Rovnostářští Češi jsou frustrováni z polistopadového vývoje. Potřebují aspoň trochu spravedlivou vládu
Jak si vysvětlit rozdíl mezi skutečností, že zájem o „Kalouskovy dluhopisy“ předčil očekávání samotného ministerstva financí o více než 50 procent (31 miliard oproti 20 miliardám), a vskutku nízkým hodnocením důvěryhodnosti samotného ministra či vládní hospodářské politiky v očích české veřejnosti? Jak to, že v žebříčku Financial Times, který hodnotil ministryfinancí
většiny členských zemí Evropské unie, skončil Kalousek na jedenáctém místě, ale pokud jde o kredibilitu z hlediska finančních trhů, byl spolu s Belgičanem Stevenem Vanackerem první?
Začněme od konce: můj jediný nesporný žebříček vede Usain Bolt, protože to je jediný „fu*king Jamaican hero“. Ostatní žebříčky od nejlepších světových zoologických zahrad až po ministry financí jsou holé blbiny, protože krása je (skoro) vždycky v očích toho, kdo se kouká. Samozřejmě si toho je vědom i Miroslav Kalousek. Když si ze zmíněného – a předem podotýkám, že zcela lunatického – žebříčku FT chcete dělat legraci, stačí se zeptat na to, kde vidí jeho autoři tu kauzalitu mezi slovenským ekonomickým růstem a osobou evropského „jedničkáře“ Petera Kažimíra, který je ministrem financí od 4. dubna 2012? Kdo tohle datum zaregistroval, musí mu být zřejmé, že tam žádná kauzalita není a ani nemůže být. Jistě, existují ministři financí, kteří v dějinách svých zemí, ba i lidstva vyryli hlubokou stopu, ale za půl roku to opravdu nedokázal žádný z nich.
Nespojené nádoby Hledáme-li v tom šumu nějakou vysvětlující linku, pak ji nalezneme v nespojitém hodnocení schopnosti českého státu splácet dluhy a centrální banky udržet nízkou inflaci, ve vnímání volby nástrojů, jež jsou obecně používány pro fiskální konsolidaci a reformy, a ve vnímání spravedlivosti toho, jak jsou náklady reformy rozkládány na společnost. Jsou to tři rozdílné věci. Jedna z nich je založená na tvrdých datech, ty ostatní patří víceméně do behaviorální ekonomie.
Vůbec bych nezpochybňoval kredibilitu našeho státu jako dlužníka. Výnosy dluhopisů i poptávka po nich tuhle cennou, ale doma nedoceňovanou schopnost potvrzují. Úplně jiné je vnímání veřejnosti, pokud jde o nálož, přes kterou je toho dosahováno.
Z hlediska efektů jednotlivých opatření na dlouhodobý růst je vhodný reformní mix odborné veřejnosti vcelku znám. Tak patnáct let se diagnóza toho, co Česko potřebuje, příliš nezměnila a je jedno, jestli odborné panely sestavovala pravice nebo levice. Frustrace spočívá v únavě z „verbálních“ reforem, které ve skutečnosti reformami nebyly, přinejmenším měřeno velmi nepřesvědčivými výsledky dosavadního snažení.
Po roce 2008 se situace zkomplikovala z hlediska dávkování a časového řazení, a už úplný kumšt je udělat správnou kombinaci mixu, pořadí a dávkování tady a teď, když ekonomika neroste a z vnějšku přichází jenom pocit ohrožení.
Všude na světě jsou lidé averzní ke ztrátě (to je ten vysvětlující prvek z behaviorální ekonomie) a koruna odňatá ať již zvýšením daní, nebo snížením dávek je vnímána mnohem závažněji než koruna přiznaná snížením daní či zvednutím dávek. Zvyšování daní a omezování výdajů v časech ekonomické recese stresuje většinu populace vždycky a všude na světě, ale v Česku tady máme ještě nádavkem jednu podstatnou věc.
Depka pod Řípem Česká společnost, po několik generací egalitářská a po několik staletí plebejská, zažívá chandru z toho, že polistopadové, mimořádně silné očekávání „slunečního státu“ se nenaplnilo. V tomhle zklamání nijak unikátní nejsme, existuje mnoho příkladů jiných národů či etnik rozpačitých z vlastních výkonů po odbourání koloniálních či diktátorských bariér. Málo z nich však bylo tak rovnostářsky založených jako naše společnost, což lze vnímat jako výraznou přednost, ovšem komplikuje to její soudržnost při nevyhnutelném vertikálním vzlínání, když ji odbrzdíte a pustíte do kapitalismu.
Horník byl kdysi papírově lépe placen nežli docent na prestižní klinice, náměstek ministra se zhruba vyrovnal. To by se snad ještě vstřebalo, nicméně „kapitalistická“ sociální diferenciace je úplně něco jiného, zvláště když je vnímána jako nezasloužená a vytvořená za cenu korupce a porušování práva. Historici jednou řeknou, jak majetková diferenciace probíhala. Češi ale zcela právem očekávali, že to bude hlídat berňák. Volání po majetkových přiznáních jsou jen frustrací z nečinnosti, náš právní řád ve skutečnosti zdanění nepřiznaných příjmů v nepoměru k majetku dávno zná. Registry jsou, všechno je, jen pocit hledání a nalézání práva chybí.
A tak nalézáme vlastní obyvatelstvo, které na jedné straně ochotně a levně financuje vládu, a přitom jí nevěří ani nos mezi očima. Instinktivně bychom se měli shodnout na tom, že když už u nás půl roku pořádně nesvítí slunce, měli bychom si aspoň trochu korektně vládnout. l
O autorovi| Miroslav Zámečník • zamecnik@mf.cz
