Vladimíre, nechcete před usnutím ulehčit své duši a svěřit se čtenářům E8 se svým trápením?
Mám své trápení: bojím se, že se mi s věkem snižuje kvocient citlivosti vůči sociálním potřebám občanů, že jsem de facto citově odumřel. Víte, my sociální demokraté se pořád oháníme tatíčkem Masarykem. Nebát se a nekrást, otázka dělnická, otázka sociální… Ale Masaryk, to jsou také úvahy o sebevraždě jako hromadném sociálním jevu současnosti, a sebevraždy já bych už dneska schopen nebyl. Masaryk kdysi řekl, že „kdybychom neměli slepých pudův a chtíčů, jasnějších snah a chtění, kdybychom nemilovali a nenáviděli, nežili bychom, neboť rozum náš nikterak neprovedl by nás životem“. Já vám do srpna 1968 tolik věřil v sociální spravedlnost, miloval přátelství mezi rovnými lidmi a nenáviděl vykořisťující sobce, že jsem si po vpádu ruských tanků málem sáhl na život. Tak mě tehdy nástup cynického, anachronického modelu gulášového reálsocialismu dokázal zasáhnout a duševně zlomit. Psychologové mě z mučivých depresí dostávali dlouhé měsíce.
Jenže dneska já už tenhle stříbrný vítr neslyším. Žiju vůbec? Stále sice jako Šrámkův Jeník Ratkin otevírám doma za měsíčních nocí okno a dívám se dolů do vln plynoucí řeky, místo vorů a pěnivého jezu však pod Kramářovou vilou vždycky spatřím stát u Vltavy tu svoji Strakovku a hned se zděsím, co všechno budu muset přes den zase stihnout. Takže ještě za tmy na sebe hážu kalhoty a jako štvanec běžím – hnán odpovědností za štěstí občanů – do fachy. Žena Viktorka mě sice utěšuje, že jsem pořád ten její milovaný Voloďa posedlý, ale já si už nejsem jist, čím vlastně. Místo abych velkorysými dávkami konečně budoval nezbytnou sociální kohezi, obírám ty chudáky kvůli děravé státní kase i o poslední peníze, které jim zbyly. A víte, co je nejhorší? Mé kdysi sociálně citlivé srdce se už nechvěje soucitem, naopak se tetelí z namamoněného soukromého domečku v Hradci!
Na jednu stranu vím, že žiju: kulka pro mě ještě nebyla ulita, loňský pokus o alespoň politickou sebevraždu při volbě prezidenta jsem zpackal. Na druhou stranu si mě novináři pletou s japonským robotem Asimo, od kterého se prý liším jen autistickými a paranoidními rysy. Přítel Masaryk by mě, sociálně okoralého, jistě již považoval za mrtvolu. Co tedy jsem?
Zeptal jsem se nedávno experta na děje mezi nebem a zemí, šéflidovce Miroslava Kalouska, kdy může láska eticky právem i život oželet. A víte co mi řekl? „Neexistence harmonického světového názoru a úpadek nábožnosti v životě lidí je zdrojem mravní a psychické nepevnosti a rozdvojenosti člověka, jeho omrzelosti životem a – v krajních případech – i prapříčinou sebevražednosti.“ Neulil byste mi někdo kulku? Tak dobrou noc.
