K l á r a V l a c h o v á
V USA, Velké Británii, Austrálii a v menší míře i v demokraciích kontinentální Evropy se objevuje nový politický styl - nový populismus. Stojí na médiích a výzkumech veřejného mínění a souvisí s všeobecným volebním právem, růstem vzdělanosti, velkou sociální a geografickou mobilitou a velkou ideologickou konfuzí. I u nás někteří politikové tvrdili, že je třeba zavést nový politický styl. Volič měl pod tímto termínem rozumět návrat ke „starému dobrému politickému stylu - věcné debatě o sporných politických tématech. Samotní hlasatelé nového stylu ale používali mnohé prvky nového populismu, který se vyznačuje pragmatismem, populismem a personalismem.
Nový styl se odpoutává od ideologií, na kterých stavěly klasické strany. Přiklání se naopak k veřejnému mínění. Mají být dnešní strany ideologicky dogmatické, nebo nemusí dbát o stoprocentní věrnost ideologii? Mnohé strany mají jasno: vše, co v politice funguje, je dovoleno vtělit do programu. Pravicové i levicové strany zjišťují, že věci, které vycházely z jejich ideologie a dříve fungovaly, dnes nefungují. Levicové strany například zjistily, že jejich pojetí ekonomiky je zdiskreditováno. Vznikl fenomén New Labour - levicových stran, které dělají „pravicovou ekonomickou politiku. Pravicové strany zase s pádem železné opony ztrácely trumfy jako antikomunismus.
Jak strany opravdu masové, tak i strany elitistické se obracejí ke všem voličům. Obracejí se na dolních X milionů, na horních X milionů a orientaci na elitu přisuzují konkurentům. Elity se v éře nového populismu netěší prestiži a autoritě. Podpora voličů se získává na základě nespokojenosti s dosavadními elitami - s vládou, parlamentem a dalšími ústavními institucemi. Je to spolehlivá strategie - každá vláda či parlament se potýkají s problémy, které lze využít pro vlastní politický úspěch.
S populismem souvisí fakt, že politici stále více potřebují ke svému životu média a výzkumy veřejného mínění. Prostřednictvím televize vedou permanentní předvolební kampaň a promlouvají k voličům. Podporu staví na vůli veřejného mínění, která se odráží ve výzkumech veřejného mínění, televizních telefonických diskusích a anketách v tisku. Ačkoliv média a agentury zkoumající mínění kritizují a tvrdí, že výzkumy nesledují, můžeme od nich uslyšet věty: Výzkumy veřejného mínění ukázaly, že voliči jsou vaší politikou znechuceni, nebo Výzkumy veřejného mínění ukázaly, že vás už voliči nechtějí - odstupte!
Volby se nevyhrávají díky argumentům, ale díky schopnosti přizpůsobit se veřejnému mínění. O britských labouristech říkají teoretici nového populismu, že volby v roce 1997 nevyhráli díky tomu, že by zvítězili ve válce argumentů, ale že vyhráli válku o veřejné mínění.
Nad dnešními politickými stranami výrazně vystupují politikové, strany a ideologie ustupují do pozadí. Jde o strany jednoho muže? Ne vždy. Je pravda, že mnozí politikové nového stylu nepotřebují stranu s členskou základnou a ideologií a často vyrůstají ze zdiskreditovaných stran. Potřebují mít na své straně hlavně média a veřejné mínění. Ne všem politikům se to daří, a tak si stěžují, že jim média nevěnují dostatečnou pozornost. Stranictví a ideologie jsou sice v éře nového populismu relativně vedlejší, vnímavějším lídrům zvládajícím nový styl však poskytují dobrou základnu. Má-li politik zvládající nový politický styl dobrou základnu, může chybovat a přežít. Má-li slabou základnu, chyby jej zničí.
Politika nového stylu je více než dříve o osobnostech než o ideologiích a programech. Taková politika má svá negativa. Politik - osobnost - „žije jen po dobu, kdy je mu nakloněno veřejné mínění.
S novým populismem souvisí i nástup nových populistických lídrů, které lidé podporují pro ně samé. Mezi nové populisty jsou řazeni i Clinton či Blair. Clinton je kritizován za to, že málo vládne a příliš se věnuje své prezentaci v médiích a na mítincích před lidmi, že má sexuální skandály, z nichž poslední byl konkurenty dostatečně využit tak, aby mu zlomil vaz. Zřejmě však zvládá nový styl lépe než soupeři - veřejné mínění je stále na jeho straně. Blair je považován za populistu nejen proto, že z labouristické strany udělal New Labour, ale i za přístup k médiím.
Je-li v éře nového politického stylu politika více o osobnostech, pak se osvědčeným prostředkem politického boje stává osobní diskreditace politiků. Útoky na osobní vlastnosti politických soupeřů, negativní kampaň, skandály a pomluvy se stávají normálním rysem politiky a média dokáží ocenit jejich komerční hodnotu.
S fenoménem nového populismu souvisí vznik nových a někdy i zvláštních stran vynořujících se z levice, středu i pravice. Nové strany mají stále častěji netradiční názvy, které nic neříkají o jejich ideologické pozici (strany „Zelených , Liga severu, Olivovník, Strana občanského porozumění). Vznikají v dobách skandalizace klasických stran, které fungovaly po dlouhou dobu, a jejich vznik je mnohdy (mediálně) zajímavější než jejich další existence. Pokud splňují alespoň základní parametry nového politického stylu, těší se nebývalé pozornosti médií i výzkumů veřejného mínění a již před svou regis-trací, či krátce po ní, bodují v žebříčcích volebních preferencí.
Nový populismus se zdá být silnější ve Spojených státech než v Evropě. Snad to souvisí s tím, že lidé v USA přivykli větší míře přímé či médii řízené demokracie. Je těžké proti němu úspěšně bojovat, ale není nutné jej přeceňovat. V éře nového populismu politici stále potřebují strany, ideologie, státní úředníky. Média a veřejné mínění za ně všechnu práci neudělají. Mnohem zajímavější je, že s novým populismem přicházejí dilemata, co je v dnešních demokraciích vlastně důležitější: veřejné mínění, nebo výsledky voleb, právo na informace, nebo ochrana soukromí, hlas ulice, nebo politická racio-nalita. Přichází-li někdo s tvrzením, že je třeba zavést nový politický styl, je vždy zajímavé zjistit, co tím má na mysli.