Bývalý dlouholetý předseda Odborového svazu Kovo Jan Uhlíř je odborář neuhlazeného vzhledu. Jak napsala jedna novinářská kolegyně, někdy i neuhlazeného chování. Je tak po vnější stránce výrazným opakem svého nástupce v čele odborového svazu Josefa Středuly. To je muž chování uhlazeného, vzhledu manažerského. Je to prototyp odborových funkcionářů nového střihu? Dost možná. Josef Středula říká, že řadě lidí, kteří v Česku vytvářeli nové, nerevoluční odborové hnutí, bylo začátkem devadesátých let kolem pětačtyřiceti. Pracovali tři čtyři volební období a teď postupně dochází k velké změně funkcionářského aktivu. Ke kormidlu nastupují lidé ve věku kolem pětatřiceti let.
Na roveň manažerům.
K nim patří i Josef Středula. Tomu je třicet sedm let. Je přesvědčen, že v čele moderních odborů by měli stát lidé postavení po stránce znalostí a dovedností na roveň partnerům, s nimiž jednají. „Nejsme odboráři, kteří principiálně stojí na barikádě, neustále hrozí stávkami. Jsme, a platilo to i za inženýra Uhlíře, pro jednání. A v něm je důležitá profesionalita, abychom dosáhli toho, co si zaměstnanci přejí – lepší životní úrovně,“ říká.
Civilizace.
To se mu to mluví, když stojí v čele mocné organizace s dlouhou tradicí, která všude na světě bývá jádrem odborového hnutí. V Česku, lépe řečeno v Rakousku, je první zmínka o kováckých „odborech“ z roku 1863, kdy vznikla Ústřední pokladna ku podpoře dělníků strojnických, v roce 1871 pak Odborový spolek dělníků v železe a kovu. Odborový svaz Kovo, téměř se dvěma sty tisíci členů největší v České republice, sdružuje vesměs kvalifikované dělníky a techniky. Jeho představitelé jsou klíčovými účastníky tripartitních jednání. Rozkmotřit se s nimi si rozmyslí každý rozvážný politik.
Pravé sociální boje se dnes odehrávají spíše o zaměstnance, vlastně převážně zaměstnankyně hypermarketů a supermarketů, které většinou ani nejsou odborově organizovány. Možná právě proto jsou často nemilosrdně vykořisťovány. V elektrotechnickém a elektronickém průmyslu, strojírenství, hutích, kde působí Odborový svaz Kovo, je situace civilizovanější, a tím i sociálně klidnější. Ovšem není pravidlo bez výjimek. „Bohužel už tradiční akce odporu jsou ve skupině Ferromet Group pana podnikatele Zemka, který lidem pravidelně neplatí mzdy,“ konstatuje Josef Středula.
Profesionální odborář.
Do prvního zaměstnání nastoupil po absolvování strojní průmyslovky ve Vítkovicích, v závodě 2 (dnes Vítkovice Steel). Ten tehdy měl asi šest a půl tisíce zaměstnanců. Po listopadu 1989 pomáhal Josef Středula likvidovat bývalé Revoluční odborové hnutí, o němž říká, že nemělo s odbory nic společného, a vytvářet odbory schopné působit v nových politických, společenských i ekonomických podmínkách.
Jeho kariéra není nepodobná jiným mužům, kteří v mladém věku vstoupili do politiky a už v ní zůstali. V roce 1990, když se v závodě zvolil nový výbor Odborového svazu Kovo, stal se uvolněným místopředsedou. V roce 1991 byl zvolen členem rady odborového svazu, nejvyššího svazového orgánu mezi sjezdy, v následujícím roce členem svazového předsednictva.
Nejmladší předseda.
V dubnu 1993 se v Brně konal takzvaný rozdělovací sjezd tehdy ještě federálního svazu a Josef Středula byl zvolen místopředsedou českého Odborového svazu Kovo. Následujících dvanáct let působil v této funkci po boku Jana Uhlíře. Na letošním sjezdu už Jan Uhlíř nekandidoval, protože dosáhne důchodového věku a dle Josefa Středuly z principiálních důvodů prosazuje, aby v takovém případě dostali šanci jiní. Tak se Josef Středula stal nejmladším předsedou ze všech odborových svazů sdružených v Českomoravské konfederaci odborových svazů (ČMKOS).
Ekonomická síla.
Pochází z Ostravy. Dlouho bydlel v Hlučíně. Dnes žije s rodinou na Moravském Slovácku, v Lužici u Hodonína. Přes týden bydlí v odborářské ubytovně na pražském Černém Mostě. Je podruhé ženatý, má patnáctiletou dceru a tříletého syna. Manželka, nyní na mateřské dovolené, byla v dobách Zdeňka Škromacha tajemnicí sněmovního výboru pro sociální politiku a zdravotnictví. V práci Josef Středula údajně bývá ráno v půl sedmé a nekončí večer před osmou. Za rok najezdí šedesát tisíc kilometrů. Což je pochopitelné, protože Odborový svaz Kovo má 750 organizací v jedenácti stovkách podniků.
Vezmeme-li v úvahu, že členský příspěvek činí jedno procento z platu (průměrná hrubá mzda v průmyslu je v Česku je asi sedmnáct a půl tisíc korun) a znásobíme to počtem členů, dospějeme k zajímavé cifře dokumentující ekonomickou sílu organizace. Pravda, podstatná část prostředků zůstává v základních organizacích, které s nimi hospodaří na základě vlastního uvážení. Svaz vlastní pražský Dům kultury kovoprůmyslu na Smíchově, je spolumajitelem domu kultury Metropol v Českých Budějovicích, Domu kultury v Jihlavě, kongresového centra Aldis v Hradci Králové, hotelu Arnika ve Špindlerově Mlýně.
