém mi mohou sdělit společný postoj Evropy?“ Patriarcha americké diplomacie sice vehementně popírá, že by někdy něco takového pronesl, už mu to však nikdo neodpáře. Jeho výrok však dobře vystihuje nejednotnost Starého světa. Poté, co na konci loňského roku vstoupila v platnost Lisabonská smlouva, stoupenci integrace Evropy slavnostně oznámili, že Kissinger konečně dostal odpověď – evropská ústředna nemá jen jedno, nýbrž hned dvě telefonní čísla.
U prvního sedí předseda Evropské rady, lidově přezdívaný prezident Evropské unie, u druhého čeká ministryně zahraničí. Od jejich slavnostního uvedení do úřadu uplynuly tři měsíce, obě linky však ani zdaleka nejsou přetížené. Diplomatická služba EU má mít údajně až sedm tisíc úředníků, ale jméno její hlavy, baronky Catherine Ashtonové, se za tu dobu objevilo v tisku jen několikrát – pokaždé v negativním kontextu. Jednou byla kritizována, protože se neobtěžovala vyjádřit evropskou soustrast s Haiťany postiženými zemětřesením. Podruhé bylo její jméno zmíněno v souvislosti s tím, že sinekuru velvyslance EU v USA dostal fámulus předsedy Evropské komise (EK) José Manuela Barrosa bez jakéhokoli výběrového řízení. Potřetí jí bylo vyčítáno, že upřednostnila inauguraci ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče před důležitým setkáním ministrů obrany zemí EU s generálním tajemníkem NATO. Představy baronky o činnosti svého resortu vyvolaly hlasitý odpor EK. Ta v nich totiž spatřuje pokus zasahovat do jejích kompetencí.
Prezidenta EU Hermana Van Rompuy zasáhla zdrcující kritika zatím jen jednou – pustil se do něho Nigel Farage, v minulosti vůdce Strany nezávislosti Spojeného království a nyní europoslanec. Nazval ho druhořadým bankovním úředníčkem s charismatem „mokrého hadru“. Na žádost předsedy Evropského parlamentu o omluvu zanícený euroskeptik odpověděl, že se omlouvá bankovním úředníkům za urážlivé srovnání.
Farageovy výroky nejsou přiléhavé – Herman Van Rompuy je mužem na svém místě. Bývalý belgický premiér má totiž ojedinělou zkušenost s dlouhodobým vyvažováním zájmů Flander a Valonska ve své sešívané vlasti. A ta ho přímo předurčuje k rozplétání četných zauzlení evropské politiky, v níž každé řešení bývá výsledkem nekonečného slaďování protichůdných zájmů. Absence charismatu a vlastních ambicí je pak nutným kvalifikačním předpokladem k prezidentskému úřadu EU. Samostatného politika se silným charismatem a vlastní vizí budoucnosti Evropy by totiž nesnesla žádná národní vláda. Řečeno jinak, i kdyby výtky britského eurobijce byly oprávněné, neměl by je adresovat Van Rompuyovi, nýbrž národním lídrům, kteří do pozice „tváře Evropy“ dosadili muže bez vlastností. Povaha bývalého belgického premiéra pak přesně odpovídá roli, kterou hodlá EU hrát ve světě. Ani náhodou nechce být rozhodujícím hráčem v globální aréně, přestože institucionální reforma byla zdůvodňována právě touto potřebou.
Je symbolické, že Lisabonská smlouva vstoupila v platnost ve stejném okamžiku, kdy neslavně skonala takzvaná Lisabonská strategie, jež měla z Evropy udělat nejsilnější ekonomiku světa. Nahradila ji druhá desetiletka – projekt Evropa 2020. Méně ambiciózní, leč stejně nesplnitelná strategie ekonomického růstu prostřednictvím investic a inovací. Momentálně však mají solventní státy EU spíše starost se zajištěním finanční disciplíny a s ukázněním potenciálních bankrotářů na jihu Evropy než s inovacemi a růstem světového vlivu unie. Vše naznačuje tomu, že státy EU s mezinárodními ambicemi hodlají hledat způsoby svého uspokojení na vlastní pěst – mimo rámec unie. Tuto tendenci dobře ilustrují vstřícné návrhy francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho ruskému protějšku Dmitriji Medveděvovi ohledně bezvízového režimu, prodeje nejmodernějších vrtulníkových lodí a architektury evropské bezpečnosti, které nikdy nebyly konzultovány s evropskými spojenci. Lze se domnívat, že velké země Starého světa začnou nyní se zdvojnásobeným úsilím budovat vlastní zahraničněpolitické vztahy, aby z nich nová diplomatická služba EU, ať již bude příliš silná či slabá, neučinila rukojmí svých iniciativ. Po vytvoření nových speciálních orgánů a jejich personálním obsazení lze počítat se vznikem jediné zahraničněpolitické linie EU ještě méně než dříve. Chceme-li pokračovat v telefonické metafoře, tak ten, kdo zavolá na kýžená evropská čísla, nejspíš uslyší: „Nezavěšujte, jste v pořadí!“
