Banánová republika
Karle, nechcete před usnutím ulehčit své duši a svěřit se čtenářům E8 se svým trápením? Mám své trápení: Bojím se, že u Posledního soudu narazím na stejné darebáky, jaké musím trpět v resortu. To mě přímo polévá pot, a věřte mi, vím o čem mluvím. Když ve Strakovce poslouchám ty řeči o šetření a vynakládaných milionech, vždycky se roztřesu hrůzou, kolik si asi řekne Předseda senátu, aby mě odsoudil jen ke středně dlouhému pobytu v očistci. Nejen že si na takovou pálku z ministerského platu prostě nenašetřím, ale víte vůbec, co v naší justici znamená pojem středně dlouhý? Na to, kolik si za své advokátské služby řekne svatý Petr, jako bývalý obhájce radši nemyslím. A co teprve, jestli se svědkové naschvál hodí marod – to bych já, sedmdesátník, z toho nekonečného stání před Boží stolicí dostal křečové žíly. (Ponuré ticho, ministr se těžce obrací na druhý bok.)
Kde jsme to skončili? Aha. Jako malý chlapec jsem jezdíval na prázdniny do Uher, Hortobágy byla malá vesnice na staré říšské silnici z Budapešti do Debrecenu. Potok tam byla taková druhá místní komunikace a dalo se jím dojít k rybníkům. Lodičky po něm mohly doplout až do Černého moře. Jeden místní hospodář měl spočítané, kolikrát se musí uhodit čelem do mostku, než dojde potokem z místní hospody domů. (Skřehotavý smích. Pauza. Ministr se přetáčí na druhý bok.)
Často vzpomínám na Háchu. Takový liberál a jakou loutku z něj udělali. Kdyby mě měl někdy potkat Emilkův osud, tak se snad raději picnu. Naštěstí jsou na mě všichni ministerští kolegové moc hodní, když na vládě přijdu za kýmkoli z nich, hned mě ochotně pouští sednout. Zvlášť příkladně se chová Standa Grossů, ten mi vždycky žertem říká: „Jen si sedněte, pantáto, já už budu vystupovat.“ Vůbec mám kolem sebe samé dobré lidi. Tuhle jsem před sněmovnou potkal kolegu Jirku Berku, toho soudce, jak má oplétačky kvůli konkurzům, a volal na mě z auta, jestli nechci někam hodit. A já si najednou vzpomněl na dědu, jak na mě jako na malého kluka volával ze žebřiňáku, ať si rychle naskočím, že táhnou mraky. A pak se setmělo, oblohu křižovaly blesky, lilo jak z konve, seno zmoklo, v chalupě už voněly buchty…
Kde jsem skončil? Aha. Takže jsem přisedl do Berkovy limuzíny a užíval si nabízeného pohodlí. „Domů, pane Berka. Domů,“ poručil jsem si a už jsme frčeli. Ale já vykládám a zítra mě vezou do Bruselu na seminář o evropském právu dědickém. Tak sladké odpočinutí a dobrou noc.
