Fotoaparáty Leica mohly skončit dříve, než začaly. Vždy se ale našel někdo, kdo ikonické přístroje dostal nebo vrátil na výsluní
Století fotografie letos slaví věhlasná značka fotoaparátů Leica. Přitom před deseti lety legendě docházel dech a mířila k jistému konci. Z problémů ji nevyvedl žádný krizový manažer, ale bývalý učitel Andreas Kaufmann.
„Je třeba mít vizi, zůstat klidný a umět se přizpůsobit. Musíte jít za svým cílem, a když vám cestu blokuje zeď, obejděte ji,“ přibližuje svůj přístup k restartování byznysu Kaufmann, většinový majitel Leiky a německý vítěz soutěže EY Podnikatel roku 2014, který svou zemi reprezentoval na světovém finále v Monaku.
A že cestu zpět na výsluní stínila Leice opravdu vysoká zeď. Společnost, s jejímiž produkty fotili ti nejslavnější fotografové 20. století, totiž jaksi zapomněla jít s dobou. Nechme stranou, že firma už v sedmdesátých letech vyvinula postupy na automatické ostření, jen aby patenty prodala japonské Minoltě. To přece jen reprezentuje zaměření na masový trh, o který v kategorii Leiky už tolik nejde.
Problém byl, když se od fotoaparátů s červenou značkou začali odvracet profesionálové, protože se rozhodla nevyrábět digitální přístroje.
I když svůj vlastní – s rozlišením 75 megapixelů – vytvořila německá firma už v roce 1996, kdy byly „digitály“ ještě okrajovou záležitostí. Trvala na tomto stavu ale i v roce 2004, kdy 95 procent trhu zabíraly právě digitální aparáty.
Ve firmě tehdy nikomu nedošlo, že digitální revoluce přináší do focení v podstatě totéž, s čím původně prorazila Leica – možnost zachytit ten správný moment rychle, kvalitně, pohodlně a třeba i stihnout více pokusů.
Příliš levná Snad každému bylo tehdy jasné, že na tom Leica není nejlépe, ale dlouholetý učitel Andreas Kaufmann se nedal odradit. A investoval do ní své dědictví z rodinných papíren se staletou tradicí.
„Tehdy byl největším podílníkem Hermes International, a když můžete investovat do podniku s tak luxusní značkou, je to dechberoucí příležitost. Až na místě jsme zjistili, jak rychle a hluboko Leica jde ‚do kytek‘,“ říká k době, kdy prodeje padaly o 20 milionů eur ročně.
Dva roky skupoval akcie Leiky s cílem vyvést ji z německé burzy. V roce 2005 už byl většinovým majitelem a brzy měl 95 procent firmy.
Na řadu přišla restrukturalizace, místo externích manažerů se začali prosazovat odborníci zevnitř firmy, rozjela se partnerství – jako s firmou Panasonic – rozepsaly se plány pro jednotlivé modelové řady. Na digitalizaci se nezapomnělo a společnost se pustila i do dalších neprobádaných vod. „Nejdůležitější, co jsme se naučili od Hermesu, bylo jít do retailu. Máme desítky obchodů po celém světě. Více než pětina patří nám, zbytek funguje v podstatě jako franšíza,“ přibližuje Kaufmann, kterému dnes patří 55 procent Leiky. Zbytek spadá pod investiční společnost Blackstone.
Základem konceptu, díky němuž mezi roky 2009 a 2010 vzrostl obrat na trojnásobek (325 milionů eur), ale pořád zůstaly kvalitní fotografie, které majitelům dopřejí špičkovou technologií vybavené fotoaparáty, navíc stále ještě s visačkou „made in Germany“. Například i relativně levný kompakt Leica T s automatickým ostřením má celohliníkové tělo, které vzniká obráběním 1,2 kilogramu vážící krychle a 45 minut trvajícím ručním leštěním. To je ostatně i příklad výroby probíhající v jediné zahraniční továrně Leiky v Portugalsku. Díky nižší ceně lidské práce se tam „předvyrábějí“ díly pro Německo.
Jednoho se Leica ale vzdát nehodlá, a to je cenová politika. S německou hrdostí se pořád drží vysoko. I když záleží na úhlu pohledu.
„Podle mě je příliš levná,“ říká Kaufmann, zatímco si při rozhovoru hraje s právě zmíněným fotoaparátem.
Jako vždy při vývoji ukázali i přístroj Leica T ve firmě kontrolní skupině a zeptali se, kolik by dali za tělo fotoaparátu. Dostali částku mezi 2500 a 2900 eury. Samotné tělo ale stojí zhruba 1500 euro a stejně pak objektivy.
„Cenu máme nastavenou tak, aby odrážela práci a vývoj stojící za našimi produkty. Díváme se i po těch, které byste nazvali naší konkurencí, ale my ji tak nevidíme. Musíme být o něco výše. Jsme poslední v Evropě, kdo určitým způsobem vyrábí; i to musí být v ceně,“ říká Kaufmann z pozice předsedy představenstva firmy.
Roste všechno Vysoko má Leica ceny nastavené všude a moc se na jednotlivých trzích neliší. Byznys je pro Leiku opravdu globální. Největším odbytištěm je USA, ale Ameriku dohání po luxusu lačná Čína, slibně roste i Evropa. Pak se opravdu nedá divit tomu, že firma roste od roku 2011 dvouciferným tempem.
Přitom ještě chvíli předtím na společnost udeřila krize. Přišla navíc v období nejnáročnější restrukturalizace společnosti a výsledkem byla finanční ztráta a refinancování. Banky pomoci nechtěly.
V té době do společnosti investoval i její nynější výkonný ředitel Alfred Schopf, který v rozhovoru pro týdeník Euro přibližuje problémy s cenotvorbou. „Když se před dvěma lety propadl švýcarský frank k euru ze 140 na 100, byl to jediný příklad, kdy jsme pobočce dovolili podle toho upravit ceny. Myslíte, že jsme prodali více? Vůbec ne. Snižovat ceny nemá smysl. Naopak v Japonsku jsme cenu snad i zvyšovali a máme tam neuvěřitelné růsty,“ líčí Schopf.
Fotografové lačnící po Leice budou raději šetřit déle nebo si dojedou koupit přístroj za hranice a ušetří třeba i 30 procent po odečtení daně z přidané hodnoty. Přeshraniční obchod je ostatně také důvodem, proč vedení firmy přesně neví, kolik fotoaparátů se prodá v Česku. Hodně našinců totiž jezdí nakupovat do Vídně. Česko ale v Leice znají moc dobře. Místní Leica Gallery považují Kaufmann se Schopfem za jednu z nejlepších v jejich světové síti. Vyniká zajímavým programem, na němž je prý znát, že ho dělají lidé s dobrým vztahem k fotografii. Podílí se i na nadnárodním Ocenění Oskara Barnacka, které letos získal slovenský fotograf Martin Kollár za fotoreportáže z Izraele. Samostatnou prodejnu Leica v Česku nemá, ale prodává se v pražském Centru FotoŠkoda. Společnost má pro rozvoj na českém, slovenském a maďarském trhu připravenou strategii pro další růst, probíhá ale pomaleji kvůli ekonomickým obtížím trhů.
Zvláštnostem trhů ale Leica rozumí. Mimo jiné je i posledním výrobcem, který produkuje fotoaparáty na kinofilmy. Z továrny jich vyjde tisíc ročně a velká část z toho putuje do Japonska. „Je to jako LP desky, pořád o ně bude zájem. Jediným problémem je vývoj fotografií, černobílý je jednodušší, barevný film asi čeká konec,“ odhaduje Kaufmann.
Tak to bude Celá historie Leiky by ale na barevný film vydala.
Už jen třeba tím, že její slavné fotoaparáty vznikly kvůli astmatu. Vynálezci Oskaru Barnackovi totiž hodně komplikovalo výlety za focením s tehdy obvyklým těžkým přístrojem a dalším vybavením včetně nepraktických fotografických desek. Na vývoji malého kompaktu a negativu, kterému k výslednému obrázku pomůže zvětšování v temné komoře, začal pracovat v roce 1905.
K jejich produkci přispělo zaměstnání u podnikatele Ernsta Leitze, jenž měl továrnu na mikroskopy v hesenském Wetzlaru. V roce 1914 byl na světě funkční prototyp „praleiky“ neboli Ur-Leiky. Než se dostal do prodeje, uběhlo deset let. V továrně se totiž nechtěli pouštět do neznámého byznysu.
„Moje rozhodnutí je konečné. Do toho risku půjdeme,“ cituje slova Ernsta Leitze II. společnost, jejíž název je dnes zkratkou tvořenou začátky slov Leitz Camera. Bez těchto slov by slavný fotoaparát nevznikl.
Fotografický byznys, který časem zastínil ostatní produkci továrny (Leica Microsystems dnes stojí zvlášť s jinými majiteli, stejně jako Leica Geosystems), vznikal totiž v poválečné době hyperinflace a nezaměstnanosti.
„Pokud se naplní slibná budoucnost, kterou v něm vidím, nabízí tento malinký fotoaparát zaměstnání našim lidem v období krize a umožní nám projít těžkými časy,“ připomíná další slova Ernsta Leitze mladšího jeho nová biografie vydaná letos ke stému výročí Leiky.
Co by dnes cynik nazval naučenou frází dobře působící na veřejnost, ale ukazuje i na hlubší kvality image podniku. To ostatně potvrdilo období nacismu v Německu. I Leica musela pracovat na vládních a armádních zakázkách, ale Leitz mladší spolu se svou dcerou Elsie organizovali už od roku 1933, kdy se dostal k moci Adolf Hitler, útěky svých židovských zaměstnanců a přátel ze země. Pod záminkou, že jsou zaměstnanci firmy, byly stovky takových lidí „odveleni“ do poboček prodejní sítě společnosti ve Francii, Británii, Spojených státech či Hongkongu. Dobré postavení firmy přitom nezaručovalo jemnější zacházení – samotná Elsie byla uvězněna, když ji gestapo chytilo při pomáhání židovským ženám přes hranice se Švýcarskem. Nepomohlo jí ani, když se později ve 40. letech snažila zlepšovat životní podmínky stovkám Ukrajinek, kterým nacisté nařídili v továrně pracovat.
Ikony doby Svou dokumentární cestu za ikonickými fotografiemi 20. století nastoupila Leica na obou stranách fronty. Fotil s ní Erwin Rommel i spojenečtí vojáci. Jedna z legendárních fotek z konce druhé světové války, která zobrazuje polibek námořníka a zdravotní sestry na Times Square, byla také pořízena fotoaparátem Leica. Stejně jako děti utíkající po napalmovém útoku ve Vietnamu, střelný zásah španělského loajalisty nebo portrét revolucionáře Che Guevary, který patří k nejreplikovanějším snímkům všech dob.
I tyto fotografie je možné vidět na výstavě v ústředí firmy ve Wetzlaru, kam se společnost nedávno znovu přestěhovala do nově vybudovaného komplexu za 60 milionů eur. Najde se tam i 83 let fungující Leica Akademie, galerie, restaurace, ale samozřejmě rovněž výroba, do níž nají návštěvníci možnost nahlédnout. Podívat se mohou na celou řadu Leikou vyráběných fotoaparátů, ať už jde o legendární sérii M (její třetí generace se prodalo 220 tisíc kusů), highendovou sérii S, nebo masovější řadu X a T. Další zástupce slavné série, Leica M9, byla dlouhou dobu jediným kompaktním fotoaparátem s plnoformátovým senzorem. Japonské Sony ji se svou výrobou následovalo až po roce. V Leice si podobné snahy vysloužily Kaufmannovo konstatování, že když už značku opět kopírují v Asii, jsou na dobré cestě.
„V době, kdy celý trh trpěl 40procentní ztrátou, protože lidé začali fotit na mobily, my jsme stále rostli. Bez vlivu kurzových změn pořád máme dvouciferné tempo,“ říká Alfred Schopf s tím, že jejich provozní zisk v roce 2012 byl 87 milionů dolarů, a od roku 2010 tak narostl o 35 milionů.
Vzhůru do oblak Na rozdíl od jiných výrobců se Leica konkurence fotoaparátů v mobilech nebojí. I když třeba iPhone dělá podle Kaufmanna ucházející fotografie, zákazníci Leiky chtějí jiný zážitek z focení. „Mobily používají hlavně lidé, kteří rádi své momentky sdílejí. My přicházíme na řadu, až když potřebují kvalitu o třídu výš,“ přibližuje strategii Kaufmann.
To ale neznamená, že by firma neuvažovala dál. Třeba nad tím, že jen v Německu se každý rok podle Schopfa vyfotí osm miliard obrázků ročně. A Leica by mohla promluvit do toho, jak se takové fotografie budou skladovat, zpracovávat a třeba i tisknout. Pomocí cloudu.
„Je třeba, aby celý ten ekosystém měl úroveň, jaká je s naší značkou spojena. Proto je pořád brzy na podrobnosti, jednáme o partnerstvích a podobě celého systému,“ upřesňuje Schopf a láká na zářijový veletrh Photokina v Kolíně nad Rýnem, kde se chystá Leica poodhalit hned několik novinek.
V říjnu pak firma představí putovní výstavu s doprovodnou knihou o století fotografií Leica, která bude dva roky kočovat po světě. Česko bude mezi slavnými jmény reprezentovat například fotograf Josef Koudelka.
„V centru všeho, co děláme, je kvalitní fotografie,“ uzavírá prostě zachránce Leiky Andreas Kaufmann.
Bez zásahu majitele továrny by se fotoaparáty Leica ani nezačaly vyrábět. O 80 let později další majitel firmu zachránil před krachem.
O autorovi| Jakub Křešnička, kresnicka@mf.cz
