Skvělý tip na dárek za vysvědčení nebo firemní pártičku. Anebo usilovnou parašutistickou přípravu.
Foto: Martin Malý
Utáhnout kombinézu ke krku. Nacpat špunty do uší.Ještě brýle a helmu. Bradu vzhůru, paže před sebe pokrčit pod bradu. Zhluboka se nadechnout. (Ne)zavřu oči, padnu do prostoru a odcházím. Respektive odlétám…
Vítejte ve vzdušném tubusu Skydive areny v Praze-Letňanech, čerstvě otevřené ojedinělé atrakci metropole. Trochu sportovní, trochu zábavné. Každopádně akční a adrenalinové. Kde jinde si vyzkoušíte volný pád, aniž byste se museli vrhat střemhlav z paluby letadla nebo mrakodrapu?
Skoro jako Batman
Tady vám zpod nohou sviští fičák rychlostí 160 km/hod., těm zdatnějším i 290 km/hod. A oni v něm ještě dělají psí kusy jako skywalkeři. švarná dívčina v bílé kombinéze si vás nejprve pouští jak draka na provázku. „Narovnat hlavu! Roztáhnout ruce. Nohy uvolnit,“ signalizuje posunky. A podle toho se buď vznášíte, nebo klesáte. Za první minutu nedokážou přesně řídit pohyby ani skokani na lyžích, kteří se ve vzduchu pohybovat dokáží. Za pár dalších ale můžete téměř „vyletět komínem“ ke stropu jako Batman. Anebo se naopak zřítit k zemi jako šutr.
„Na začátek jsem si uvědomoval jen nutnost zpevněného korpusu. Nohy a ruce mi lítaly,“ říkal skokan Borek Sedlák, jenž zvládl nejladnější pohyby. To Jakuba Jandu musela instruktorka ze dveří překotit do vzdušného prostoru na dva pokusy. „Ale to se mi právě líbilo nejvíc,“ usmíval se zkušený bard, chystající se na 16. sezonu ve světovém poháru. Oba mají za sebou zkrácený desetiminutový výcvik parašutisty a několik seskoků na tandemu. „Bál jsem se tehdy až u druhého skoku,“ dodal Sedlák. „Už jsem skákal sám na ,trhačce‘, kdy se otevře padák sám. Ale chci si ještě jednou vyhradit víkend a doučit se, abych mohl skákat sám,“ plánuje „paragánský“ zážitek Janda.
To Roman Koudelka stihl vymýšlet opičky. Mával rukavicemi se jménem své dívky Pavlíny a z rozesmátých úst mu visela dlouhá slina… „Super pocit. Když mě roztočili, nevěděl jsem, co dělat, ale orientaci jsem neztratil. Vylítli jsme až nahoru, ale co bylo nade mnou, jsem raději ani neviděl.“ Zkušený Jan Matura pak zavzpomínal i na pokusné testy ve vzdušném tunelu kdysi v Brně, kde zkoušeli nájezdový postoj v simulované rychlosti 150 km/hod. „Tady jsme si užili pocit vzduchu. Ale pozice to je jiná než s lyžemi na nohou. Jakmile nám ukázali, jak hýbat hlavou, dala se měnit poloha.“ Oproti skokanským zvykům měli ale otočené kotníky úplně opačně.
Reprezentační trenér David Jiroutek své svěřence pilně natáčel na kameru, aby jim později mohl vědecky rozebrat reakce. „My něco podobného kdysi dávno zkoušeli na zemi vestoje za letadlem, za Cessnou s roztočenými motory. Ale pak jsme týden smrděli kerosinem,“ smál se.
Mistři světa i pětileté děti
„Chceme nabídnout lidem zábavu, ale zároveň umožnit také tréninkové podmínky skydiverům a parašutistům,“ říká Žaneta Vojtáková z marketingového oddělení areálu. Ten tvoří dvě budovy oddělené od sebe kvůli vibracím. V jedné naleznete recepci, šatny, konferenční místnost a restauraci, ve druhé vlastní zařízení se vzduchovým tunelem – vynálezem inženýrů z litvínovské strojírny. Jen pro zajímavost: Maximální příkon celého tunelu činí 1 610 kW, jen u ventilátorů je to 1 420 kW. Návratnost investice očekávají do tří až pěti let. Cenu nechtějí prozradit, odhaduje se prý na 100 milionů korun.
První indoor skydive aréna stála v roce 1964 na letecké základně v Ohiu. Pro veřejnost postavili první až v roce 1979 v Québeku. Efekt technologie v podobě létajícího člověka v otevřeném prostoru využili pořadatelé turínské zimní olympiády 2006. Podobné arény mají teď třeba v Anglii tři, ale s chudším vybavením. Včetně toho bedfordského, který využívala armáda pro testování leteckých motorů. Další najdete na Floridě, nebo v Las Vegas. „Už si k nám nelezli cestu parašutisti ze sousedních zemí včetně mistrů světa. Hodně se tu trénují skupinová čísla seskoků, nakupují hodiny po desítkách,“ vypráví naše průvodkyně. Za zábavou se zastavil i Aleš Valenta, olympijský vítěz v akrobatických skocích na lyžích, a další známé tváře. Tréninkové hodiny tady nabízejí parašutistické školy z Příbrami nebo Kolína. Tam k výcviku volného pádu potřebujete 15 hodin ve dvou dnech a nejmíň sedm seskoků s vodiči. Tady pořídíte zážitek rychleji.
Pražská skydive aréna se stavěla dva roky. Unikátní technologii dodala na míru litvínovská strojírna. Je nejtišší na světě a taky má jako jediná skleněnou kulatou komoru. šest osmiúhelníkových částí se vezlo kamionem ze španělska. Jeden v ceně okolo čtvrt milionu se při přenosu uštípl… Po stranách 30metrové skleněné věže, v níž se lítá (průměr 4,2 metru, výška 14 metrů), stojí po dvou motorech. Ty vhánějí dolů vzduch rychlostí okolo 60 km/hod., který se spojuje a dokáže fučet nahoru až 300kilometrovou rychlostí. „V ní se pohybovat zvládnou jen zkušení diveři,“ říká Vojtáková, která vydrží ve víru i dvě hodiny. „Ze začátku mě bolívala ramena i za krkem, ale teď už ne. Je to o zvyku a kondici. A žádné nebezpečí nehrozí, jen občas někomu spadne bota do motoru,“ dodává.
V případě náhlého výpadku elektřiny udrží turbíny v chodu setrvačnost tak, že hravě doplachtíte k zemi. A zkušený instruktor je u vás do půl vteřiny. Pracuje jich tu sedm. Žádný není parašutistou, ale prošli náročným měsíčním školením, na němž se podílel i Alberto Fuertes, světový šampion ve freefly. Otevřeno je denně. Základní sazba za jednu minutu je okolo 500 korun, musíte si ale půjčit také výzbroj.
