Tak pražské kluby už prý nejsou, co bývaly. Nebo zlatá mládež už není, co bývala?
Clubbeři:
Stále rozmazlenější a náročnější hosté, míní vlastníci klubů a diskoték. Je stále těžší je uspokojit programem. Zájem o klubovou scénu klesá, největší boom zažily kluby před pěti lety. Pozornost spolehlivě přitáhnou leda velká jména zahraničních DJ´s.
DJ´s:
Na chování některých českých DJ´s si provozovatelé klubů stěžují. Například Tomáš Rychtář z vinohradské diskotéky Astorie tvrdí: „Je to sorta lidí, která si bezdůvodně nárokuje řadu nestandardních věcí – někdo například neakceptuje smlouvy, nepodepisuje pokladní doklady a především se řada DJ´s nechce k ničemu zavázat.“ Takové praktiky nutí provozovatele klubů vytvářet černé fondy na výplaty.
A majitelé klubů?
Vydělávají. Trochu. Vstupní investice jsou pomalu splaceny a vyvstává strategická otázka, co dál? Sektor se teprve konsoliduje. O jejich podnikání je tento příběh. Pořád ještě platí: Vsaďte si na půlnoc.
Tříhodinové vystoupení populárního Angličana Carla Coxe v pražských Letňanech přišlo organizátory letos na jaře zhruba na tři čtvrtě milionu korun. Ale víceméně všechny honoráře největších hvězd klubové scény, které zatím v Praze hrály, se pohybovaly až kolem milionu korun. Takové sumy nemůže z vlastní kapsy vydat žádný pražský klub.
„Bez pomoci sponzorů si nemůžeme dovolit jména dražší než čtvrt milionu korun,“ tvrdí Miroslav Lipšanský z obřího klubu Karlovy lázně. Souhlasí s ním i majitel holešovického klubu Mecca Roman Řezníček a dodává: „Snažíme se ale snížit náklady na dýdžeje tím, že vystoupení v Praze zařadíme do programu jejich evropského turné.“ Karlovy lázně a Mecca jsou přitom zřejmě jediné zábavní podniky v metropoli, jež mohou nákladné zahraniční dýdžeje zaplatit. Částečně se s nimi může měřit i klub Roxy, jenž má ovšem v Evropě skvělou pověst a může přilákat DJ´s, kteří by v případě jiného podniku vyžadovali vyšší honorář.
Jenže návštěvníci jsou zhýčkané velké děti. „Lidé slyší hlavně na cizince, existuje přímá úměra – čím dražší je dýdžej, tím větší návštěvnost,“ říká Miroslav Lipšanský.
A to je v kostce klíč k uchopení tématu klubového podnikání. A možná nejen jeho. Jako by kauzální řada „rozmazlený návštěvník - drahá hvězda – strádání klubové scény“ byla obrazem marnivosti postmoderní Prahy. Náročnost publika teprve nyní přiměla pražské kluby, aby pružně měnily tvář. Precizní příměr uvádí Pavel Koudelka, produkční Duplexu usídleného na Václavském náměstí: „Vkusu tuzemských clubberů rozumí nejlépe čeští interpreti. Ideální party by proto mohla vypadat tak, že by z plakátů přilákala hosty slavná tvář ze zahraničí, zatímco o jejich zábavu by se staral domácí DJ znalý poměrů.“ Takový podraz si ovšem nikdo nedovolí, a tak je zkrátka po boomu. Božstvem mnoha klubů už není dýdžej, ale barman. Drahou propagaci a ještě dražší hvězdy kluby nepokryjí ani ze sponzorských darů a vstupného. „Velké akce vždy dotuje prodej na baru,“ tvrdí Roman Řezníček. Ve všech klubech, kterým se v tomto textu věnujeme, přesahují tržby z prodejů na baru částky ze vstupného.
(Na okraj - mezi českými dýdžeji figuruje zajisté několik jmen, která s vysokou pravděpodobností pražské kluby naplní. Přitažlivá a medializovaná Ladida, DJ Michael Burian či stálice domácí scény DJ Loutka. Honoráře Ladidy či Buriana se údajně pohybují kolem 20 tisíc korun za set neboli odehraný hudební blok. Přitažlivost domácích hvězd už ale není tím, co je pro kluby typické.)
Z pohledu sektorového stojí za připomenutí, že potenciálu klubové scény se snaží využít dodavatelé různých výrobků. Cílovou skupinu zlaté mládeže bombardují hlavně producenti alkoholických nápojů, tabákových výrobků a energetických drinků. Karlovy lázně a Mecca mohou nabídnout nejdražší dýdžeje právě díky tomu, že se jim daří spojit jméno party se jménem sponzora. „Velké akce v našem klubu v minulosti podporovaly tabákové firmy, dnes patří role hlavních tahounů výrobcům energetických nápojů a cukrovinek,“ konstatuje Lipšanský. V případě nejpopulárnějších zahraničních dýdžejů mohou silné kluby získat jen od sponzorů až tři sta tisíc korun na jednu akci.
Promotion nicméně zůstává na bedrech samotných klubů. U nejslavnějších jmen se může částka, kterou promotéři za propagaci vynaloží, pohybovat i v řádech statisíců. Velké akce se slavnými dýdžeji se klubům většinou vyplatí, i když nejsou ziskové. „Dodávají podniku obrovskou image, ze které pak může ještě dlouho žít,“ objasňuje Koudelka.
Zdálo by se, že všechno kolem klubového podnikání je ideálně nastaveno na brutální konkurenční boj. Ten ale v případě klubové scény vypadá jako selanka. „Ostrý konkurenční boj mezi sebou nevedeme, zavedené pražské kluby mají poněkud odlišné cílové skupiny,“ domnívá se šéf Mekky Řezníček. Provozovatelé klubů naopak mluví o možných synergických efektech spolupráce. „Některé kluby si – zvláště v případě promočních aktivit – pomáhají,“ poukazuje na přátelské vztahy mezi produkčními Koudelka z Duplexu. Lipšanský se domnívá, že si kluby nemusejí konkurovat ani tehdy, když jsou blízko sebe: „Není na škodu, že padesát metrů od nás je klub Lávka a nedaleko diskotéka Zlatý strom, důležité je, že se lidi stáhnou do jedné lokality.“
MECCA
Masovku neprovozujeme
Někdejší tovární halu zrekonstruoval a na zábavní podnik přestavěl Roman Řezníček, který také provozuje restauraci v Pálffyho paláci, hotel U Zlaté studně či cukrárnu na Malostranském náměstí. „Prvotní investice do zvelebení interiérů přesáhla deset milionů korun,“ říká bývalý číšník a jedna ze známých postav pražského nočního života. „Zdaleka však nebyla jediná,“ dodává.
Od roku 1998, kdy Mecca vznikla, měla nálepku klubu pro významné osobnosti showbyznysu, modelky či nekonformní manažery. „Nevím, proč klub takovou pověst získal,“ podotýká ale Řezníček. „Chodí k nám především mladí lidé, kteří mají chuť se bavit.“ Na rozdíl od Karlových lázní nesází holešovický klub na masovost. „Klientelu si vybíráme a víme, že i ona si vybírá nás,“ tvrdí Řezníček. Meccu navštíví během pátečních a sobotních nocí kolem tří stovek hostů. Zpřístupnit běžně interiér klubu i ve všední dny Řezníček zatím nehodlá. „Češi radši sedí u televize, nejsou zvyklí na noční život západního typu, kdy jdou lidé na večeři, poté do baru a nakonec do klubu,“ tvrdí. Když však Mecca proti svým zvyklostem otevře i ve všední den, bývá to svátek. Ve středu či ve čtvrtek totiž mohou promotéři získat za nižší honoráře hvězdy, které přes víkend naplní i světové kluby. „Slavní dýdžejové chtějí za všední dny výrazně nižší odměny,“ vysvětluje Řezníček.
Na rozhodování, zda otevřít i během pracovních dnů, má zřejmě vliv také poloha klubu – Mecca sídlí mimo centrum. To ji ochuzuje o významnou skupinu návštěvníků – zahraniční turisty. Řezníček se proto snaží najít pro klub i další zdroj příjmů. Tím je například denně otevřená klubová restaurace. Začala nabízet i levnější hotová jídla, která přilákala zaměstnance okolních firem. I přesto, že je klub v mírném zisku, původní Řezníčkovy záměry se nenaplnily: „Věřil jsem, že se počáteční investice vrátí do pěti let, nyní vidím, že to nebude dříve než za sedm. Provoz spolkne více peněz, než jsem očekával.“ Interiér vydrží maximálně rok a půl, poté je třeba vyměnit podlahy, dekorace, nábytek i propálené sedačky.
Duplex
Celebrity neuživí
Podobné stigma jako Mecca má Duplex - klub s restaurací na Václavském náměstí vnímaný jako podnik zaměřený na celebrity a VIP osoby. K takovému pohledu přispěla mediální tvář Duplexu, kterou reprezentovala zpěvačka Darina Rolincová. „Na jaře jsme od zaměření na vipky odstoupili a Daru už k propagaci tolik nevyužíváme,“ tvrdí promotion manažer klubu Jan Dvořák. Rolincová však dále zůstává spolumajitelkou. Ke změně údajně došlo na přání jednatele podniku, kterým je ostravský podnikatel Vlastimil Vyhlídal. „Zaměření na celebrity by nás neuživilo,“ konstatuje produkční klubu Pavel Koudelka.
Nedávná oslava šedesátých narozenin Micka Jaggera, kterou frontman skupiny Rolling Stones v útrobách klubu pořádal, však zřejmě pověst Duplexu jako podniku pro smetánku dále potvrdí. Během narozeninové party se ostatně v klubu soustředilo největší množství celebrit v historii podniku – kromě všech Stounů přišla i řada dalších slavných hudebníků a také Václav Havel. Odklon od orientace na populární osobnosti se však, jak tvrdí Dvořák, na struktuře hostů i na návštěvnosti odrazil. Nižší ceny a přechod z rhytm & bluesové hudby k taneční údajně zlákal clubbery, kteří Duplex dříve opomíjeli.
Hlavní cílovou skupinou jsou lidé mezi 25 a 30 roky, kteří nemají hluboko do kapsy. Duplex je otevřený s výjimkou pondělí denně. Ve všední dny klub navštíví padesát až dvě stě lidí, zatímco páteční a sobotní večery přivábí asi šest set hostů. Největší akce, kdy v prostorech Duplexu natáčela hudební televize MTV, vytáhla do podniku půl druhého tisíce návštěvníků. Díky výhodné poloze v centru Prahy přijdou i turisté. V letních měsících dokonce nad domácí klientelou převažují. „Nechceme být na zahraničních hostech závislí, ale v létě, kdy jsou pražští clubbeři mimo město, jsme za ně vděční,“ říká Dvořák. Rozpočet Duplexu silně napínají stále náročnější požadavky klubové veřejnosti. „Běžní dýdžejové už nikoho nelákají, širší publikum přitahují jen ti nejdražší,“ podotýká Dvořák. I přesto je klub mírně v zisku. „Žádná sláva to ale není,“ uznává Dvořák.
Karlovy lázně
Lepší než rohlíky
Podnik, který jeho majitelé sebevědomě prezentují jako největší a nejlepší diskotéku v Praze, může pojmout až devět stovek návštěvníků. „Ostatní kluby nemají takovou kapacitu a kvalitu chodíme pozorovat ke konkurenci. Rozdíly jsou tak diametrální, že není o čem pochybovat,“ tvrdí manažer Miroslav Lipšanský. Pětipodlažní dům nedaleko Karlova mostu chátral, dokud ho společnost Pram ABS neodkoupila a nenechala za zhruba 40 milionů rekonstruovat. „Původní záměr byl úplně jiný, mělo tady být dynamické muzeum prezentující historii Prahy. Jenže to bylo finančně náročné a nesehnali jsme na to úvěr, tak jsme se nakonec rozhodli pro klub,“ vzpomíná Lipšanský.
V pěti patrech nabízí klub pět různých hudebních stylů, i díky tomu se podle Lipšanského daří Karlovým lázním stále držet nárůst návštěvnosti. „Konkrétní čísla vám neřeknu, v tomto byznysu je to hodně citlivá informace. V sezoně, tedy od března do září, tvoří zhruba polovinu návštěvníků cizinci, po zbytek roku zhruba 20 procent. Poměr mužů a žen je vyrovnaný,“ vypočítává Lipšanský. Hrdý je především na popularitu klubu mezi návštěvníky ze zahraničí: „Pravidelně pořádáme anketu, jak se o nás dozvěděli, ze které vyšlo, že zhruba 70 procent zahraničních návštěvníků přichází na doporučení svých známých nebo jsou u nás opakovaně.“
O víkendech se chodí bavit především Pražané, absolutní rekordy návštěvnosti padají v den narozenin klubu. Vstupné (do 22. hodiny 50 korun, poté stovka) se na tržbách klubu podílí zhruba jednou třetinou, zbytek připadá na bary. „V poslední době jsme zaregistrovali absolutní odklon od hnědých alkoholů k bílým, především vodce, ginu nebo třtinovému rumu, hodně se pořád pije pivo,“ uvádí manažer.
Loňská velká voda zaplavila v Karlových lázních dvě patra, klubu to však paradoxně pomohlo. „Jednak jsme toho využili pro rekonstrukci části objektu, také jsme částečně změnili hudební orientaci. Místo živé produkce jsme vsadili na černou muziku, což se osvědčilo,“ říká Lipšanský. Podle jeho názoru je klasická taneční scéna na ústupu, populární je naopak kromě zmíněné černé hudby i hip-hop.
Klubový byznys považuje Lipšanský přes určitou konkurenci za výrazně snazší než podnikání v jiném oboru. „V minulosti jsme vlastnili potravinový řetězec a na rovinu přiznávám, že boj s rohlíky je desetkrát tvrdší než provozování diskotéky.“ Podle Lipšanského jsou Karlovy lázně ekonomicky zdravým subjektem. „Firma je zisková,“ tvrdí.
Solidní nejistota
Podle valašských not
Solidní nejistota je v povědomí lidí zařazena jako místo, kde se bohatí manažeři v oblecích seznamují s atraktivními ženami, nebo jako klub pro sportovní smetánku. „Ano, fotbalisté Sparty jsou našimi častými návštěvníky, nedávno u nás slavili postup do Ligy mistrů, ale lidí, co sem chodí v saku a kravatě, je maximálně deset procent,“ oponuje manažer klubu Marcel Šigut. „Sedm z deseti lidí, co k nám zavítají, sem míří, aby se s někým seznámili, aby někoho potkali.“
Klub byl otevřen před čtyřmi lety v Pštrossově ulici v objektu bývalé tiskárny. Do renovace a úprav prostor tehdy investoval nájemce, společnost Reset, několik milionů korun. Marcel Šigut říká, že počáteční investice je splacená, část vydělaných peněz investuje provozovatel do rekonstrukce interiéru: „Vzhledem k návštěvnosti se vybavení mnohem rychleji opotřebovává,“ konstatuje Šigut. Nejslabším dnem, co se zájmu hostů týká, je jednoznačně neděle. „S blížícím se víkendem návštěvnost stoupá, pátky a soboty jsou v porovnání s nedělí až čtyřikrát plnější, za večer se tady otočí až pět set lidí,“ tvrdí manažer. Obrat podniku nechce prozradit, prý se však blíží výkonu malé fabriky.
Klub je zaměřen zejména na českou klientelu, cizinci se na návštěvnosti podílejí přibližně jednou čtvrtinou. Pro štamgasty Solidní nejistoty má Šigut specifické pojmenování. „Zhruba třicet procent všech návštěvníků jsou takzvaní recidivisté, kteří jsou u nás k vidění každý týden. Dalších 30 procent do klubu zavítá alespoň jednou měsíčně a zbytek jsou náhodní hosté, ze kterých se stanou stálí zákazníci.“
Média spekulují, že majitelem „solidky“ je Bolek Polívka, což Šigut vehementně vyvrací: „Klub vlastní lidé z Rožnova pod Radhoštěm a Valaši se mezi sebou navzájem znají. Navíc jsme tady z recese vybudovali konzulát Valašského království, které má sídlo na Polívkově ranči.“ Stejně tak se Šigutovi nelíbí sortování solidní nejistoty do kategorie předražených podniků. „Cenovou hladinu máme nastavenu tak, aby se z klubu nestala pivnice, navíc nevybíráme žádné vstupné. Kdyby byl podnik drahý, lidi nepřijdou.“
Astorie
Něco nového
Jedním z nejnovějších pražských klubů je vinohradská Astorie, otevřená letos v srpnu. V suterénu bývalého pivovaru v Korunní ulici, který donedávna využíval Výzkumný ústav pivovarský a sladařský jako sklad, hodlá společnost Invest Co. vybudovat podnik, který se bude od ostatních pražských diskoték lišit. „Trh si v současnosti žádá komplexní zábavu, lidé jsou pohodlnější a nechávají se bavit. Navíc klasická hudební scéna trochu upadla, hodláme se prezentovat různými styly, co lidi chtějí, do budoucna počítáme s alternativním divadlem nebo výstavami,“ říká majitel firmy Tomáš Rychtář. Kolik vložil do rekonstrukce prostor, nechce prozradit, jen za vybudování vzduchotechniky však zaplatil dva a půl milionu, za světelné vybavení další milion a půl.
Veškeré investice do Astorie prý pocházely ze soukromých zdrojů. „Víte, jak je v současnosti těžké si půjčit v bance, úvěr na vybudování klubu absolutně nepřichází v úvahu, i když člověk nežádá ani pětinu toho, co investoval sám,“ poznamenává Rychtář. Zatím nedokáže odhadnout dobu, za kterou by se měly investované peníze vrátit. „Plány samozřejmě máme vypracované, ale po měsíci provozu jsou to spíše fiktivní čísla,“ říká.
Klubu se prý zatím vede dobře, na otevírací party přišlo pět set lidí, průměrná víkendová akce přiláká sto až sto padesát návštěvníků. Dobu potřebnou k zavedení klubu a získání povědomí mezi lidmi odhaduje Rychtář minimálně na deset měsíců: „To je hodně optimistický odhad. Znám kluby na okraji Prahy, kde proces trval až tři roky.“ Rychtář míní, že pražská klubová scéna určitě skýtá prostor pro nový podnik: „Praha je velkoměsto, lidi se chtějí bavit. Naší šancí je, že zavedené kluby částečně usnuly na vavřínech a nepřicházejí s novými nápady.“
Roxy
Rentabilní alternativa
Alternativní prostor Roxy v Dlouhé třídě má z velkých pražských klubů nejdelší historii – funguje přes deset let. První podnět k jeho vzniku dala počátkem devadesátých let čtrnáctidenní kulturní demonstrace na Staroměstském náměstí. Její pořadatelé volali po životním prostoru pro alternativní kulturu, kterou měly nabízet především kluby. Aktivita rebelantů popostrčila pražské úředníky, aby vytipovali několik vhodných míst. Na jednom z nich vznikl slavný – dnes však kvůli nepřízni úředníků neexistující - klub Bunkr; na dalším Roxy.
Ten otevřela Linhartova nadace, která vznikla ještě za socialismu jako recesistické uskupení umělců a architektů. Na rozdíl od Mekky či Duplexu působil klub neupraveně, na schodech se povalovaly plastové kelímky či unavení hosté. „Nikdy jsme nechtěli nákladné opravy, které by klub zadlužily,“ tvrdí Vladimír Lima z Linhartovy nadace. Přesto do loňských záplav utratila nadace za úpravy interiérů přes 15 milionů korun. Voda však během povodní zničila veškeré zařízení a zaplavila spodní část klubu až do výše pěti metrů. Provozovatelé se proto znovu pustili – s pomocí grantu od státu a švýcarské nadace Helvetia - do rekonstrukce. Novou tvář experimentálnímu prostoru dávají i studenti vysoké školy uměleckoprůmyslové.
I dřívější prosté prostředí však ve spojení se známými hudebníky dokázalo klub přes víkendy zcela zaplnit a uživit. Páteční a sobotní tržby dotovaly a stále dotují alternativní aktivity klubu. Linhartova nadace však v čele se svým šéfem – architektem Janem Mayerem - hodlá změnit klubovou tvář. „Současnou rekonstrukcí končí třináctileté investování do klubu, kterému pomáhaly i taneční party, jež se konaly až čtyřikrát týdně. Ty bychom chtěli omezit a klub hodláme více otevřít mladé kultuře,“ říká Lima. Větší prostor dostanou divadelní představení, filmové projekce či volné koncerty začínajících hudebníků. V podobném duchu se před několika lety neslo i rozšíření Roxy o galerii NoD v prvním patře nad klubem a internetovou čítárnu MediaLab s prostorem pro výstavy a diskusní večery. Omezení hlučných produkcí by mělo rovněž zlepšit vztahy s radnicí Prahy 1 a obyvateli okolních domů.
Lucerna Music Bar a Futurum
Retro seznamka
Nostalgické vzpomínky na školní diskotéky let osmdesátých spolehlivě naplňují přes víkend oba podniky svalovci s bradkou, sekretářkami či podnikateli se zlatými řetězy. Majitel Lucerna Music Baru a klubu Futurum Michal Filip vsadil na jinou cílovou skupinu než vlastníci klubů zaměřených na novou taneční hudbu. Pro některé nezadané se staly 80´s Party seznamovací kanceláří. S myšlenkou na hudební návrat do doby před dvaceti lety přišel v polovině devadesátých let bývalý programový ředitel pražského Rádia 1 Jiří Neumann.
Lucerna Music Bar v pátek či sobotu navštíví téměř tisícovka lidí. Kromě vstupného, které nepřesahuje sto korun, utrácejí zákazníci hlavně za alkohol. Klub je obvykle tak plný, že hosté stojí nekonečné fronty u baru či na šatnu a jen stěží se vejdou na parket. Ochranka u vstupu, na rozdíl od Mekky či Duplexu, dává návštěvníkům klubu najevo svoji důležitost. Během sobotní noci pokryjí podlahy kelímky a kolem popelníků jsou vrstvy nedopalků. Jakmile ale hosté uslyší tóny odrhovaček svého dospívání, na stísněné podmínky zapomenou. Někteří revivalu osmdesátých let přizpůsobí oblečení, účesy i taneční pohyby.
O něco střízlivější atmosféra vládne přes víkendové večery – na podobné akci - v sesterském klubu Futurum. Klub prošel na konci devadesátých let rekonstrukcí. „Při přestavbě Futura jsme využili toho, co jsme se naučili v Lucerna Music Baru,“ říká Michal Filip. Kromě „osmdesátek“ se ve Futuru pořádají například i rockové koncerty. Podobně také „Lucerna“ nabízí další program – koncerty českých kapel či taneční večer Písnička s českou pop music let šedesátých. Fenomén osmé dekády minulého století však přitahuje největší pozornost.
