Zase kdosi zapálil svíčku pod tolikrát přihřívaným pseudoproblémem. Máme na mysli přechylování cizích ženských příjmení. Jeho odpůrci a odpůrkyně si nechtějí přiznat, že svým zatvrzelým bojem proti koncovce -ová navádějí k ohyzdění mateřštiny.
Nejčastěji se argumentuje: „Jak k tomu cizinky přijdou, abychom jim potvořili jméno?“ Ale nejsou v tom samy - co má říkat třeba chudinka pan prezident Bush, když s jeho příjmením zacházíme stejně „svévolně“? Může se přece také cítit potupen, vidí-li „zpotvořelé“ Bushovi.
Ani přechylování není totiž nic jiného než ohýbání slov. Cizí příjmení se zařazuje do struktury českého jazyka. O informačním významu proměny nemůže být pochyb. Jak jinak třeba poznat, oč běží, čteme-li titulek: „Strutz porazila Spielburg“. Pořádek slov v české větě je pružný, podle čeho pochopit, kdo koho porazil?
Trocha liberalismu neuškodí. Řeč má především funkci dorozumívací: aby mi oslovený co nejpřesněji a nejrychleji porozuměl. Takže proč ne oba způsoby? Není třeba obávat se dvojakosti, máme i jinde množství pravopisných dublet. Tam, kde je zřejmé, o jaké pohlaví jde - třeba s křestním jménem, případně to vyplývá z textu -lze příjmení uvést v 1. pádu originálního znění; ne však skloňovat! Je-li zařazeno do české věty a není-li nějaký zvláštní důvod, pak dávat přednost náležité ženské koncovce. S „nechvalným českým nacionalismem“ to nemá moc společného; lpět na nepřechylování spíše zavání snobismem.
