Normál českého postkomunismu

Zákon o církvích umožňuje konflikty v židovské komunitě

Tiskem proběhly zprávy, že z ministerstva kultury má být propuštěna šéfka církevního odboru paní Jana Řepová. Přesné důvody zatím nebyly zveřejněny, ale dá se předpokládat, že ministerstvo není zcela spokojeno se stavem vztahů státu a církví pod jejím dlouholetým úřadováním.
Uspořádání vztahů státu a církví je zjevně v nepořádku, neboť umožňuje korupci nejen v církvích, nýbrž i ve státní správě a v soudnictví. Okolo majetků náboženských organizací se dějí trestné činy, v nichž stát riskuje na jedné straně spoluúčast některých svých pracovníků, na druhé straně neschopnost provádět nápravu. Církevní zákon státu totiž na jedné straně zakazuje zasahovat do vnitřních věcí církví, ale zároveň mu přikazuje na církve přispívat a provádět registraci církevních činitelů, která se de facto rovná státnímu dekretu na tu či onu církevní funkci. Tyto dekrety vydávala právě paní Řepová.

Tuneláři tunelářům.

Vedle toho zákon znemožňuje členům církevních organizací bránit se před zneužíváním moci svými vykutálenějšími souvěrci a po jejím zneužití se domáhat spravedlnosti. Takže vypadá, jako kdyby jej psali tuneláři pro tuneláře. České náboženské organizace se totiž zabývají nejen Bohem, nýbrž také (a některé možná především) správou a ekonomickým využíváním restituovaného majetku. Majetek náboženských organizací nebyl restituován kus po kuse skutečným původním majitelům - jimiž byly jednotlivé kongregace a spolky sdružující se v církve - nýbrž vcelku jako jeden velký společný majetek každé jednotlivé církvi. A tak se staly i církve lákadlem dobře organizovaných tunelářů, jen s maskou bohabojného svatouškovství, které jim u veřejnosti dodává úcty, zvlášť když si přibrali i pár zasloužilých disidentů. Komu se tento uzel podaří rozmotat, ten by si zasloužil místo na nebesích všech náboženství. Do té doby by ministerstvu kultury příslušelo snažit se napravovat jednotlivé trestné činy církevních funkcionářů, které českou kulturu stojí velké peníze a dobrou pověst. Mezi konatele takových trestných činů by se mohl počítat například nynější předseda Federace židovských obcí (FŽO) Jiří Daníček za čin, který někteří postižení souvěrci, mezi nimiž je několik právníků, vykládají jako trestný čin klamání státních úřadů s cílem získat osobní prospěch.

Soudy součást státu?

Část členů pražské židovské obce (ŽOP) už podala na tento čin žalobu občanskoprávní. Tu soudy zatím zamítají s vysvětlením, že nejsou kompetentní spor řešit, neboť dle církevního zákona nesmí stát zasahovat do vnitřních věcí církví. Rozumějme dobře: ještě patnáct let po pádu komunismu se čeští soudci domnívají, že soudnictví je součástí státu a že občan přestane mít právo na soudní ochranu, jakmile se stane členem náboženské organizace. Tohoto činu se v prosinci 2004 pan Jiří Daníček měl dopustit takto:
Před rokem bylo legálně zvolené předsednictvo ŽOP s předsedou Tomášem Jelínkem svrženo skupinou pučistů říkající si Platforma a zastupující asi třináct procent členstva ŽOP. Jejími členy jsou z velké části lidé, kteří po deset let vedli ŽOP a spravovali její majetek neprůhledným způsobem, který Jelínkovo předsednictvo slibovalo zprůhlednit. Jiří Daníček, který v této skupině hraje vedoucí úlohu, pak požádal paní Řepovou o vystavení registrace jistého pana Bányaie jako nově zvoleného předsedy. Nezákonnost, a tudíž neplatnost tohoto nového zvolení mají postižení členové ŽOP právně důkladně dokumentovanou s důkazy, že tím byly porušeny stanovy ŽOP i FŽO v několika podstatných bodech. Paní Řepová byla upozorněna nejen na protiprávnost této volby, nýbrž i na to, že ve stejné době probíhalo zákonné korespondenční hlasování o důvěře v Jelínkovo vedení. Jeho uzávěrka byla čtyři dny poté, kdy paní Řepová Jiřímu Daníčkovi novou registraci předsedy vystavila. Učinila tak na počkání, přestože jí církevní zákon stanovoval lhůtu pěti dní na prověření případných nejasností nebo neregulérností.

Puč s podporou ministerstva.

S tímto glejtem se pan Bányai dostavil v doprovodu policejní čety do budovy ŽOP, odkud začal vyhazovat řádně zvolené funkcionáře a trvalé zaměstnance, dal jim odpojit telefony a počítače a zablokoval bankovní konta. A žádal vydání urny s dosud odevzdanými lístky korespondenčního hlasování. Tak vypukl v židovské obci s podporou ministerstva puč, který trvá dodnes a jehož účastníci se dopustili řady nezákonností.
Puč se ale stoprocentně nezdařil, neboť urnu s hlasovacími lístky uhájila skupinka válečných veteránů a doručila ji bezpečně k notářskému sčítání. V něm bylo odevzdáno přes 500 hlasů, z nichž 405 vyslovilo důvěru Jelínkovi. I při sečtení asi 180 pučistických hlasů v ilegálním hlasování tedy získal Jelínek a jeho předsednictvo celkovou podporu téměř 70 procent z asi sedmi set hlasujících. Ministerstvo kultury tuto skutečnost odmítlo vzít na vědomí. Puč pokračoval v celé FŽO, kde skupina vedená Daníčkem provedla tyto dramatické kroky: Odmítla složit funkce na konci svého volebního období, v rozporu se stanovami. Sama sobě prodloužila mandát o několik měsíců, v rozporu se stanovami. Z nově zvolené reprezentace vyloučila šest řádně zvolených „jelínkovců“ a nahradila je svými vlastními stoupenci, v rozporu se stanovami. S takto změněným složením reprezentace a pomocí finančních darů venkovským obcím si Daníček zajistil zvolení předsedou celostátní židovské federace, s plným vědomím ministerstva.

Babo raď.

Teď se sice v ŽOP konají nové volby, jenže jejich výsledek nebude dle církevního zákona diktovat sama ŽOP, nýbrž FŽO, což je pan Daníček. A proběhnou-li volby regulérně a opět je vyhrají Jelínkovi stoupenci, bude zajímavé sledovat, zda se Daníček pokusí ministerstvo znovu podvést a zda bude ministerstvo opět ochotné se nechat podvést.
Všechny ty krize, konflikty, trestné činy a ostudy, které se od té doby za velké medializace dějí v české židovské komunitě, rozpoutal glejt paní Řepové a umožnil zákon o církvích. Neoficiální zprávy z ministerstva kultury říkají, že to prý vypadá podobně i v jiných církvích, které mají nějaký restituovaný majetek k tunelování. Kdybych byl církevním poradcem ministra kultury (jak se v Lidových novinách děsila Petruška Šustrová), poradil bych mu jako představiteli podvedené a poškozené strany rozjet u soudů pár trestních řízení a sledovat, co to s církvemi udělá. Protože jím ale nejsem, asi mu poradí někdo jiný, že jsou-li podobné praktiky naprostým normálem českého postkomunismu, proč by se měla dělat nějaká výjimka u církví.