Krátce po okázalém otcově pohřbu a po uvedení do nejvyšších stranických, vládních a armádních funkcí Severní Koreje se mladý Kim Čong-un vypravil na první inspekční cestu. Navštívil elitní tankový prapor. Občanům a okolnímu světu tím dal jasně najevo, že v KLDR prozatím zůstává vše při starém. Také Soul dostal hned v prvních dnech jeho vládnutí ledovou sprchu: „Slavnostně a s jistotou prohlašujeme, že hloupí světoví politici včetně skupiny loutek v Jižní Koreji by od nás neměli očekávat nějaké změny,“ hřímala z televizní obrazovky zasloužilá severokorejská hlasatelka. Vypadá to, že „velký následník“ mocenské dynastie Kimů chce pokračovat ve šlépějích svého otce. Ten byl až patologicky indiferentní ke špatným podmínkám života vlastního lidu. V podobných výpravách za rolníky, dělníky a vojáky si však liboval. Nový severokorejský lídr vyslal také signál, že nehledě na nulové zkušenosti s armádním prostředím hodlá kontrolovat vojsko o síle 1,2 milionu mužů. I když pro začátek by mu měl pomáhat vlivný strýc Čang Song-tchek a snad i zkušený generál Ri Jong-hoem. Posílit pozici nového vůdce mělo bezpochyby i novoroční poselství zveřejněné státní agenturou KCNA. Představitelé komunistického severu v něm slíbili bránit „nejvyššího velitele“ a pokračovatele revoluční bitvy zahájené jeho předky „vlastními těly“.
Jeden národ, dva světy
Kim Čong-il, který zemřel 17. prosince ve věku 69 let, zanechal za sebou více mizérie a škod než kterýkoli jiný diktátor. Zatímco si sám zpříjemňoval život značkovými koňaky, vybranými sýry a chutným sushi, národ pod jeho vedením strádal. Nešlo pouze o hladomor, který v 90. letech zabil nejméně milion lidí. Mnozí obyvatelé Severní Koreje dlouhodobě trpí podvýživou a v průměru jsou nejméně o 7,6 centimetru menší než příslušníci stejného národa žijící ovšem ve zcela odlišném státním zřízení v jižní části poloostrova. Podle odhadů OSN budou letos nejméně tři miliony obyvatel KLDR zcela závislých na zahraniční potravinové pomoci. Paradoxem je, že ještě před rozdělením Korejského poloostrova na dva samostatné státy byla jeho severní část zaměřena na průmyslovou produkci, zatímco zemědělství se soustředilo na jihu. Dnes jih prosperuje především díky vyspělému průmyslu. Hrubý domácí produkt jižní Korejské republiky je odhadován na jeden bilion dolarů, přičemž hospodářství severní KLDR dosahuje zhruba tří procent této hodnoty. Průměrný roční plat na severu se pohybuje kolem dvou dolarů za měsíc, na černém trhu to může být patnáct dolarů. Pro srovnání, obyvatelé na jihu si loni v průměru vydělali 27 700 dolarů za rok. Pchjongjang oficiálně zastává doktrínu čučche propagující nezávislost, sebeobranu a hlavně ekonomickou soběstačnost země. Nicméně právě za vlády Kim Čong-ila, který vypiloval čučche do dnešní absurdní podoby, se Pchjongjang neštítil ani nelegálního obchodu se zbraněmi, drogami nebo padělanými bankovkami. O výměně slibů o ukončení jaderného programu za potravinovou pomoc ani nemluvě.
Papírové monitory
Sever je i dnes závislý na zastaralé síti elektrické energie vybudované za dob japonské nadvlády mezi lety 1941 až 1945. Kvůli nedostatku proudu musí být radikálně omezována spotřeba domácností, a to regulací počtu elektrických spotřebičů. Během noci bývá energie mnohdy odpojována úplně. Na druhé straně hranice, kde se svítí bez omezení, vyrostlo nejméně 20 jaderných elektráren. Zatímco Korejská republika patří mezi státy s nejhustší internetovou a počítačovou sítí na světě, učitelé v Pchjongjangu seznamují žáky s tímto pokrokem tak, že jim rozdávají papírové fotokopie počítačových monitorů. Podobný propastní rozdíl se týká také používání mobilních telefonů. Jih, kde žije 48,7 milionu obyvatel, registruje více než 46 milionů uživatelů, kdežto na severu je v oběhu něco přes sto tisíc mobilů. Najdete je především v příhraničních oblastech s Čínou, kde se lze díky čínské síti vůbec někam dovolat.
Propojení s Čínou
Odkazem zesnulého Kim Čong-ila je hospodářsky upadající stát. Jeden z nejvíce izolovaných a nejvíce totalitních režimů světa, který má navíc jaderné ambice. Teď se ocitl v rukou nezkušeného mladíka, jenž se dříve zřídka ukazoval na veřejnosti. Ještě před dvěma lety jej neznali ani obyvatelé severní Koreje. Ví se, že studoval ve švýcarském Bernu a že je fanouškem americké basketbalové ligy NBA. Svět však pouze hádá, zda mu je 27 anebo 28 let. Není divu, že se množí spekulace týkající se dalšího osudu KLDR. Pozornost je přitom nejvíce soustředěna na Čínu. Právě díky Pekingu se totiž jeho otec Kim Čong-il držel tolik let u moci. Když se rozpadl Sovětský svaz a v roce 1991 vyschly kanály, jimiž roky proudily do země subvencované pohonné hmoty a jídlo, byla to právě ČLR, kdo postupně zaujal uvolněné místo hlavního spojence Pchjongjangu. A to jak politického, tak i ekonomického. Podle odhadů Čína dnes zásobuje KLDR z 90 procent ropou, z 80 procent spotřebním zbožím a ze 45 procent potravinami. Obchod mezi oběma zeměmi vzrostl z 370 milionů dolarů v roce 1999 na 3,47 miliardy v roce 2010. Severní Korea a Čína spolu sdílejí nejen dědictví konfucianismu, zkušenost japonské okupace a vlivy komunistické ideologie, ale také společnou, 1400 kilometrů dlouhou hranici. Není pochyb o tom, že v případě náhlého kolapsu severokorejského režimu by na tom Čína byla jako nárazník nejhůře. Příliv severokorejských migrantů by silně narušil sociální a ekonomickou rovnováhu přilehlých čínských provincií, na jejichž území žije přes dva miliony etnických Korejců.
Zbraně v pohotovosti
Jihokorejský Soul, ale také Spojené státy, Japonsko a zbytek regionu však nejvíce znepokojují snahy Pchjongjangu o status jaderné mocnosti. O atomových zbraních mladý Kim prozatím mlčí. Od jaderného testu (KLDR provedla prozatím dva) naštěstí vede ještě dlouhá cesta k výrobě. Jadernou hlavici je navíc nutné nasadit na nosič. V tomto směru KLDR ještě nedospěla k úplnému pokroku. Reálnější hrozbu představuje obří pozemní vojsko, 200 tisíc členů zvláštních severokorejských jednotek vycvičených k vraždění a vyvolávání chaosu v Jižní Koreji, nové výkonnější tanky, ale především třináct tisíc dělostřeleckých zbraní s dalekým dostřelem. To vše rozmístila severokorejská armáda podél demilitarizované zóny rozdělující Korejský poloostrov. Hlavním posláním těchto posádek a techniky je v případě relativního míru Korejskou republiku držet v napětí. Existují však obavy, že v případě válečného střetu by prvním cílem nebyl útok na nepřátelské jednotky, ale 50 kilometrů vzdálený Soul a přilehlá hustě osídlená oblast. Lze jen doufat, že novému lídru Kim čong-unovi zodpovědní generálové vysvětlí, že pro „omyly“ a provokace, k nimž došlo v listopadu roku 2010 při ostřelování jihokorejského ostrova Jonpchjong, již nemá moc prostoru.
Možné scénáře
Podobné úvahy se týkají situace, že bude mít nový severokorejský lídr situaci doma plně pod kontrolou. V případě, že by došlo k sociálním nepokojům se jako nejpravděpodobnější nabízí „rumunský scénář“. Kdyby se tak stalo, lze předpokládat, že realita by byla mnohem horší než v případě pádu nejtotalitnějšího režimu Evropy.
Další scénář, jenž se logicky nabízí díky paralele válkou rozděleného národa, je „německý“. Ten ovšem není až tak na pořadu dne. Jihokorejci si spočítali, že za spojení obou Korejí by dnes zaplatili mnohem více než západní Německo. Zatímco v někdejším NDR žilo 27 procent populace budoucí spojené země, v případě KLDR je to 46 procent. Nemluvě o ekonomické disparitě, která je čtyřikrát větší, než tomu bylo v případě obou částí rozděleného Německa. Jižní Korea má sice pro sjednocení zvláštní ministerstvo, mladá generace Korejské republiky odchovaná konzumem a politikou konfrontace však jeví o osud severu pramalý zájem.
I když to demokratické země otevřeně nepřiznají, nejvíc by jim možná vyhovovala „čínská“ cesta. Svět žil dlouhou dobu v domnění, že Číně vyhovuje status quo v Severní Koreji. Není to však docela pravda. Peking by spíše uvítal státem regulované a postupné ekonomické změny v KLDR. Díky nim by se zlepšila životní úroveň tamních obyvatel, klesl by počet nelegálních migrantů do Číny, a navíc by se vytvořilo příznivější investiční prostředí pro čínské firmy. Nejen podle Číňanů je to ideální scénář typu „win-win“, kdy vyhrávají všichni.
