O EURU BEZ EURA

Snad ještě nikdy nezískalo referendum v tak malé zemi, jakou je Dánsko, více pozornosti než minulý čtvrtek. Při lidovém hlasování, zda země s bílým křížem v červeném poli přistoupí k jednotné měně, či nikoliv, si museli centrální bankéři eurozóny připadat jako politici první republiky při mnichovské schůzce. O nás bez nás se pro ně nevyvíjelo dobře. A následný pokles eura na světových trzích, vyvolaný předběžnými výsledky plebiscitu, potvrdil jejich obavy: kurs měny, na kterou přísahalo jedenáct států, teď nejvíc ovlivní stát dvanáctý.

Přitom v Dánsku o tak moc nešlo. Tamní koruna je na euro pevně navázána, a tudíž už dávno nemá vlastní měnovou politiku. Dáni vlastně rozhodovali jen o tom, že v budoucnu budou při cestách po Evropě platit směnárenské poplatky.

O úspěšnosti eura rozhodují, po pravdě řečeno, vnější faktory už delší dobu a hlasování seveřanů zdaleka není tím nejdůležitějším. Aby nevznikla mýlka, teď není řeč o kursu, nýbrž úspěšnosti celého projektu měnové unie. Propad „zaknihovaného platidla samozřejmě má co dělat s ekonomikou zemí jedenáctky. Stejně tak i s chováním jejich bankéřů a politiků, z nichž každý chce mluvit do všeho. Skutečnosti, které určily, nakolik postavení společné měny na světovém trhu trápí podniky a obyvatele Evropy, však vznikly mimo starý kontinent.

Když se hoši kolem Frankfurtu a Bruselu rozhodovali, zda to všechno spustí, určitě víc mysleli na odstranění kursových rizik v eurozóně – kvůli nimž to všechno hlavně vzniklo – než na kurs nové měny vůči okolnímu světu. Zatímco pro každou zemi vždy bylo důležité, za kolik bude vyvážet a dovážet, pro eurozónu se to až tak podstatné jevit nemusí. Obchodů mezi Evropou a ostatními světadíly totiž probíhá mnohem méně než mezi státy jedenáctky navzájem. Má to ale jeden háček: zvenku se dováží řada surovin, především ta nejdůležitější

1. ropa. Kdyby se růst zámořských zelených bankovek neprokombinoval se vzestupem cen té hořlavé břečky, bez níž se nedá existovat, asi by Evropu měnové trhy netrápily tak, jak ji trápí. A všichni by si mohli říci, že i slabé euro je pořád ještě dobrá věc.

Teď ale situace došla tak daleko, že se Evropská centrální banka rozhodla svoji měnu podpořit. Jde o mimořádně silný signál, protože se dlouho tvářila, že ji kurs moc nezajímá. Ještě silnějším signálem je ochota amerického Fedu, případně Kanaďanů, Britů a Japonců, podpořit zase Evropskou centrální banku. Je sice hezké, že silný dolar leckdo vnímá jako svědectví o silné ekonomice Spojených států, jenže Američané jsou na rozdíl od jiných národů ve věci kursů učenliví. A vědí, že příliš silná měna a vysoký schodek běžného účtu dokážou společně namíchat pěkně silnou výbušninu. Kdo ví, zda by šéf eura Wim Duisenberg našel u svého dolarového protějšku pro společné intervence pochopení, kdyby americký zahraniční obchod vypadal lépe. Koneckonců, v minulosti se už objevily podobné přátelské výpomoci. Například když Japonci zachraňovali baht. K takové pomoci ale musí být vždycky nějaký důvod. Většinou vzniká mimo zemi, o jejíž měnu jde.