Druhé období nebylo zdařilé ani z hlediska lidských osudů
Právě v době, kdy levice ve sněmovně zamítla Jiřímu Paynemu paragraf proti podněcování třídní nenávisti a vláda své odmítavé stanovisko k němu problematicky zdůvodnila neexistencí pojmu třída v českém právním řádu, zveřejnil Sociologický ústav Akademie věd výsledky pozoruhodného výzkumu, v němž se to pojmy třída jen hemží. A docent Pavel Machonin, klasik české sociologie, o stavu naší společnosti řekl: „Začíná se vytvářet třídní polární vztah typický pro kapitalistické společnosti. Nikdo ho za to jistě nebude brát k odpovědnosti. A to nikoliv proto, že na to není zákon, ale proto, že s třídami je to komplikované, a s třídním bojem také. Průzkum, o němž hovoříme, se jmenuje Deset let společenské transformace a vyplývá z něho, že kapitalistická společnost se u nás postupně vytváří, ale v současné fázi jde o přechodné období, o kapitalismus nezralý. Vítězové transformace. Hovoříme–li o majetkové polaritě, pak domácností, v nichž hodnota nemovitého majetku, úspor a cenných papírů přesahuje pět milionů korun, je něco přes procento a domácností s majetkem do dvou set padesáti tisíc je sedmadvacet procent. Tyto údaje je samozřejmě třeba kriticky zkoumat, především se zřetelem k tomu, že jsou ovlivněny ochotou dotazovaných (výzkum oslovil 7744 lidí ve věku 18 až 69 let, což je velmi reprezentativní soubor) uvést skutečnou hodnotou majetku. Nicméně příliš se neliší od výsledků jiných šetření. „Potvrzuje se reálnost dřívějších odhadů o zhruba osmi procentech obyvatelstva, které lze zařadit do kategorie bohatých, a o dalších asi dvanácti až patnácti procentech osob dobře zabezpečených, zámožných, kteří bývají označováni za dosavadní vítěze transformace. Na druhé straně ukazuje existenci zhruba dvaceti až pětadvaceti procent lidí jednak výslovně chudobných, jednak z větší části chudobou ohrožených. Mezi těmito póly leží široké pásmo osob a domácností na střední úrovni příjmů a majetku, nepříliš výrazně vnitřně diferencované, konstatuje Machonin. Třídy. S majetkovým rozvrstvením společnosti úzce souvisí i třídní diferenciace založená především na vlastnickém principu, méně pak na faktorech kvalifikačních. V období transformace se nově vytvořily skupiny samostatně činných lidí, ať už se zaměstnanci (podnikatelé), nebo bez zaměstnanců (živnostníci). Naopak se snížil podíl takzvaných středních odborníků, dělníků a zemědělců. Podíl úředníků zůstal nezměněn. Vznik skupiny podnikatelů ovlivnil i strukturu ekonomicky aktivního obyvatelstva z hlediska postavení v řízení. V roce 1993 byl podíl osob bez podřízených nebo zaměstnanců 83, loni 77,4 procenta. Do dvou podřízených mělo 7,6 procenta, tři až devět osm procent, deset a více podřízených 5,8 procenta a více podřízených organizačních jednotek 1,2 procenta lidí. „Ve srovnání s jednoduchou mocenskou strukturou státního socialismu vznikla mnohem složitější struktura řízení ekonomiky, do níž zasahují vlastnická a dispoziční práva a od jistého stupně i státní a demokraticky volené, zejména politické, struktury s reálnými pravomocemi, poznamenává Machonin. I tak však mocenská diferenciace zůstává příkrá. Osoby bez podřízených a s minimální rozhodovací pravomocí tvoří sedmdesát procent dospělé české populace. Sedm skupin. Výzkum rozlišuje sedm skupin seřazených podle třídně vlastnického principu: samostatně činné se zaměstnanci, vyšší odborníky, samostatně činné bez zaměstnanců, střední odborníky, rutinní nemanuální pracovníky (řadové úředníky), kvalifikované dělníky a polokvalifikované a nekvalifikované dělníky a zemědělce. Indikátory příjmu, bohatství a mocenského postavení odpovídají zhruba tomuto pořadí s tím, že značně heterogenní kategorie vyšších odborníků je v průměru na stejné nebo jen nepatrně nižší materiální úrovni než kategorie zaměstnavatelů. Docent Machonin upozorňuje, že odlišnosti jsou však v kulturních charakteristikách (vzdělání, počítačová gramotnost, životní styl). Vzdělanostně, kvalifikačně a kulturně jsou na tom vyšší i střední odborníci výrazně lépe než podnikatelé a živnostníci. Vzdělanostní úroveň řadových úředníků je v průměru vyšší než samostatně činných lidí bez zaměstnanců. Znalosti a majetek. Individuální status ekonomicky aktivního občana výzkum konstruuje kombinací pěti aspektů: nejvyššího stupně vzdělání, složitosti práce, postavení v řízení, individuálního příjmu a životního stylu (mimopracovní aktivity). Základní výsledek zkoumání statusové stratifikace formuluje Machonin tak, že na rozdíl od státního socialismu, v němž byly příjmy spjaté především s mocenským postavením odtrženým od ostatních statusových dimenzí, v období transformace vzrostla míra souladu individuálních pracovních příjmů se vzděláním, složitostí práce a životním stylem. O absolutním souladu ovšem nelze hovořit. Pouze 27 procent ekonomicky aktivních lidí, tedy zhruba tolik jako v roce 1993, zaujímá postavení, v němž je kulturní, zásluhový faktor v souladu s faktorem sociálně mocenským. Z toho dvě třetiny jsou dělníci a zemědělci, zhruba stejný podíl připadá na muže. Protipólem je 21,3 procenta obyvatel, jejichž příjmy a postavení v řízení jsou výrazně nižší než vzdělání, pracovní kvalifikace a kulturnost. Jde o vyšší a především střední odborníky a řadové úředníky, kteří nikoho neřídí a mají malé platy. Šedesát procent tvoří ženy a lidé mladší čtyřiceti let. U 45,4 procenta ekonomicky činných lidí existuje stejný nesoulad, ovšem v menší míře. Nejvíce se jich rekrutuje z živnostníků, řadových úředníků a dělnických skupin. Silné zastoupení mají mladí pod třicet let. Zbývající exkluzivní skupina lidí (6,3 procenta) se vyznačuje opačnou odchylkou, tedy vyšší statusem materiálním než kulturním. Patří sem především podnikatelé a vyšší odborníci, méně střední odborníci a živnostníci. Více než dvě třetiny z nich představují muži, dvě třetiny lidé středního a staršího věku. Vzestupy a pády. U většiny lidí se během transformace sociální status nezměnil, avšak u jedné třetiny k tomu došlo. Lidé, pro které tato změna znamenala vzestup, mírně převládali nad těmi, kteří si pohoršili. Takzvaná strukturální mobilita, způsobená vznikem nových pracovních příležitostí, byla častější (ale též mírně) než na strukturálních změnách nezávislá čistá mobilita, jaká existovala už před transformací. „Jde o dosti rozsáhlý pohyb, tvrdí Machonin, „který je srovnatelný s extenzitou mobilitních změn v české společnosti v dekádě počínající rokem 1948. Z tohoto pohledu se česká společnost posledních deseti let jeví jako relativně otevřená, dávající lidem příležitost k seberealizaci na vyšší úrovni, současně však nutící velké počty lidí k pracovním sestupům. Původně rychlé zvyšování mobility bylo postupně vystřídáno povlovnějším postupem, kdy se šance na vzestup zmenšily, zatímco sestupných příležitostí přibylo. To podle Machonina odpovídá představě dvou období transformace: prvního, dynamičtějšího a úspěšnějšího, a druhého, méně dynamického a méně zdařilého z hlediska lidských osudů. Opevňování elit. Jiný druh mobility – mezigenerační, vzdělanostní – měl v období transformace horší parametry. Je pravda, že pokračovala vzdělanostní expanze (zahájená ovšem ihned po druhé světové válce). Zatímco v nejstarší věkové skupině (šedesát a více let) je u nás podle výzkumu asi čtrnáct procent vysokoškoláků a sedmadvacet procent maturantů, v nejmladší skupině (29 let a méně) je to dvacet a padesát procent. V generaci rodičů dnešních čtyřicátníků a starších dosahovaly tyto podíly jen čtyř a čtrnácti procent, u rodičů mladých lidí pod třicet let je to dvacet pět a čtyřicet procent. Přesto ale co do podílu vysokoškoláků a maturantů v populaci za nejvyspělejšími zeměmi výrazně zaostáváme. Po maximální mezigenerační mobilitě charakteristické pro šedesátá léta narůstá až do současnosti spíše vzdělanostní stabilita a podíl mobility vzestupné, kdy děti získávají vyšší vzdělání než rodiče, se snižuje k mobilitě sestupné. Klesá také převaha mobility strukturální, způsobené školskými reformami, nad mobilitou čistou, na niž působí hlavně přání rodičů buď dopřát svým dětem vzdělání, a tedy i sociální vzestup, nebo jejich tolerování vzdělanostních poklesů. Celkově analýza mobility upozorňuje na to, že naše společnost se od šedesátých let přístupu ke vzdělání sociálně uzavírá. Machonin – obdobně jako další sociologové – konstatuje, že jinak pozitivní tendence ke zvyšování významu vysokoškolského vzdělání nabyla u nás v sedmdesátých, osmdesátých a zejména devadesátých letech deformované podoby ve snaze vysokoškolsky vzdělaných rodičů prosadit stůj co stůj své potomky na studium škol terciárního stupně. V posledních letech i prostřednictvím chvatně zřizovaných víceletých gymnázií a všemi jinými dostupnými cestami. „Výsledkem tohoto náporu, kterému včas nečelili ani rodiče s nižším vzděláním, ani stát a školská správa, ba ani kvalifikovaná pedagogická veřejnost, je ostudný fakt, že Česká republika patří v současnosti mezi kulturně srovnatelnými zeměmi k těm, v nichž existuje největší nerovnost v přístupu k vysokoškolskému vzdělání.