Vláda rozhodla, jakým způsobem se bude privatizovat domácí energetika. Majoritní podíl státu v elektrárenské společnosti ČEZ a v šesti regionálních
distribučních firmách koupí jeden investor. Protože jak pravicové kabinety, tak i sociální demokraté se stanovením modelu privatizace české energetiky otáleli několik let, chtělo by se zvolat: konečně! Vyvstává však otázka: Nezvolila vláda řešení, které se z těch nabízených jeví jako nejhorší?
Polovičaté rozhodnutí.
Cílem všech privatizačních a liberalizačních snažení má být především vytvoření konkurenčního prostředí, které přinese co největší prospěch odběratelům elektřiny – domácnostem a firmám. Z tohoto hlediska je ovšem rozhodnutí vlády, na jehož základě má drtivou část výroby a distribuce v České republice převzít jeden subjekt, který získá dominantní postavení na trhu, přinejmenším polovičaté. V podmínkách západní Evropy platí, že konkurenci vytvářejí především obchodníci, kteří mají možnost elektřinu nakupovat (a poté nabízet) z nejrůznějších zdrojů – od různých dis–tributorů, na energetické burze či přímo od výrobců.
Není přitom výjimkou, že i sami výrobci či distributoři mají své divize právě pro obchod s koncovými odběrateli. Po „české privatizaci, kdy výrobu a distribuci ovládne jeden subjekt, budou mít obchodníci velmi omezenou možnost volby. I tato situace spolu s předpokládaným otevřením trhu je sice lepší než současný stav, o „optimálních cenách pro konečné uživatele (jak zní jedno z vládních privatizačních kritérií) si však můžeme jen nechat zdát.
Vláda tvrdí, že právě pouze takový gigant bude schopen čelit evropským rivalům, což je však argument vhodný pro otevřený trh. Pokud Evropská unie přistoupí na žádost České republiky o výjimku týkající se právě liberalizace trhu s elektrickou energií, měli bychom dalších šest let o dominantního výrobce a dodavatele postaráno. Co se ale bude dít do té doby? A co když nabízený balík koupí konsorcium, které si ho rozdělí?
Důvod k jásotu nemají ani distribuční firmy, z nichž každá potřebuje ročně investovat řádově miliardu korun. Nový majitel české energetiky ovšem vydá obrovskou sumu peněz za nákup akcií a navíc bude mít „na krku společnost ČEZ s jejími tepelnými, vodními i jadernými elektrárnami, které z investičního koláče určitě ukousnou pořádný kus.
Rozčarováni pochopitelně musí být investoři, kteří za nákupy akcií distribučních společností vydali miliardy korun v dobré víře, že dostanou možnost účast nit se jejich privatizace. Ti jsou nyní odsouzeni do role minoritních akcionářů ve společnostech, které bude pravděpodobně ovládat jeden z jejich významných konkurentů.
Kolik získá stát?
Ani další z vládních kritérií, jímž je maximalizace výnosů z privatizace, nebude při navrhované variantě prodeje energetik pravděpodobně dodrženo. I když lze nyní velmi těžko odhadovat, kolik privatizace energetiky přinese do státní kasy, je takřka jisté, že za prodej vcelku získá stát méně, než kdyby privatizoval odděleně ČEZ a jednotlivé distribuční společnosti. Nikde totiž není psáno, že nový vlastník celého balíku nežádoucí části neodprodá. V tom případě se dá předpokládat, že bude chtít zisk, a tudíž na tom třeba ještě vydělá. Oddělená privatizace by navíc znamenala, že se o každou firmu budou ucházet jen ti investoři, kteří o ni skutečně stojí a kteří jsou ochotni svůj zájem patřičně ocenit. Naopak ten, kdo bude kupovat českou energetiku „tak, jak stojí a leží , nutně získá její součásti, které původně třeba vůbec nechtěl. Nemluvě o tom, že počet zájemců o takřka celé odvětví bude omezený.
Kromě toho se však jako reálná rýsuje možnost vzniku konsorcií, která se budou o celý balík ucházet a nakonec v případě svého úspěchu si mezi sebou jednotlivé společnosti rozdělí. Bude jen záviset na celkovém počtu zájemců, kteří se o balík utkají, zda bude konečná cena nižší než při odděleném odprodeji.
Zbývá víra.
Vládní úředníci při hlasování o prodeji energetik prostě podlehli představě ministra průmyslu a obchodu Miroslava Grégra, že jen velký subjekt bude schopen konkurovat zahraničním koncernům. Zapomněli ovšem na to, že spíše než na velikosti záleží na tom, s jakou efektivností příslušná firma podniká, jak dokáže řídit své náklady, zadlužení a jaké nabídne zákazníkům služby. Propojení distribučních firem s ČEZ znamená v podmínkách České republiky návrat před rok 1992, kdy byly tyto společnosti z ČEZ vyčleněny.
Samozřejmě že v celém světě se tyto oblasti propojují, a energetické firmy dokonce pronikají i do zcela jiných oborů, ovšem činí tak na základě přísného hodnocení výhodnosti takových fúzí či akvizic, nikoliv na základě administrativního verdiktu od stolu.
Nyní už nezbývá nic jiného než věřit, že se všechny firmy nakonec dostanou do těch správných rukou a že tato cesta bude krátká a bezbolestná.