Jaroslave, nechcete před usnutím ulehčit své duši a svěřit se čtenářům E8 se svým trápením?
Mám své trápení: Obávám se, že jsem v minulosti spáchal vlastizradu. Teď mám strach, že po mně jdou ostří hoši z Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. Psal se rok 1988, v Praze už revoluce dýchala na dveře, ale u nás na Bruntálsku čas plyne jinak. Ve vzduchu už sice byl ten mrtvolný puch Ludi Zifčáka, ale všichni komunisti - kromě nás reformních - se drželi moci zuby nehty.
Pamatuji si ten den, jako by to bylo včera. Už když jsem šel v té podzimní plískanici do práce, tušil jsem nějaký průšvih. Asi v deset hodin zadrnčel telefon. Nevolal mi ředitel státního statku kvůli zpoždění orby v Krnově, jak jsem se bál, ale vyhledali si mě soudruzi z okresního výboru partaje, kde jsem tou dobou dělal uvolněného tajemníka. Bruntálský šéf KGB Volkov, postrach ruských kasáren, prý nařídil uspořádat monstrózní perestrojkový hon k oslavě VŘSR. Rusové nám potřebovali demonstrovat svoji touhu po družbě. A já to prý měl zařídit! Nikdy mě ty jejich častuškové pijatyky nebavily a původně jsem manželce také jasně řekl, že pro KGB už ani jednu koroptev! Ovšem kluk byl na škole a copak já věděl, čeho je ta ruská sebranka schopna?
Nakonec jsem jim zbaběle splnil všechno, oč si žádá svéráz jejich národního lovu. Zorganizoval jsem jim velký kozácký hon se vší parádou. Šli jsme lečí, naháněči postupovali lesem a remízky, mladí svazáčtí nabíječi byli „kágébákům“ po ruce. Broky svištěly vzduchem. Střelili jsme stovky zajíců i pernaté. Nikdy jsem tak početný výřad neviděl. Večer jsme to jaksepatří zapili v naší lovecké chatě. Rusové řvali jak hyeny a říkali tomu glasnosť. Jenže za týden mi ten pitomec Volkov, okupant všivej, poslal do práce otevřený dopis s poděkováním (Jaroslav natahuje ruku k nočnímu stolku a z desek v šuplíku vytahuje papír – pozn. red.). Tady to je. Přečtěte si tu ostudu. Raději si to nechte, než to na mě někdo vytáhne. Tak dobrou noc.
