Země by se mohla stát třetí největší ekonomikou Unie. Pokud se ovšem stane po letech čekání členem
Evropsko-asijská země loni dosáhla rekordních exportů za 150 miliard dolarů a letos očekává růst ve výši 4,6 procenta. Turecký HDP na obyvatele, pokud považujeme tento údaj za relevantní, je srovnatelný s Polskem nebo Maďarskem a daleko převyšuje země jihovýchodní Evropy. Finanční krizi posledních pěti let překonala země bez větších problémů a s menšími dopady než většina jiných evropských ekonomik.
Posměšné rčení o tureckém hospodářství už dávno ztratilo pointu.
Nevyužitá příležitost Počátkem února poctil Prahu návštěvou turecký premiér Recep Tayyip Erdogan. Nešlo o žádnou zdvořilostní záležitost. Ministerský předseda třetí nejlidnatější země Evropy s sebou přivezl několik ministrů, stovku zástupců tureckých firem a štáb státní televize TRT s řadou reportérů dalších médií. Oproti domácím novinářům byli na společném brífinku premiérů Erdogana a Nečase v jasné převaze. Česká republika s Tureckem si loni vyměnily zboží a služby asi za 50 miliard korun.
To je číslo srovnatelné s obchodem Česka s Ukrajinou, ale zhruba pětinové ve srovnání s výměnou česko-italskou nebo česko-francouzskou. Erdogan před českým publikem zmínil, že částka vyjadřuje především nevyužitou šanci a že odpovídající by byl dvojnásobek. Přitom růst už česko-turecký obchod zažívá několik let a v posledním desetiletí, kryjícím se s úspěšným obdobím turecké ekonomiky pod Erdoganovým vedením, se zvýšil asi sedmkrát. Turečtina zní pražskými ulicemi ve skupinách turistů stále častěji a vyvažuje tak češtinu už léta zdomácnělou na plážích turecké riviéry.
České firmy se v Turecku uplatňují především v energetice, do jejíž modernizace turecký stát v posledních letech masivně investuje.
Vítkovice Power Engineering staví na klíč tepelnou elektrárnu v západotureckém regionu Eskişehir, kontrakt na přepravu stavebních celků a materiálu získala sesterská Vítkovice Doprava. ČKD Group připravuje projekt pro podobnou investici nedaleko hlavního města Ankary. Státní gigant ČEZ zase vstoupil s tureckým partnerem Akkök do distribuce elektřiny na severozápadě Turecka a dalších energetických projektů a investuje teď do výstavby paroplynové elektrárny Egemer v provincii Hatay nedaleko hranic se Sýrií. Český elektrárenský kolos tak tureckými investicemi rozšířil své balkánské portfolio. Velké zakázky má také Škoda Plzeň, která dodala pohony pro nové istanbulské tramvaje od Hyundai a se stejným korejským výrobcem teď staví 80 elektrických lokomotiv pro turecké dráhy. Škodovka by také ráda dodala vlastní tramvaje do města Konya.
Turecký ministr dopravy Binali Yildirim tvrdí, že jestli má Turecko dosáhnout svého cíle dostat se během deseti let do první desítky největších ekonomik světa, musí se opírat o kvalitní dopravní infrastrukturu. Během uplynulého desetiletí se silniční síť v Turecku změnila k nepoznání. Z 6000 kilometrů rychlostních silnic a dálnic před deseti lety se síť rozšířila na více než 21 tisíc kilometrů dnes, dalších 15 tisíc kilometrů má ale během příštích deseti let ještě přibýt.
Silnicím chtějí však Turci zároveň ulehčit investicemi do železniční sítě. Opět v desetiletém výhledu počítají s výstavbou nových deseti tisíc kilometrů vysokorychlostních tratí. České firmy z oblasti železničního i silničního stavitelství tu mají další velké příležitosti. Od tureckých drah už ostatně získal několik kontraktů výrobce železničního zabezpečení AŽD. Přestože Turci spojují svou diplomacii na prvním místě s obchodní agendou, bylo by chybou nevšimnout si i dalších aspektů jejich zahraniční politiky. Během návštěvy v České republice Erdogan šikovně podpořil i kulturní spolupráci. Podpisem mezivládního kulturního protokolu otevřel cestu založení tureckého kulturního centra sítě Yunus Emre v Praze. Síť středisek pojmenovaná po tureckém mystickém básníkovi ze 14. století má podobný charakter jako třeba francouzské kulturní instituty a soustředí se na jazykové kurzy a kulturní aktivity. Z úst tureckého premiéra byla zároveň jasně slyšet výzva české straně, aby otevřela své České centrum v Istanbulu nebo v Ankaře.
Úspěch na prahu EU Turecko je se svými téměř 75 miliony lidí po Rusku a Německu třetí nejlidnatější evropskou zemí. Na evropském kontinentě sice žije jen menší část z nich, to je ale jen jeden ze zástupných argumentů odpůrců vstupu Turecka do Evropské unie. Další podobně účelově využívaný argument hlásá, že většina obyvatel Turecka jsou muslimové, a že proto Turecko není evropskou zemí. Naprostá většina obyvatel Kosova, většina obyvatel Albánie a polovina obyvatel Bosny a Hercegoviny jsou ale také muslimové, a nikdo se kvůli tomu nesnaží tyto země z Evropy vyřazovat. Jak premiér Nečas, tak prezident Klaus horlivě ujišťovali předsedu vlády Erdogana, že Česká republika jednoznačně podporuje plné turecké členství v EU. Alespoň v něčem je naše zahraniční politika konzistentní. Proč ale Turecko už půl století čeká na to, až mu Evropská unie otevře své brány dokořán? Skutečný problém je v jeho velikosti (do Unie by přibyl stát s počtem obyvatel rovnajícím se populaci největšího Německa) a v síle jeho ekonomiky. Erdogan během pražské návštěvy označil čekání Turecka za neospravedlnitelné, integrace ale postupně probíhá i bez plného členství. Od roku 1995 má například Turecko s EU celní unii. Na území EU žije pět milionů Turků, a tak by bylo podle Erdogana načase tuto integraci dokončit.
I mezi Českou republikou a Tureckem přitom zůstávají některé asymetrie, jako je třeba bezvízový vstup do Turecka pro občany ČR, přičemž opačně jsou víza pro Turky nutná.
To je jedna z překážek brzdících například turecké podnikatele.
Kromě obav, které mají velké státy EU ze vstupu Turecka do Unie, existuje ale několik objektivních problémů, které bude nelehké v dohledné době vyřešit. Je to především otázka rozděleného Kypru a problém kurdské menšiny. Pokrok v přístupových jednáních se ve druhé polovině roku 2012 prakticky zastavil, když EU předsedala Kyperská republika. Za nového irského předsednictví ale počátkem roku 2013 přicházejí optimističtější signály, především ze strany velkého odpůrce tureckého vstupu – Francie. Ministr zahraničí Laurent Fabius prohlásil, že jeho země přestane blokovat otevření některých klíčových přístupových kapitol.
Turci se na druhou stranu střídavě naoko urážejí a situaci zase uklidňují. Je přitom jasné, že cílem dosud všech tureckých vlád bylo pokročit směrem k plnému členství v EU.
I kdyby ale nemělo být tohoto cíle dosaženo, budou Turci usilovat o co nejotevřenější ekonomické vztahy s Unií. Erdogan se opakovaně vyjádřil, že hranicí pro vstup do EU je rok 2023, kdy země oslaví sto let existence v podobě současné republiky.
Vláda s podporou byznysu Nejviditelnějšími výsledky česko-turecké spolupráce jsou projekty velkých, v některých případech polostátních etablovaných firem. Turecké podnikatele ze sféry velkého byznysu sdružuje TÜSIAD, všeobecná asociace průmyslu a obchodu. V delegaci mířící do Česka ale byli zastoupeni i podnikatelé z konkurenční Nezávislé asociace průmyslu a obchodu (MÜSIAD), která je naopak sdružením středních a malých podnikatelů z provincií.
A tato dvě sdružení jsou svědky i aktéry transformace turecké ekonomiky, která vedla až k záviděníhodným výsledkům uplynulého desetiletí. A také k ojedinělé symbióze islámského konzervatismu s kvalitním moderním byznysem.
Turecko se začalo ekonomicky otevírat o desetiletí dříve než Československo. Počátkem 80. let liberalizovalo podmínky zahraničního obchodu s cílem zvýšit konkurenceschopnost tureckých firem. Toto opatření dalo vyrůst silnému, proexportně orientovanému sektoru menších a středních firem, které se do té doby musely spokojit s domácím trhem. Převážně výrobní firmy z menších anatolských měst působící v oblasti textilní nebo potravinářské výroby jsou typicky vlastněné podnikateli z tradičnějšího, nábožensky založeného tureckého prostředí.
S otevřením exportních možností založili malí a střední podnikatelé v roce 1990 MÜSIAD. Počet jeho členů narůstal závratným tempem a sdružení se stalo nejen hospodářskou, ale i politickou silou. Nové možnosti daly vyrůst takzvané pobožné buržoazii, která vzešla z tradičních nábožensky založených kruhů, ale s rostoucí životní úrovní a intenzivnějšími obchodními styky se zahraničím si navykla na konzumní styl života. Přesto si nadále uchovává svou silnou tureckou identitu spojenou s náboženskými symboly, jako je islámský styl oblékání. A právě MÜSIAD a pobožná buržoazie jsou velkou oporou vládnoucí Strany spravedlnosti a pokroku (AKP) premiéra Erdogana.
AKP bývá vzhledem k charakteru svých voličů označována za islamistickou. S původně mnohem přísněji islamistickou stranou Refah bývalého premiéra Necmettina Erbakana se ale ideologicky rozešla. Je tedy přesnější AKP charakterizovat jako konzervativně pravicovou, kladoucí důraz na malé a střední podnikání, na minimalizaci zasahování státu, na svobodný, otevřený trh a tradiční společenské hodnoty. Vzor pro Blízký východ Hospodářskou stabilitu a růst Turecku nezávidějí jen evropské země, ale zhlížejí se v nich i porevoluční arabské státy v jižním Středomoří. Politika AKP se líbí především vládním islamistickým stranám v Egyptě a Tunisku. Svůj politicko-ekonomický program postavily na stejných principech: svobodný a otevřený trh, podpora malým a středním podnikatelům, minimalizace státního sektoru a vládního intervencionismu. Problém je, že cesta k tureckému modelu je pro Egypťany dlouhá, pokud je vůbec možná. Už Sádátův režim začal v 70. letech s otevíráním a liberalizací původně silně etatistické egyptské ekonomiky a Mubárakův režim v tomto trendu pokračoval, způsob provedení a výsledky se ale od turecké zkušenosti zásadně liší.
Z egyptské liberalizace totiž neprofitovali malí a střední podnikatelé, ale jen velcí byznysmeni napojení na vládnoucí kruhy. Nevznikla tak silná zbožná buržoazie, pocházející právě z řad středních a drobnějších podnikatelů, která by dnes mohla zásadně podpořit ozdravení egyptské ekonomiky a racionalizaci politiky islamistického Muslimského bratrstva, respektive jeho politického křídla Strany svobody a spravedlnosti. Pokud se bratrstvu podaří svou ekonomickou politiku prosadit, je možné posílení podobné podnikatelské vrstvy očekávat, nebude to ale hned.
Turecko jde vlastní politickou a hospodářskou cestou a zdá se, že ve vládě AKP našlo v posledním desetiletí rozumnou rovnováhu.
Stalo se ekonomickou autoritou jak pro evropské země, tak pro blízkovýchodní region.
Stálo by za to naplnit slova premiéra Erdogana a ještě více využít potenciál tureckého hospodářství pro český byznys.
Turecko se stalo ekonomickou autoritou jak pro evropské země, tak pro blízkovýchodní region.
O autorovi| ŠTĚPÁN MACHÁČEK, spolupracovník redakce
