Kapitola 171
Proč opravdu padla vláda? * Redaktor z Jerevanu * Obama bude úspěšným prezidentem * Školní či operní terorista? * Zpět ke klasikům! * Česká realita
Proč opravdu padla vláda?
Je zajímavé, že se hledají příčiny všude, ale nikoli pod svícnem. Žádný Jiří Paroubek, Václav Klaus, zelení, červení, KGB, ba ani CIA za pád vlády nemohou. Nejjednodušší řešení je pravda. Může za něj Mirek Topolánek, protože nebyl ochotný udělat jediný ústupeček, aby získal rozhodující hlasy. Ten požadovaný ústupek musel mít pro premiéra zřejmě děsivé důsledky, pokud jej neakceptoval a raději nechal padnout vládu!
Jaká je cena, kterou nechtěl zaplatit? Dvě věci slíbit, jednu udělat. Je problém slíbit, že dle původního prohlášení vlády opravdu prosadí účinné omezení pátečního provozu kamionů? Anebo slíbit, že nechá připravit dobrý zákon o regulaci lobbingu a s ním spojí důvěru této vlády? Se slibováním ani Topolánek nikdy neměl problém. A určitě by jej neměl ani do budoucna. Přinejhorším mohl zopakovat proslulý výrok někdejšího izraelského premiéra Leviho Eškola: „Slíbil jsem, ale neslíbil jsem, že sliby dodržím.“
Čertovo kopýtko pak muselo být v jediném požadavku, který byl ke splnění ihned – odvolat zprofanovanou nejvyšší státní zástupkyni Renatu Veseckou! To by znamenalo, že jsou ve hře takové věci, které má Vesecká v referátě. Vesecká tedy drží Topolánka takříkajíc za choulostivá místa. Z tohoto hlediska byl tedy pád vlády pro další vývoj státu velkým štěstím!
Nebo důsledky pádu vlády nejsou natolik děsivé a jsou pouze mediálně šponované na konto Hradu, opozice a kdekoho jiného, vyjma právě Topolánka? Co když je to tak, že tento mediální blázinec je jen bouří ve sklenici vody, a ve skutečnosti o nic důležitého nešlo ani nejde a že ani onen ústupek nebyl „nezkousnutelný“? Že tedy Vesecká nic nepomáhá držet, jen se Topolánkovi moc líbí?
Redaktor z Jerevanu
Hospodářské noviny minulé úterý otiskly článek o snaze opozice zablokovat prodej firmy Letiště Praha. Autor článku zřejmě o procesu privatizace nejenže nic neví, ale svůj text ani neukázal v redakci tomu, kdo o chystaném prodeji něco ví. Přitom takových lidí v redakci pracuje dost.
Napsal totiž: „Letiště může skončit v rukou společností Credit Suisse, JP Morgan, Merrill Lynch, Morgan Stanley nebo Rothschild. Tyto firmy prošly do druhého kola výběrového řízení.“
Z tohoto tvrzení je pravdou pouze to, že tyto firmy skutečně prošly do druhého kola tendru. Jenže nešlo o soutěž uchazečů o letiště. Zmíněné společnosti soutěží, kdo bude poradcem státu pro privatizaci. Hlavní tendr totiž ještě nezačal, proto se do něj zatím žádní zájemci o Letiště Praha nepřihlásili.
Obama bude úspěšným prezidentem
Z čeho lze soudit, že Barack Obama bude úspěšným prezidentem? Protože se už ztrapňuje. Začíná hon na al-Káidu, čili vstupuje do stejné řeky, v níž tonul jeho předchůdce. Až ztratí dno pod nohama, přispěchají mu na pomoc propagandističtí kouzelníci a začnou „vrtěti psem“. Tím dostanou mladého prezidenta pod kontrolu a věci se již budou odehrávat dle jejich scénářů. Jde jen o to vmanévrovat ho do průšvihu, aby pak požádal o jejich pomoc. Sir Humphrey z proslulého britského seriálu by již měl úsměv od ucha k uchu: „Yes, mister president!“
Druhá cesta k úspěchu je mnohem obtížnější. Prvním náznakem v tomto směru by mohlo být, že Obama už ani verbálně nehoní Usámu bin Ládina. Ačkoli to není pokrok velký, mohlo by jít o znamení, že mu svitlo, jaká hra se hraje, a že tento krok je kontrolovaným ústupem z neudržitelných pozic.
Možná to však znamená, že ropnou problematiku v Iráku mají USA pod kontrolou – bezpečnostní problematika byla vždy jen záminkou, a proto bezpečnostní destabilizace nikdy nebyla v centru pozornosti. Z toho by se dalo soudit, že po gruzínském fiasku, kdy Michail Saakašvili názorně Američanům ilustroval dvojsečnost sázek na Gruzii, hledají ropné koncerny alternativní cestu pro produktovody s kaspickými uhlovodíky, velmi milými americkému spotřebiteli-voliči. Proto to soustředění na Afghánistán, který sice uhlovodíky nemá, ale leží strategicky.
Možná by si naděje vzbuzující Obama mohl ušetřit klopotné cesty, na nichž si již nabil jeho předchůdce. Snad to chce učinit, ale setrvačnost zahraničněpolitických a vojenskoprůmyslových procesů je natolik obrovská, že i nepatrné odchylky od původního děsivého kurzu jsou téměř vítězstvím. Koncentrace na Afghánistán je proto možná jen daní této setrvačnosti a oslovení Íránu příznakem nového kurzu. Veledůležité je však odstranění „slepé skvrny“ na americké sítnici. Konečně totiž zahlédli, že v samém centru dění je jimi protěžovaný Pákistán. V této souvislosti si, doufejme, čím dál víc lidí uvědomuje dosah toho, co rozehrál George W. Bush a jeho neokoloniální parta.
Školní či operní terorista?
Apokalyptické masakry na školách, způsobené „střelci bez motivu“, nutí lidi, aby se zase začali trochu víc starat, co se děje okolo nich. Nejde o návrat ke starému systému vlezlých domovních důvěrnic. Je však třeba si vypěstovat určitou citlivost na kritické příznaky, kdyby se chystalo něco špatného.
I u nás dva školáci svými netypickými projevy vzbudili pozornost okolí, jehož citlivost je zjitřená nedávnou tragedií na německé škole. Dělo-li se něco v USA, mohli jsme to přičíst celkové společenské odlišnosti. Německo je však již příliš blízko, geograficky i kulturně.
Mediálně však byly tyto případy podané problematickým způsobem, při němž byly spáleny mosty a ztížena možnost odvolat nařčení, neprokáže-li se. Oba jedinci jsou již nyní příliš známí, aby na nich tyto události nezanechaly stopy, byť by třeba šlo z jejich strany původně o hloupost, puberťácký nápad. I v případě, že by šlo o patologický projev, by však měla být celá věc vyhodnocována decentně, s přispěním psychologa.
Právě kvalifikovaná analýza zjištěných příznaků je neuralgickým bodem této problematiky. Velmi na ní záleží, aby následky byly nepříjemné pouze natolik, jak je nezbytně nutné. A nejde jen o ochranu mladistvých, ale i o traumatizující, přinejmenším však neskonale trapné „přehmaty“ v případech, jako je následující.
Stalo se to v roce 2001 v Basileji. Světoznámý skladatel, klavírista a dirigent Pierre Boulez byl policejním komandem uprostřed noci vytržen ze spánku a z luxusního hotelu eskortován na policejní stanici. Tam tomuto 75letému muži oznámili, že se nachází na seznamu lidí podezřelých z terorismu! Nějaký přechytralý počítačový program zřejmě vyhodnocoval všechna slova na světě, k nimž se dostal. A ve své neomylnosti našel Boulezův rozčilený výrok z šedesátých let, že všechny operní domy by měly být vyhozené do vzduchu. Jako s každým fundamentalistou ani s počítačem není sranda. Ani se švýcarskými bezpečnostními orgány. Boulez byl sice po tříhodinovém výslechu milostivě propuštěn, ale pro jistotu mu byl dočasně zabaven pas! Možná že od té doby švýcarští zpravodajci poslouchají všemožné opery a zjišťují, jak to ten prohnaný Boulez vlastně myslel.
Zpět ke klasikům!
Je Karel Havlíček Borovský respektovaným klasikem a národní chloubou? Pak připojme k nedoporučení sněmovně, aby se zabývala zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi – přičemž navrhovatelé kupodivu a pozoruhodně nic neříkají o zadlužování budoucích generací – tento klasikův epigram:
„Hlavní pravidla proti kněžím jsou dvě:
1. Nic jim nedávat.
2. Nic jim nevěřit.
Pak je s nimi lehko.“
Česká realita
A nakonec vtip, jak se tendruje v České republice. Tři podnikatelé se přihlásí na opravu plotu okolo nejmenovaného ministerstva. Slovák vezme pásmo, změří délku plotu, všechno načrtne na papír, něco spočítá a praví: „Urobím to za 350 tisíc korun. Rovných 200 tisíc je za materiál, sto tisíc platy pre zamestnancov a 50 tisíc je marža firmy.“
Ukrajinec vezme palici, něco poměří, něco nakreslí, něco vypočítá a prohlásí: „My to sdělajem za 250 tysjač kron. To je 150 tysjač za matěrial, 50 tysjač za rabotu a 50 marža.“
Čech se neobtěžuje žádným měřením, nákresem ani výpočty, přistoupí k úředníkovi a pošeptá mu: „Za dva a čtvrt milionu to udělám.“ Ministerský úředník na to: „Jak jste dospěl k tak vysoké sumě?“ Čech: „Milion tobě, milion mně a za 250 tisíc to objednáme u toho Ukrajince!“
