Snad ještě nikdy nezískalo referendum v tak malé zemi, jakou je Dánsko, více pozornosti než minulý čtvrtek. Při lidovém hlasování, zda země s bílým křížem v červeném poli přistoupí k jednotné měně, či nikoliv, si museli centrální bankéři eurozóny připadat jako politici první republiky při mnichovské schůzce. O nás bez nás se pro ně nevyvíjelo dobře. A následný pokles eura na světových trzích, vyvolaný předběžnými výsledky plebiscitu, potvrdil jejich obavy: kurs měny, na kterou přísahalo jedenáct států, teď nejvíc ovlivní stát dvanáctý.
Přitom v Dánsku o tak moc nešlo. Tamní koruna je na euro pevně navázána, a tudíž už dávno nemá vlastní měnovou politiku. Dáni vlastně rozhodovali jen o tom, že v budoucnu budou při cestách po Evropě platit směnárenské poplatky.
O úspěšnosti eura rozhodují, po pravdě řečeno, vnější faktory už delší dobu a hlasování seveřanů zdaleka není tím nejdůležitějším. Aby nevznikla mýlka, teď není řeč o kursu, nýbrž úspěšnosti celého projektu měnové unie. Propad „zaknihovaného platidla samozřejmě má co dělat s ekonomikou zemí jedenáctky. Stejně tak i s chováním jejich bankéřů a politiků, z nichž každý chce mluvit do všeho. Skutečnosti, které určily, nakolik postavení společné měny na světovém trhu trápí podniky a obyvatele Evropy, však vznikly mimo starý kontinent.
Když se hoši kolem Frankfurtu a Bruselu rozhodovali, zda to všechno spustí, určitě víc mysleli na odstranění kursových rizik v eurozóně – kvůli nimž to všechno hlavně vzniklo – než na kurs nové měny vůči okolnímu světu. Zatímco pro každou zemi vždy bylo důležité, za kolik bude vyvážet a dovážet, pro eurozónu se to až tak podstatné jevit nemusí. Obchodů mezi Evropou a ostatními světadíly totiž probíhá mnohem méně než mezi státy jedenáctky navzájem. Má to ale jeden háček: zvenku se dováží řada surovin, především ta nejdůležitější
- ropa. Kdyby se růst zámořských zelených bankovek neprokombinoval se vzestupem cen té hořlavé břečky, bez níž se nedá existovat, asi by Evropu měnové trhy netrápily tak, jak ji trápí. A všichni by si mohli říci, že i slabé euro je pořád ještě dobrá věc.
Teď ale situace došla tak daleko, že se Evropská centrální banka rozhodla svoji měnu podpořit. Jde o mimořádně silný signál, protože se dlouho tvářila, že ji kurs moc nezajímá. Ještě silnějším signálem je ochota amerického Fedu, případně Kanaďanů, Britů a Japonců, podpořit zase Evropskou centrální banku. Je sice hezké, že silný dolar leckdo vnímá jako svědectví o silné ekonomice Spojených států, jenže Američané jsou na rozdíl od jiných národů ve věci kursů učenliví. A vědí, že příliš silná měna a vysoký schodek běžného účtu dokážou společně namíchat pěkně silnou výbušninu. Kdo ví, zda by šéf eura Wim Duisenberg našel u svého dolarového protějšku pro společné intervence pochopení, kdyby americký zahraniční obchod vypadal lépe. Koneckonců, v minulosti se už objevily podobné přátelské výpomoci. Například když Japonci zachraňovali baht. K takové pomoci ale musí být vždycky nějaký důvod. Většinou vzniká mimo zemi, o jejíž měnu jde.
