Máme se lépe než před deseti lety, důvěru v budoucnost a vládu už ale ztratili i optimisté
Zprávy z Česka nejsou právě útěšlivé.
Při luštění vzkazů ze statistické sedliny však něco přece jenom najdeme.
Nemá smysl vyjadřovat nepochopení pro to, co se s českou ekonomikou stalo. Vláda se snažila šetřit, přinejmenším do léta 2012 neměla žádnou jistotu, že nebude odříznuta od financování na trzích. To bylo racionální. Ve skutečnosti výdaje vlády na konečnou spotřebu klesly v reálném vyjádření o jedno procento, což nedovede způsobit recesi, přinejmenším ne bez haló efektu na další sektory. Hrubá tvorba fixního kapitálu klesla o 1,6 procenta. Firmy neviděly prostor pro domácí a exportní expanzi. S tím, jak se k nim dostávaly špatné zprávy o objednávkách, neinvestovaly. I to je racionální.
A co domácnosti? Na Česku je samozřejmě statisticky pozoruhodný údaj ČSÚ, že spotřeba domácností klesala i v nominálním vyjádření, tedy bez vlivu inflace o 1,3 procenta, a reálně udělala zásek o 3,5 procenta. Jinak řečeno, hlavním závažím táhnoucím Českou republiku k poklesu byla spotřeba domácností, protože čistý export HDP zvyšoval a všechny ostatní komponenty celkový výkon snižovaly méně než spotřeba domácností. Co to o naší zemi vypovídá?
Nenaříkejme nad tradičními českými ctnostmi, tedy opatrným přístupem k zadlužování. Jakkoli bychom měli vnímat rostoucí procento domácností, které v posledních letech vždy vytloukaly klín klínem (a finanční sektor se na ně nyní dívá obezřetně), nevysvětlují makroekonomicky to, co se stalo. Pečlivě musíme vnímat mizerii této části spoluobčanů přinejmenším z toho politického, „bulharského“ důvodu. I v Česku totiž existuje velmi početná skupina obyvatel, kteří jsou přesvědčeni o tom, že jim celá „postkomunistická“ historie nic nedala, a nemají tedy co ztratit.
Vysvětlujícím faktorem naší dnešní chandry však bude spíše strach z budoucnosti u dosavadních optimistů. Zažíváme první recesi po nástupu generace „Husákových dětí“.
Tedy populačně silných ročníků, které stály za masivním nárůstem hypoték (především proto, že jim byty nikdo „nepřidělil“) a růstem cen nemovitostí. Srážka generačního optimismu s recesí, a tedy i rostoucím rizikem nezaměstnanosti nemůže být bez následků. Tahle generace prostě musela reagovat, stejně jako ti, kteří mají peníze a relativně méně dluhů, ale také obavy o budoucnost. Ve skutečnosti jsme pořád jako celek mnohem bohatší než před deseti lety, takže problém není úroveň, ale důvěra ve vládu a v budoucnost. Jsme tam, kde jsme, a díky svému skepticismu se z toho bez vnějšího pozitivního impulzu ani hned tak nedostaneme.
A teď suďte Řeky, kteří zchudli ve srovnání s průměrem HDP „evropské dvanáctky“ od roku 2009 v paritě kupní síly o 16 procentních bodů, zatímco my (po předchozím růstu) o dva. V Řecku je pořád ještě demokracie. Nahlíženo s ohledem na to, co s námi udělaly ty pouhé dva procentní body, choval bych k nim úctu.
Na závěr dobrá zpráva: mezikvartální data z Evropské unie naznačují, že český pád zpomaluje, a pokud se optimistické předstihové indikátory v Německu potvrdí, Česko by již nemělo být vzdáleno od bodu zvratu. Doufejme.
Graf
nafouklý pesimismus Český HDP v běžných a stálých cenách (v mld. Kč), meziroční index pramen: ČSÚ
(stálé ceny, očištěno o kalendářní vlivy)
O autorovi| Miroslav Zámečník • zamecnik@mf.cz
