Těžko říci, proč ministr životního prostředí Libor Ambrozek minulý týden nenazval poslance hospodářského výboru kysličníky siřičitými, oxidy dusíku, či temelínským jaderným odpadem a místo toho použil vulgární termín pro mužské přirození. Pohnutí v duši mladého lidovce bylo dva dny po Svátku všech svatých asi ještě příliš silné.
Proč však onen vulgarismus na adresu všech ministrů životního prostředí za posledních pět až sedm let dost často užívají šéfové malých i velkých firem a ekonomové liberální i keynesiánci, je nasnadě. Plíživá zelená revoluce už hezky dlouho v České republice vysává veřejné zdroje a dusí rozvojové plány nejen průmyslu, ale i měst a obcí.
Je svým způsobem pochopitelné, že v Česku, které bylo v minulých desetiletích obětí neuvěřitelného drancování krajiny a přírody, má ochrana životního prostředí značnou prioritu. Díky ekologicky orientovaným politikům se podařilo prosadit mnoho dobrého a životní prostředí se dramaticky zlepšilo. I ekologickými aktivisty nenávidění kapitáni průmyslu sami ze své vůle zahájili ve firmách rozsáhlé investiční programy na zlepšení ekologičnosti výroby.
Ale všechno má své meze. Můžeme s pochopením sledovat ochránce přírody, jak brání kácení kůrovcem napadených smrků v I. zóně Národního parku Šumava, ale s daleko menším pochopením musíme přistupovat k tomu, když Miloš Kužvart zavázal v Bruselu Českou republiku k výstavbě čističek odpadních vod v každé větší vesnici dohromady za sto miliard korun, přičemž termín jejich dokončení v roce 2010 je naprosto zjevně nereálný a finanční krytí projektu z významné části vůbec neexistuje. Za nedodržení termínu pak hrozí státu poměrně drastické finanční sankce.
Podobně je tomu se zákony spojenými se stavebním řízením, které jsou v řadě ekologických ohledů přísnější, než vyžaduje Evropská komise a česká legislativa tím významně komplikuje a prodražuje investice a tvorbu nových pracovních míst v zemi. Ne náhodou jeden z šéfů velké firmy zabývající se stavbami silnic a dálnic odpovídá na otázku, proč má být dálnice do Ostravy desetkrát dražší než dálnice Plzeň-Rozvadov postavená v první polovině devadesátých let, celkem jednoznačně: „Tenkrát jsme znali jeleny, ale neznali jsme žáby. Ale co žáby. Dnes najdete na stavbě blatouch a půl miliardy je v… (použito vulgární označení hýždí).“
Dalším nepřiměřeným zásahem ekologů do rozvoje země je projekt ptačích rezervací Natura. Vzhledem k poloze České republiky je zřejmé, že množství hnízdišť a lovišť ptáků je na našem území nesmírné. Ministerstvo životního prostředí musí za pomoci odborníků rozhodnout, kde bude ve prospěch živočichů omezena hospodářská činnost. Pokus zřízením rezervace zamezit výstavbě průmyslové zóny Dolní Lutyně na nezaměstnaností soužené severní Moravě přes vládu neprošel. Kabinet usoudil, že dá přednost lidem před motákem pochopem a ekologové se zlobí. Možná jsou přesvědčeni, že lidi v regionu, kteří by zůstali bez práce a příjmu by dravec sytil nachytanými drobnými hlodavci. Naštěstí v případě ptačích rezervací lze předpokládat, že kompromisu mezi zájmy přírody a lidí bude nakonec dosaženo.
Trochu horší je to v energetice, kde nekritické a neodborné prosazování obnovitelných zdrojů už dnes vyvolává vážné potíže v některých evropských zemích a v Česku si je s velkou slávou chystáme na nejbližší roky. Rozvoj větrných a malých vodních elektráren, slunečních kolektorů a podobných záležitostí je nyní z ekonomického hlediska dramaticky výhodný. Energie z těchto zdrojů je povinně vykupována za několikanásobně vyšší ceny než z tradičních velkých zdrojů. Jenže ke každé větrné elektrárně musí někdo jiný postavit elektrárnu klasickou, protože jinak by v okamžiku, kdy přestane foukat vítr, mohlo dojít k rozpadu energetické soustavy. Zelené nadšení tak přineslo pouze dobrý byznys pro spekulanty na úkor elektrárenských společností.
A podobné pozadí má rovněž aféra specifického slovníku ministra Ambrozka. Jeho úřad ignoroval skutečnost, že český průmysl investoval v minulých letech do ekologizace výroby desítky a stovky miliard korun a další snížení emisí je v tento okamžik prakticky nereálné. Teprve růst výroby a ziskovosti může přispět k vytvoření zdrojů na další ekologické investice. Návrh emisních limitů a rozdělení povolenek, tak jak to navrhlo ministerstvo životního prostředí, byl proto nepřijatelný nejen pro mužské orgány z hospodářského výboru sněmovny, ale především pro tuto zemi. Uvést do rovnováhy nyní velmi jednostranně vychýlený vztah mezi ekonomickým rozvojem a ochranou přírody je ale nezbytné, i když přitom padne ještě hodně ostrých slov.
ČLÁNKY DO MAILU