Na slovíčkoV češtině se vyskytuje samohláska, která se v prvním pádě podstatných jmen vyslovuje a píše, ale v některých tvarech a odvozeninách se ztrácí. Vezměme si za příklad slovo v těchto předvolebních dnech mimořádně aktuální. Tedy poslanec, ve kterého bude voliči přeměněn vybraný kandidát, což je termín, poděděný po starých Římanech.
Na slovíčko
V češtině se vyskytuje samohláska, která se v prvním pádě podstatných jmen vyslovuje a píše, ale v některých tvarech a odvozeninách se ztrácí. Vezměme si za příklad slovo v těchto předvolebních dnech mimořádně aktuální. Tedy poslanec, ve kterého bude voliči přeměněn vybraný kandidát, což je termín, poděděný po starých Římanech. Doslova znamenal „oděný v bílém“, protože v tak zbarvené tóze prý tenkrát předstupovali uchazeči o funkci. Škoda, že tradice zanikla, volby mohly být zábavnější.
Leč vraťme se k tématu: Ve slově poslanec se při ohýbání ztrácí dotčené -e-. V češtině k tomu jevu došlo už dávno, když zanikly praslovanské jery. Později -e- mizelo i kvůli výslovnosti: Pane poslanece si těžko představit. Snad stojí také za poznámku - abychom se nedopouštěli chyb - že v 5. pádu u slov končících v 1. na -ec se souhláska změkčuje (pane poslanče), kdežto s koncovým -ce nikoliv (pane soudce, ačkoli také sem pronikají z hovorové češtiny tvary typu pane soudče).
Ovšem správné vypouštění -e- dává zabrat u přejatých slov. Z některých cizích jazyků jsme zvyklí, že často při čtení mizí, ovšem neplatí to absolutně. Například předpona super-, která pochází z latiny, by se měla číst, jak se píše. Obvykle však slyšíme . Je to výslovnost nekorektní a vlastně i jazykolomná. Tak třeba jistá strana vyhrabala pro svého vedoucího kandidáta v předvolební euforii oslavný termín superlídr; číst jej jako lze doporučit ztěžka. Nebo se vám to tak líbí?
