Zápisky Jana Vintera
Kdo neviděl, neuvěří. Nedávno jsem pročítal nabídky společností, které zajišťují catering a služby s tím spojené. Byl jsem okouzlen rozmanitostí. Na talíři může přistát de facto cokoli – od menu Ludvíka XIV. až po hody osmanských sultánů a indických mahárádžů. Tak proč dochází k zásadní disproporci mezi tím, co můžeme mít, a tím, co pak máme? Je to stále stejné a monotónní. Už jsme to viděli, ochutnali, před rokem, dvěma, třemi…
Ptám se sám sebe, jestli nejsem příliš náročný ve svých potřebách a přáních. Po diskusích s různými přáteli jsem ale dospěl k závěru, že nikoli. Takže něco zobneme, cosi popijeme a pozorujeme, jak ostatní mají ten správný apetit. Anebo raději přicházíme později z dobré večeře vystrojené podle našich chuťových představ, a pak se opravdu věnujeme hlavně konverzaci. Ale komu máme říci, že nás to již na těch večírcích a party nudí?
Uvažoval jsem o příčinách gastronomické nudy a napadly mě dvě příčiny. Jednak pohodlnost pořádajících. Vždyť většinou stejné společnosti a firmy pořádají své výroční, vánoční a tomu podobné akce rok co rok. Na stejných místech. Se stejnými cateringovými společnostmi. Již se lépe (nebo dobře) poznali a nuda na rautovém stole oběma stranám ušetří práci a nové neznámé starosti.
Druhý důvod je vážnější. Přesvědčil jsem se, že společnosti vyčleňují na takovéto akce ne právě malé budgety. A kreativita by snad byla zábavnější než zajetý obyčej. Ale rozumějí tomu pořadatelé taky tak? Něco uspořádat třeba vnímají jen jako povinnost a v podstatě by radši ani nic pořádat nechtěli. Však je taky nikdo nenutí. Ale to by se zřejmě dostali do řečí, že jsou „šetřílci“ a nehledí si řádně klientů.
Nechci lobbovat pro cateringové společnosti, ale v tomto případě na vině nejsou. Záleží na tom, kdo platí. Ten ať se zkusí odvázat od svých korporátních „kultur“ a konečně uspořádá něco, nač bude každý hodně dlouho vzpomínat. Mně se zrovna nic pamětihodně zajímavého nevybavuje – až na ty nabídky cateringových firem.
