Nové nebe a země. A stále rudé.

Příklady ukazují, že komunismus si s kapitalismem vadit nemusí

V jednom z pekingských obchodů s DVD, v přihrádce nadepsané čínský film, je zařazen i snímek dnes jednoznačně nejznámějšího čínského režiséra Čang I-moua nazvaný Chuo-č’(Žít). Film popisuje život manželského páru, který během Velkého skoku a Kulturní revoluce, dvou historických etap od roku 1958 do roku 1969, během nichž vedl Čínskou lidovou republiku Mao Ce-tung, přišel kvůli nesmyslným politickým rozhodnutím o dvě děti. Čang za snímek získal v roce 1994 Velkou cenu poroty na filmovém festivalu v Cannes. Čínské vedení ale z filmu, jehož scénář unikl kontrole cenzorů, nadšeno nebylo a zakázalo, aby se Čang účastnil slavnostního předávání cen ve Francii. Kritika poměrů v Číně znamenala pro Čanga navíc stop činnosti na pět let.

Žádná podpultovka

Popularita i zavržení se v Číně střídají překotně rychle. Před dvěma lety získal Čang I-mou jednu z nejprestižnějších zakázek, které kdy čínský umělec od komunistického vedení získal – stal se hlavním režisérem úvodní a závěrečné ceremonie letních olympijských her, které se před nedávnem konaly v Pekingu. Příběh Čang I-moua přesně vystihuje dnešní Čínu: nepříjemná minulost se nepřipomíná, omyly se nerozpitvávají a k současnosti se přistupuje s čistým pragmatismem. Film Žít, přestože ještě hodně let nebude v Číně veřejně promítán, není v obchodech žádnou „podpultovkou“. Je zbožím, které se dá dobře zpeněžit. „Čína je komunistickou zemí jen z padesáti procent,“ komentuje podnikatelka Jenny Tchanová. Na tiskové konferenci, která se konala před zahájením olympiády, Čang I-mou zdůraznil, že nikdy neměl politické cíle. Přesto se současným vedením vychází více než dobře. Je členem Čínského lidového politického poradního sboru, což je vrcholný politický orgán. Režisérovi bylo umožněno, aby se premiéra jednoho z jeho nedávných filmů konala ve Velké síni lidu na pekingském náměstí Tchien-an-men, kde zasedá parlament. Kulturní autority dokonce lobbovaly v Hollywoodu, aby byl Čangovi udělen Oscar za jeho poslední film Hero. Čínské vedení udělalo z Čang I-moua kulturního hrdinu země. Přitom film Žít nebyl jeho jediným „prohřeškem“ proti režimu. Čangův otec, původně účetní, bojoval v Čankajškově armádě proti Maovým stoupencům a jeho strýc s Čankajškem odešel v roce 1949 na Tchaj-wan. Po skončení občanské války v roce 1949 byl Čangův otec označen za kontrarevolucionáře a budoucí režisér byl poslán na venkov, kde pracoval v zemědělství. Obrat v jeho životě nastal až po smrti Mao Ce-tunga v roce 1976. Tehdy byl Čang přijat na filmovou akademii v Pekingu.
Současní kritici Čanga poukazují na to, že je pro vládní kabinet jakýmsi mazlíčkem na hraní. „Nastal téměř úplný odklon od jeho prvotní práce,“ konstatoval pro International Herald Tribune Michael Berry, který přednáší současnou čínskou kulturu na University of California v Santa Barbaře. Příznivci režiséra ale tvrdí, že Čang neprodělal žádnou proměnu, ale strana se stala sofistikovanější a snaží se vycházet se špičkovými talenty, přestože ještě v nedávné minulosti patřili někteří z nich mezi zavržené. Například malíř Sü Ping, jehož obrazy byly v osmdesátých letech považovány za podvratné, je dnes prezidentem Central Academy of Fine Arts v Pekingu.

Věčný Mao

Podobných paradoxů je současná Čína plná. Na hlavním náměstí v Pekingu, Tchien-an-men, visí ohromná fotka Mao Ce-tunga a uprostřed náměstí stojí rozlehlá budova jeho mauzolea. Peking není mezi čínskými městy ničím výjimečným. Sochy Mao Ce-tunga v nadživotní velikosti zdobí náměstí ve všech čínských městech. Přestože lze Maa označit za jednoho z největších masových vrahů v dějinách lidstva (během jeho vlády zemřelo na sedmdesát milionů lidí), v Číně se o jeho „omylech“ stále veřejně hovořit nesmí. Vina za chybná politická rozhodnutí je připisována jiným. Například Kulturní revoluci odnesl po smrti Mao Ce-tunga takzvaný Gang čtyř, skupina členů politického byra Ústředního výboru Komunistické strany Číny vedená vdovou po Maovi Ťiang Čching. Většina obyvatel Číny stále věří, že činy velkého kormidelníka přinesly Číně prosperitu. „Díky Maovi byl v naší vesnici vybudován vodovod,“ říká jeden z čínských vesničanů žijící v provincii S’-čchuan.
Přestože si nikdo nedovolí veřejně Maa kritizovat, jeho komercializace nikomu nevadí. Stánky s rudými knížkami, budíky a hodinkami s ciferníkem s postavou Mao Ce-tunga, jeho porcelánové busty, plakáty a další suvenýry jsou běžnou součástí všech turistických spotů. Nově byly do některých obchůdků instalovány lavičky s jeho figurínou. Za patřičný obnos je možné se s předsedou i vyfotit. Na Maovi lze vydělávat také jinak. Podnikatelka Tchan Žuej-žen otevřela v roce 2004 v Maově rodném městečku Šao-šan restauraci, v níž nabízí hostům nejoblíbenější jídla předsedy. O rok později, v roce 2005, již provozovala síť více než 80 takových podniků po celé Číně.
Čína je s 1,3 miliardy obyvatel nejlidnatější zemí světa. Oficiální statistiky, které vedení zveřejňuje, přestože je nutné některé z nich brát s rezervou, vzbuzují pozornost. Od konce sedmdesátých let dosahuje Čína ročního tempa růstu přesahujícího devět procent. Disponuje 1,53 bilionu dolarů zahraničních měnových rezerv, což je o 500 miliard dolarů více než druhé Japonsko. Je největším světovým producentem textilu, cementu, zlata a oceli. V roce 2006 dokončilo vysokou školu 2,4 milionu Číňanů, což je více absolventů než v USA, Japonsku a Francii dohromady. Očekává se, že do roku 2011 se Čína stane největším spotřebitelem energie na světě a předhoní doposud první Spojené státy. Jak vyplývá ze statistických údajů, v roce 2007 vyprodukovala Čína 8,8 milionu aut, což představuje meziroční nárůst o 22 procent. Do roku 2012 by v počtu vyrobených vozů měla předstihnout Spojené státy. Dle oficiálních statistik vzrostl loni HDP o 11,4 procenta. Státem vlastněné společnosti dosáhly růstu přesahujícího 30 procent. Příliv přímých zahraničních investic loni překročil 11,2 miliardy dolarů, což představuje 110procentní nárůst v porovnání s rokem 2006. Na druhé straně se v loňském roce zvýšila inflace o více než sedm procent, nejvíce za posledních jedenáct let. Tento nárůst způsobilo hlavně zdražování potravin.

Tengovy kočky

Ekonomické reformy v Číně začaly v roce 1979. Dodnes se připomíná heslo Teng Siao-pchinga, který nezastával formálně úřad prezidenta, ale byl faktickým vůdcem Číny od konce sedmdesátých až do počátku devadesátých let dvacátého století, jenž pronesl, že „je jedno, jestli je kočka bílá nebo černá, hlavně, že chytá myši“. Teng prosazoval, aby Čína přijala to pozitivní, co nabízí kapitalistický trh. Nehovořil ale o politických změnách. Jeho směřování sleduje politické vedení země bez radikálních zvratů i v současné době. Je pravda, že za posledních třicet let čínské obyvatelstvo v průměru několikanásobně zbohatlo. Patrné je to hlavně ve velkých městech na východním pobřeží. Posun v politice již tak markantní není. Přestože se Čína postupně a nekonzistentně stává otevřenější a svobodnější zemí, než jakou poznala minulá generace, jen málo se změnilo v oblasti svobody slova, v přístupu k národnostním menšinám, což se týká hlavně obyvatel Tibetu a Sin-ťiangu, a komunistická strana si stále zachovává monopol na všechna důležitá rozhodnutí.
Tyto záležitosti jsou ale kritizovány hlavně ze zahraničí. Občané Číny uvolnění pociťují. Číňané dnes mohou mnohem svobodněji cestovat, roste i počet těch, kteří míří do zahraničí. Vyřízení cestovního pasu je pro většinu formalitou. Zřejmě největší změnu představuje pro obyčejné Číňany zrušení registračního systému, který spojoval lidi s jejich místem narození a prakticky znemožňoval migraci. Čína sice formálně „chu-kchou“, jak se systém nazývá, neodstranila, a teoreticky tak může přestěhování se z rodného města znamenat řadu nepříjemností. S tím, jak se miliony lidí přesunuly z chudého západu na vyspělé pobřeží, však byly místní vlády, jedna po druhé, donuceny dělat ústupky. To není příslibem ideologických změn, ale pragmatismu. „Čínský ekonomický rozvoj je závislý na migraci do měst,“ konstatuje Wej Wej, zakladatel společnosti Little Bird, jež pomáhá migrujícím pracovníkům v ochraně jejich práv. „Někteří lidé vám řeknou: podívej se na ty zdi, stále jsou dost vysoké. Jiní ale budou tvrdit, že mezi zdmi je hodně místa,“ říká v rozhovoru pro International Herald Tribune Nicholas Bequelin, specialista na Čínu v organizaci Human Rights Watch. „Obě skupiny mají pravdu,“ dodává. Diverzifikace ve společnosti je jedním z důvodů rozdílného vnímání života v Číně. Letošní zpráva Amnesty International tvrdí, že se situace v nejlidnatější zemi světa v mnoha oblastech zhoršila. Režim, dle studie, dále potlačuje svobodu slova, pronásleduje aktivisty a posílá je na takzvanou převýchovu do pracovních táborů. Zvýšil se počet mučených vězňů.

Spokojení Číňané

Analýza, kterou letos na jaře vypracoval mezinárodní institut pro výzkum veřejného mínění Pew Global Attitudes Project, dává o Číně zcela jiný obrázek. Výsledky hovoří o tom, že 86 procent obyvatel země je spokojeno s jejím směřováním a s ekonomikou, což je dvojnásobek v porovnání s rokem 2002. Čína tak obsadila první místo mezi 24 státy, kde byl průzkum prováděn. Mimo jiné i ve Spojených státech. Tam jen necelá čtvrtina obyvatel odpověděla na otázku, zda jsou spokojeni se směřováním země a se stavem hospodářství, kladně. Mnoho lidí na západě věří v to, že kapitalismus vede nevyhnutelně k demokracii, že volný trh směřuje ke skutečné svobodě. Jak ale ukazuje vývoj Číny v posledních 30 letech, tento uznávaný axiom nemusí platit vždy. V určitých aspektech, jako je například hrazení zdravotních služeb či skoupé sociální zabezpečení, představuje Čína mnohem tvrdší model kapitalismu, než na jaký jsme zvyklí ze západní Evropy, nebo dokonce ze Spojených států. O přibližování se k demokracii ale zahraniční organizace, které situaci v Číně sledují, rozhodně nehovoří. Naopak. Jak vyplývá z publikovaných údajů organizace Reporters Without Borders, byly jen za loňský rok zavřeny čtyři desítky disidentů, kteří své názory zveřejnili na internetu, a více než 2500 internetových stránek bylo zablokováno. Advokáti, již se zastávali tibetských demonstrantů, přišli o svou praxi. „Ekonomický boom odsunul mnohé do pozadí, národní problémy jsou ale zřejmé všem, kteří je chtějí vidět: dusivé limity politické a náboženské svobody, zneužívaná síla privilegovaných představitelů, neutěšené podmínky v továrnách, přetrvávající chudoba na venkově, degradace životního prostředí, morální směřování cynické společnosti,“ píše ve své knize Out of Mao’s Shadow reportér Philip Pan, jenž dříve pracoval v Pekingu pro The Washington Post. Pan dodává, že v zemi jsou stále ilegální nezávislé odbory a některé církve. Zdůrazňuje zřejmě nejmarkantnější paradox současné Číny, kterým je rostoucí osobní svoboda obyvatel a zároveň pokračující mocenský monopol komunistické strany.

Podnikající demonstranti

Řada Číňanů, kteří dříve vystupovali jako disidenti, se nyní více soustředí na svůj privátní život a na příležitosti, jak vydělávat peníze. „Volný trh a soukromé vlastnictví generuje bohatství. Pokud ale zároveň nevznikají demokratické instituce, vede to k děsivým pracovním podmínkám – bez odborů, svobodného tisku, nezávislých soudů. Zaměstnanci nemají, jak by ovlivnili své zaměstnavatele. Obyvatelé nemají možnost odstranit zkorumpované představitele, což často koliduje s podnikatelskými zájmy,“ domnívá se Pan.
Hospodářský boom naplnil Číňanům peněženky. Peníze znamenaly další možnosti, které dříve neznali. Feng Ťie-čang se jako student účastnil v roce 1989 demonstrací na pekingském náměstí Tchien-an-men. Dnes je úspěšným podnikatelem, který provozuje několik restaurací v jihočínské provincii Jün-nan. Stále patří mezi kritiky vlády. Jeho postoje se ale změnily. I nyní uvažuje o tom, že z Číny odejde do Ameriky. Nikoliv proto, že mu USA zaručí svobodu slova či vyznání, ale protože čínské vládě nedůvěřuje a obává se, že by mohl politickým rozhodnutím přijít o vydělané peníze, které má na bankovních účtech. Rozjet v komunistické Číně podnikání není problém. Například majitel prosperující společnosti obchodující s elektronikou Aigo, dnes čtyřicetiletý Feng Jün, začínal před lety s 31 dolary. I jeho příběh je plný paradoxů. Do základní školy chodil Feng v době, kdy končila Kulturní revoluce. Vysokou školu dostudoval na počátku devadesátých let. To již byly ekonomické reformy v plném proudu. Feng se rozhodl, že se stane podnikatelem. Je ztělesněním toho, jak rychle ekonomické reformy měnily Čínu. Mao Ce-tung zemřel v roce 1976, o čtyři roky později již fungovala první speciální ekonomická zóna, která příznivými podnikatelskými podmínkami lákala zahraniční investory. Otec ekonomických změn – Teng Siao-pching – dokázal úspěšně motivovat obyvatele Číny. „Zbohatnutí přináší slávu,“ konstatoval. Vidina bohatství podněcovala lidi k podnikání. Tím byly vytvořeny miliony pracovních míst.

Místo polí mrakodrapy

Zřejmě nejmarkantněji jsou výsledky této „revoluce“ vidět v Šanghaji. Ve městě, kde značky jako Rolex, Chanel, Cartier a další mají na jedné nákupní třídě i několik obchodních domů. Kabelka Louis Vuitton je pro řadu obyvatel tohoto patnáctimilionového města samozřejmostí. Také Šanghaj je, podobně jako jiná města v Číně, plná paradoxů. Parky po ránu zaplní staří Číňané, kteří cvičí tchaj-ťi, odpoledne tato místa zaplní hluční hráči ma-ťiangu. Postranní ulice jsou plné stánků s tradičním čínským občerstvením. I v Šanghaji lze nalézt místa, kde se jako by zastavil čas a přežívají tradice. Šanghaj je ale také supermoderním velkoměstem. Barevnými neony svítí večer mrakodrapy obchodní čtvrti Pchu-tung, kde ještě na počátku devadesátých let ležely pozemky ladem nebo byly využívány jako orná půda. Před pár týdny byla v této čtvrti otevřena budova Shanghai World Financial Center, která je se svými 492 metry nejvyšší budovou v Číně a druhým nejvyšším objektem na světě. Do roku 2013 by v sousedství měla vyrůst budova Shanghai Center, která dosáhne výše až 632 metrů. Jednou z nejdražších částí Šanghaje je nově rekonstruovaná část bývalé francouzské koncese Sin-tchien-ti, kde najdeme butiky nejprestižnějších značek, sídlí zde mezinárodní společnosti a odpolední čaj přijde na minimálně sto korun. Jen pár kroků od Sin-tchien-ti (v překladu Nové nebe a země), výkladní skříně čínského kapitalismu, se nachází budova, kde se v roce 1921 konal první kongres Komunistické strany Číny. I o tuto budovu je zájem. Během půlstoletí, po které je otevřena veřejnosti, ji navštívilo deset milionů lidí. Ani v Novém nebi a zemi si kapitalismus s komunismem nevadí.

BOX
Čína v datech Počet obyvatel: 1,3 miliardy HDP podle parity kupní síly v roce 2007: 6,9 bilionu USD (2. ekonomika na světě)
Růst HDP v roce 2007: 11,4 procenta
HDP na obyvatele podle parity kupní síly v roce 2007: 5300 USD (82. místo na světě)
Nezaměstnanost v roce 2006: 4,3 procenta, neoficiální statistiky 13 procent
Pramen: Wikipedia.org

SITUACE - Od konce sedmdesátých let dosahuje Čína ročního tempa růstu přesahujícího devět procent. - Disponuje 1,53 bilionu dolarů zahraničních měnových rezerv, což je o 500 miliard dolarů více než druhé Japonsko. - Je největším světovým producentem textilu, cementu, zlata a oceli. - V roce 2006 dokončilo vysokou školu 2,4 milionu Číňanů, tedy více absolventů než v USA, Japonsku a Francii dohromady. - Očekává se, že do roku 2011 se Čína stane největším spotřebitelem energie na světě a předhoní doposud první Spojené státy.