Maďarská ekonomika byla v devadesátých letech hodnocena asi nejlépe z reformních zemí. Klíčovou roli v maďarském úspěchu přitom hrály přímé zahraniční investice. Statistiky maďarské centrální banky uvádějí, že od roku 1990 do roku 2001 přiteklo do země 17,44 miliardy euro přímých investic ze zahraničí (bez započtení vnitropodnikových úvěrů). Podstatnou část tvořily příjmy z prodeje státních podílů ve firmách do rukou konkrétních zahraničních vlastníků. Z dnešního pohledu je jasné, že šlo o správný krok, ovšem je nutno podotknout, že to byla vzhledem k maďarským problémům se splácením zahraničního dluhu v podstatě z nouze ctnost. Další výraznou porci investic zajistilo lákání investorů „na zelenou louku“. Maďaři se vydali cestou bezcelních průmyslových zón, v nichž platí specifické podmínky odlišné od zbytku země. Nyní se v těchto zónách vytváří přes padesát procent maďarského exportu.
Přínos přímých zahraničních investic pro restrukturalizaci ekonomiky a zvyšování výrobního potenciálu je nesporný. Jen produkce maďarského elektrotechnického průmyslu se od roku 1992 zvýšila na šestnáctinásobek a produkce automobilového průmyslu se zdesetinásobila. Produkce průmyslu jako celku se od roku 1992 zdvojnásobila. Maďarsko se může pyšnit nízkou nezaměstnaností a relativně nízkým deficitem zahraničního obchodu, což ukazuje, že exportéři jsou schopni dobře se uplatňovat na západoevropském trhu. A právě zahraniční investoři jsou páteří maďarského exportu. Schodek běžného účtu platební bilance se i vzhledem k tomu drží na nízkých hodnotách: v roce 2001 dosáhl 2,2 procenta HDP. Přímé zahraniční investice v součtu za posledních dvanáct let byly více než dostatečné k pokrytí schodků běžného účtu.
Výběr zisků.
V posledních čtyřech letech se však situace začala měnit. Privatizace dospěla ke konci: není již v podstatě co prodávat. Slábnou ovšem i investice na zelené louce. Maďarský systém pobídek totiž není kompatibilní s předpisy Evropské unie a firmy tak nemají jistotu, že budou mít daňové prázdniny i po vstupu země do unie. Současně se začínají projevovat i negativa vysokého přílivu zahraničních investic. Každý investor po čase začíná vybírat zisky. Ve druhé polovině devadesátých let začal být odliv výnosů z přímých investic vzrůstající zátěží pro platební bilanci. Odliv výnosů z přímých investic dosáhl v loňském roce 862 milionu eur, zatímco příliv přímých investic byl jen 1,083 miliardy. Pokud ještě započítáme maďarské investice do zahraničí, což je nezanedbatelná položka ve výši 358 milionů eur, odliv výnosů ze současných přímých zahraničních investic již převyšuje čistou výši přímých zahraničních investic. Z pohledu vnější bilance Maďarska tedy již přímé zahraniční investice přestávají být přínosem, a naopak vnější bilanci zhoršují.
Maďarský příklad také ukazuje, že s rostoucí silou privatizovaných firem začíná docházet k jejich expanzi do okolních zemí. I v Česku je dobře známá expanze koncernu MOL na Slovensko (Slovnaft), nebo investice Borsodchem do Moravských chemických závodů. Na jednu stranu to svědčí o finanční síle maďarských průmyslových firem. Má to ale i svůj rub: odliv přímých zahraničních investic ze země loni představoval třetinu přicházejících investic.
Zřetelná tendence.
V Česku zatím repatriace výnosů zahraničních investorů nepředstavuje vážný problém. Ale tendence k nárůstu jejich objemu je patrná. Odliv investičních výnosů představoval v roce 2001 114,3 miliardy korun. Z toho reinvestovaný zisk představoval 32 miliard, dividendy vyplacené přímým investorům se odhadují na 16,5 miliardy a úroky placené do zahraničí 62,8 miliardy. Reinvestovaný zisk je zisk vložený zpět do tuzemských podniků, který tedy platební bilanci nezatěžuje. V současné době zahraniční investoři své kapacity převážně rozšiřují a většinu zisku reinvestují, ale žádná expanze netrvá věčně. Od roku 1993 přišlo do země 851 miliard korun přímých zahraničních investic (počítáno bez vnitropodnikových úvěrů). V této částce ještě není zahrnut Transgas (125 miliard korun) a Český Telecom (55,3 mld Kč.) Prodej ČEZ byl odložen a i když nutnost hradit povodňové škody může znamenat urychlení privatizace, je prodej ČEZu spíše otázkou několika let. Dosud realizované investice plus zmíněné velké privatizační akce dohromady představují 1030 miliard korun. A protože každá investice musí dříve nebo později začít vynášet, musíme počítat s tím, že v budoucnu budou investoři v mnohem větší míře než dnes své zisky nějakou formou repatriovat. Pokud bychom například počítali s návratností vložených prostředků ve výši deseti procent, při takto velkém objemu přímých zahraničních investic do České republiky dostáváme roční odliv zisků ve výši minimálně 100 miliard korun, což by již pro běžný účet znamenalo podstatnou zátěž. A to bude silný příliv investic „na zelené louce“ nepochybně pokračovat i v nejbližší budoucnosti.
Staré potíže.
Již platební bilance za první čtvrtletí 2002 naznačila, že bilance výnosů může začít zlobit (i když v tomto případě šlo o úroky). Zatím ještě repatriace zisků vzhledem k objemu přicházejících přímých zahraničních investic (loni 184 miliard korun) nepředstavuje žádné nebezpečí. Rozběhnuté privatizační projekty a další plánované transakce by měly zajistit klidnou budoucnost v nejbližších letech. Čím více však investic přijde, tím větší odliv zisků můžeme čekat v budoucnu. Maďarský příklad ukazuje, že se na příliv přímých zahraničních investic nelze spoléhat donekonečna a že zahraniční investice začnou naopak po čase vnější bilanci zhoršovat. Pokud nebude privatizace státních podniků v dostatečné výši nahrazena přílivem investic „na zelené louce“ nebo pokud nedojde ke snížení schodku zahraničního obchodu, při nízké atraktivitě českých dluhopisů a při malém významu akciového trhu se opět vrátí staré potíže s nerovnováhou na běžném účtu platební bilance.
