Náš bankovní sektor prošel v posledních dvaceti letech dvěma finančními cykly a je pravděpodobné, že úvěrový boom se zase někdy vrátí
V letošním roce by měl začít platit nový balík evropských pravidel pro regulaci bankovního sektoru označovaný zkratkou CRD IV/CRR. I když finální verze těchto pravidel zatím nebyla schválena, již nyní je zřejmé, že budou ve srovnání s těmi předchozími koncepčně v řadě oblastí odlišná. Jednou z hlavních odlišností je přidání takzvané makroobezřetnostní roviny regulace. Následující text se snaží stručně objasnit, co se pod tímto termínem skrývá, a důvody, které k zahrnutí této formy regulace do nových pravidel vedly.
Jednou z přirozených, leč potenciálně nebezpečných vlastností finančního sektoru je jeho procykličnost. Ta se projevuje vysokou aktivitou finančních institucí i jejich klientů a podceňováním rizik v rostoucí fázi ekonomického cyklu a naopak v nadměrné averzi k riziku a neochotě uzavírat transakce ve fázi ekonomického poklesu. Pokud se v rostoucí fázi cyklu poskytování úvěrů utrhne z řetězu a vyvolá například bublinu na trhu nemovitostí, skončí to nezřídka finanční krizí se silně negativními dopady nejen na samotný finanční sektor, ale i na reálnou ekonomiku.
Ke konci úvěrového boomu začne růst počet bankrotů a objem nesplácených úvěrů v bilancích bank. Ty pak prudce omezí úvěrování podniků a domácností, což způsobí další pokles ekonomické aktivity a nárůst pesimistických očekávání.
Regulace není dost přísná Finanční krize, která začala v roce 2007, v řadě zemí výše uvedenému scénáři plně odpovídá.
V reakci na krizi postupně převládl názor, že existující regulace finančního sektoru není v některých oblastech nastavena dostatečně přísně a že v ní chybějí prvky, které berou v potaz systémové riziko (riziko pro stabilitu systému jako celku), které nejčastěji vzniká právě v důsledku nadměrného růstu úvěrů. Proto začaly být do regulatorního rámce zaváděny prvky takzvané makroobezřetnostní politiky. Mezi hlavní záměry této politiky patří zmírnit procykličnost finančního sektoru, zvýšit jeho odolnost vůči systémovému riziku a snížit tím pravděpodobnost vzniku finančních krizí s významnými ztrátami pro celou ekonomiku.
K provádění makroobezřetnostní politiky lze využít řadu nástrojů. Některé z nich již byly používány i v minulosti v řadě zemí na úrovni jednotlivých institucí, v rámci makroobezřetnostní politiky by však byly aplikovány na celý sektor. Jedná se například o omezení výše úvěru k hodnotě nemovitosti či příjmům dlužníků či navýšení rizikových vah pro určité úvěrové aktivity, které jsou obvyklým podezřelým z hlediska schopnosti vyvolávat systémové riziko. Součástí výše uvedeného balíku CRD IV/CRR je ale nový a ryzí makroobezřetnostní nástroj označovaný jako proticyklický kapitálový polštář. Ten by měly banky vytvářet v dobrých časech, když celkový rozsah úvěrů v ekonomice přesáhne úroveň, která je regulátorem považována za bezpečnou. Kapitál akumulovaný v tomto polštáři by pak umožnil bankám udržet dostatečnou kapitalizaci i při zvýšených úvěrových ztrátách v nepříznivých časech, a tím i zachovat jejich schopnost úvěrovat domácnosti a podniky.
Je přirozené, že se objevuje řada skeptických názorů ohledně účinnosti makroobezřetnostních nástrojů typu proticyklických kapitálových polštářů. Ty hovoří zejména o jejich pravděpodobné neúčinnosti při brzdění úvěrových boomů, o obtížné politické prosaditelnosti takových nástrojů kvůli nepříznivým dopadům na hospodářský růst a o praktické nemožnosti identifikovat bod, kdy se dynamika úvěrů již stává nebezpečnou.
Podle našeho názoru ale není výše uvedená skepse namístě. Od proticyklického kapitálového polštáře si málokdo slibuje, že zcela odradí banky od benevolentnějšího poskytování úvěrů v konjunktuře. Hlavním smyslem je tvorba dodatečného kapitálu, který umožní čelit případným důsledkům této benevolence. Kromě toho cílem makroobezřetnostní politiky není ani podle jejích největších zastánců eliminace úvěrového cyklu, ale pouhé zamezení jeho extrémním výkyvům. Lze souhlasit s tím, že systémové riziko, které se plnou silou projeví až ve špatných časech, se akumuluje právě v průběhu optimistické fáze cyklu často docela nepozorovaně a není jednoduché ho včas odhalit. Nicméně pokud už po nějakou dobu roste rychle objem úvěrů, ceny nemovitostí v relaci k příjmům se odchylují od historických norem a existují evidentní znaky nadměrného optimismu na trzích, je to znak potenciálně velkého problému. Za takové situace by měl každý zodpovědný regulátor začít varovat a případně i konat.
Kde je nebezpečí Vzhledem k současnému ekonomickému vývoji v ČR a Evropě jako celku není příliš pravděpodobné, že bychom byli v nejbližších letech u nás svědky silného úvěrového boomu a banky by musely začít budovat masivní proticyklické polštáře. Ale jak dokumentuje graf, i český bankovní sektor prošel v posledních dvaceti letech dvěma finančními cykly a je pravděpodobné, že úvěrový boom se i do domácí ekonomiky časem zase vrátí.
Z pohledu makroobezřetnostní politiky je rovněž důležité, aby tendenci finančního sektoru k procyklickému chování nezvyšovala samotná nevhodně nastavovaná regulace. Vzhledem k množství nových regulatorních pravidel, která v reakci na krizi vznikají a která začínají být v některých zemích EU bezodkladně zaváděna, to bohužel nelze zcela vyloučit. I s tímto se bude muset makroobezřetnostní politika vypořádat a teprve čas ukáže, jak moc v tom může být úspěšná. l
Úvěrový cyklus v ČR (1993–2012, v %)
pramen: ČNB
O autorovi| Jan Frait, Jakub Seidler • Česká národní banka, samostatný odbor finanční stability
