JAROMÍR JIRSA: Administrativu by měli od soudců převzít odborní asistenti. A některé civilní spory by měly být řešeny ve smírčím řízení a ne před soudem. To jsou podle prezidenta Soudcovské unie ČR Jaromíra Jirsy klíčové kroky k urychlení justice.
JAROMÍR JIRSA:
Administrativu by měli od soudců převzít odborní asistenti. A některé civilní spory by měly být řešeny ve smírčím řízení a ne před soudem. To jsou podle prezidenta Soudcovské unie ČR Jaromíra Jirsy klíčové kroky k urychlení justice. * Za důvod pomalé justice je často označován počet soudců. Máme jich opravdu málo?
Pracuje jich u nás zhruba 2800. Až na výjimky, jako jsou některé okresní soudy v severních Čechách nebo na severní Moravě, ale není nedostatek soudců problémem.
* Co je tedy hlavním nedostatkem?
Obrovská administrativní zátěž, kterou musí soudce řešit. Zabere mu 50 procent pracovní doby. Je třeba vytvořit soudcovské týmy, ve kterých by byl se soudcem také vyšší soudní úředník nebo asistent. Ten by přebral podstatnou část administrativní a méně důležité rozhodovací činnosti. Soudce má soudit a ne vyměřovat soudní poplatky. V současnosti mu na to ale zbudou průměrně jen dva dny v týdnu.
* Najmutí odborných asistentů by ale asi stálo dost peněz… Naopak. Ušetřilo by se. Kdyby byl posílen ten vyšší odborný aparát, mohl by klesat počet soudců. A jednou soudcovskou mzdou zaplatíte tak dva nebo tři odborné asistenty. V tom vidím cestu, nikoliv ve slepém navyšování počtu soudců. * Co všechno musí v současnosti soudce dělat? Jak vypadá jeho běžná agenda?
Zdržuje třeba už jenom to, že přijde žaloba a jde rovnou k soudci a ne k asistentovi. Soudce musí prověřit, zda byl zaplacen soudní poplatek, zda byla žaloba podána u místně příslušného soudu, zda jsou připojeny listinné důkazy. Dále získává spisy z jiných soudů, vyžádává listiny z archivů, zprávy od lékařů, od soudních znalců, od odborných firem. To jsou všechno věci, které by mohl udělat úředník.
* Podívejme se na obchodní spory. Jak hodnotíte odbornou připravenost soudců, kteří se na ně specializují?
Obchodní oddělení a specialisté na obchodní spory jsou u každého soudu. Najdou se mezi nimi samozřejmě špatní, ale i dobří a špičkoví. Jde o něco jiného. Právě v obchodních sporech tu máme neuvěřitelný balast případů, které jsou jednoduché, před soud vůbec nepatří a mohly by se řešit jinak. I u nás by mělo platit: normální je nesoudit se.
* Jak by se tedy tyto spory řešily?
Ve smírčím řízením před mediátorem. Ten by se nejprve pokusil účastníky usmířit a pokud by se mu to nepovedlo, tak by je připravil na soudní spor. Vysvětlil by jim, kolik to bude stát, jak dlouho to bude trvat, jaké dokumenty a důkazy musí předložit a co je podstatou sporu.
* Jaké jsou zvyklosti kolem smírčího řízení ve světě?
Před 14 dny mě navštívila delegace norských soudců. Vyprávěli mi, že v norských městech mají takzvané smírčí rady. Ty řídí starosta a jsou v ní tři členové - vážení občané, ale právní laici. Tyto rady vyřeší 50 až 60 procent všech sporů! Ty se tedy vůbec k soudům nedostanou a nezatěžují je.
* Podporují takový přístup naše zákony? Současná legislativa to zatím neumožňuje. Soudcovská unie se ale snaží tyto věci prosadit na komisi, která se schází na ministerstvu spravedlnosti. Já osobně si umím představit i případy, kdy by bylo smírčí řízení povinné. Například spor mezi rodinnými příslušníky podle zákona o rodině, spory o náhradu škody nebo i spory mezi podnikateli. * Kolik případů vlastně připadá na jednoho soudce? Například náš Obvodní soud pro Prahu řešil loni kolem čtyř tisíc civilních případů. A na to je tu zhruba 15 soudců. Patříme přitom mezi ty větší soudy. * Někteří advokáti nám řekli, že soudci mají právě kvůli přetížení tendenci zbavovat se případů tak, že žalobu zamítnou kvůli nějaké formální zámince…
Tak to není. Ono to ani dost dobře nejde, zbavit se věci jen z formálního důvodu. Co se zdá někomu z venku jako formalita, může být v soudním řízení důležité. Je ale pravda, že zejména občanský soudní řád je příliš podrobný a formalistický. Procesní předpisy by měly být srozumitelné i tomu, komu jsou především určeny. To znamená laickému účastníkovi řízení.
* Kromě přetíženosti soudů bývá někdy za příčinu pomalé justice označováno i nedostatečné technické vybavení. Jak to vidíte vy?
V technice došlo k výraznému zlepšení. Ale myslím, že v dnešní době je absurdní argumentovat tím, že soudy jsou dobře technicky vybaveny, protože mají počítače. Jde o to, jaké počítače. Dobré je, že asi u 80 procent českých soudů již funguje systém, který umožňuje veškeré dokumenty a rejstříky vést v elektronické podobě. Do konce příštího roku by ho měly mít zavedeny všechny soudy prvního stupně.
* Mluví se také o převedení spisů do elektronické podoby… Ano, je čas rozloučit se s papírovými spisy. Je to relikt z doby před sto lety. Měl by je nahradit spis elektronický. Dnes máme ale naprosto nelogický systém. Žalobce sice může - se zaručeným podpisem - podat žalobu elektronicky, ale do tří dnů ji musí stejně doplnit tou papírovou. Jinak se má za to, jakoby vůbec podána nebyla. Musíme změnit představu, že se soudce bez papírového spisu neobejde. Obejde. Bude muset. * A záznam protokolů?
To je další archaismus. Všechno se musí protokolovat. Zatímco v trestním řízení se už pořizuje zvukový záznam, v civilních sporech si musí soudce dělat poznámky a pak výpověď svědka přeformulovat do protokolu. To vše je hrozně zdlouhavé.
* Jsou podle vás platy soudců dostatečné? Jedním z předpokladů nezávislé práce justice je i slušné materiální zabezpečení soudců. Musíme si uvědomit, že kromě vědecké a publikační činnosti nemůže mít soudce žádné jiné vedlejší příjmy. Ohodnocení soudců je slušné, ale samozřejmě třeba s advokacií se to nedá srovnávat. Na druhou stranu i ta definitiva, kterou soudci mají, je velkou devizou. * V poslední době se valí z České republiky i kvůli pomalé justici vlna žalob do Štrasburku. Myslíte, že kvůli tomu nakonec zaplatíme miliardy?**
Tam se přece obracejí lidé nejen od nás, ale ze všech států Evropy. Nemyslím si, že by Česko platilo miliardy a nějak vybočovalo. Teď jsem třeba slyšel o dvou rozsudcích, za které zaplatíme celkem asi devět tisíc euro. To nejsou tak závratné sumy, aby to ohrozilo státní rozpočet. Jediná velká prohraná arbitráž by nás stála víc než všechny tyto drobné žaloby dohromady.
