Když se autor těchto šperků přihlásil na VŠUP, řekli mu, že je to pro něj ztráta času
Jméno Zdeňka Vacka je na české šperkařské scéně v podstatě neznámé. Neprošel ateliérem kovu a šperku na pražské VŠUP – jediným místem, kde lze získat vysokoškolské vzdělání v tomto oboru. Dosud nevystavoval ani se nezúčastnil šperkařských sympozií a workshopů.
Jenže na letošním Designbloku najednou získal titul Talent roku za kolekci autorských šperků Nympha. Z dnů designu si vzápětí odnesl další ocenění: jeho prezentace zvítězila v divácké anketě „Nejlepší kůň“. A pak svou kolekci představil i na módní přehlídce v NoD.Roxy. To není skromné entrée.
Podmanivost šperků Zdeňka Vacka pramení z několika zdrojů. Na první pohled zaujme neobvyklé spojení elegance s vtipem. Organické formy, často přímo inspirované tvary a barvami hmyzu, se prolínají s technicistními detaily odkazujícími k dokonalým proporcím letadel či kosmických lodí. Neoddělitelný je pohyb, náhrdelníky se plazí po krku, náušnice se chvějí ve větru, brože podobné motýlům jako by zrovna vzlétaly. Drobné i větší objekty vyzařují zvláštní lehkost. Šperky dýchají se svým majitelem. Jsou křehké, nedostupné a elegantní, intimní a vášnivé.
Tento organický výraz podtrhuje pečlivé řemeslné zpracování a cit pro materiály i jejich kombinace. Chladné stříbro a ocel konfrontuje Zdeněk Vacek s drahými kameny a v poslední době především s měkkými barevnými plasty – gumou či perspexem.
Přitom se k tvorbě šperků Zdeněk Vacek dostal spíše náhodou. Na základní škole trpěl astmatem, a když pak uvažoval o budoucí profesi, řekl si, že v teple a klidu dílny mu bude nejlépe. Začal se učit klenotníkem a později složil maturitu na střední uměleckořemeslné škole. Hodně se ale naučil ve starožitnickém krámu, kde opravoval šperky z minulosti. Stará precizní zlatnická práce vyžadovala podobný přístup i od restaurátora. Dva roky pak pracoval v menším šperkařském ateliéru. Tam začaly vznikat jeho vlastní autorské práce, některé se prodávaly pod značkou ateliéru, jiné vytvářel po večerech pro své kamarády a známé. Poslední rok už pracuje samostatně. S prezentací mu pomáhá jeho přítel Daniel Pošta, student designu na VŠUP. Ten také navrhl a vytvořil stánek Nymphy pro Designblok.
Když se Zdeněk Vacek loni přihlásil k přijímacím zkouškám do ateliéru kovu a šperku na VŠUP, profesor Vratislav Karel Novák mu řekl, že by studium v jeho případě bylo ztrátou času, ať raději dál dělá šperky.
Živit se v Česku autorským šperkem je ovšem poměrně obtížné. Není je kde prodávat a zákazníků, kteří jsou ochotni zaplatit za originální, na zakázku vyrobený šperk, je velmi málo. Zdeněk Vacek zatím spoléhá na tichou poštu.
Zdeněk Vacek
Pružiny a brilianty
Módní přehlídka není právě typický způsob prezentace šperků. Vy už jste ale uspořádal dvě přehlídky s modelkami. Jak se to osvědčilo? První přehlídku jsem měl letos na jaře v klubu Radost FX, byla to spíš taková zkouška, jestli to vůbec jde. Byla poměrně klasická, modelky „oblečené“ do mých šperků chodily po pódiu a za nimi běžela projekce s fotografiemi jednotlivých kusů. Tu druhou, na Designbloku, jsme pojali v podstatě jako divadelní nebo spíše taneční představení, s originální hubou a světelnými efekty. Podílela se na ní řada lidí. Pokud budeme udržovat laťku takhle vysoko, pak to bude fungovat.
Jste v kontaktu s jinými šperkaři, zajímá vás, co dělají? Znám jen dva, tři šperkaře, vůbec se neorientuji v tom, co kdo v oboru dělá. Nemám ani žádné knihy nebo katalogy. Vystačím si sám, možná to není dobře, ale čím míň toho vidím, tím mám čistší hlavu a lepší pocit, že od nikoho nic nekopíruji. Spíše spolupracuji s jinými umělci: módními návrháři, fotografy nebo choreografy. Myslím, že mým šperkům hodně sluší fotografie Jakuba Uhlíka.
Jak konkrétně vaše šperky vznikají? Snažím se vždycky ztvárnit pocit, který mám z člověka, jenž bude šperk nosit, jakou má tvář, oči, povahu… Nějak doplnit jeho osobnost.
Ale děláte také šperky do kolekce, které nemají předem určeného nositele… Chtěl jsem, aby měla kolekce jednotný výraz, jednotnou inspiraci, která je i v tom názvu: Nympha, brouci, vážky a další a další neurčití drobní tvorové… To mě hodně bavilo. Nejsem zvyklý si předem něco kreslit, mám základní představu, sednu si ke stolu a ta věc mi sama roste pod rukama, nechám se jí unášet. Výsledek je často dost odlišný.
Jak si vybíráte materiály? Jednu dobu jsem hodně používal nerez, teď zkouším dělat šperky z plastů. Využiji i takové věci, jako jsou rybářské mušky, gumové hadičky, právě jsem vyrobil jeden šperk z pružiny do zapalovače a k tomu jsem dal dva brilianty. Líbí se mi ty kontrasty, proměna kusu nezajímavého plastu v krásný luxusní šperk. Záleží to na kvalitě zpracování. Dělám šperky čím dál tím křehčí, zranitelnější, když udělám tenký plátek z plastu, je skoro jako živý. A zničíte ho stejně snadno jako lesklého brouka, když na něj šlápnete, nic už ho nevzkřísí. Krása je křehká a nikdy už se nemusí opakovat.