O povaze našich jistot

Romulus přemítal o městě, které založí. Na jméno přišel zakrátko: nazve jej Roma, podle sebe.
Pro pana Škromacha uvádím, že ten chlap nebyl Rom, pro vás ostatní v příběhu prvního Římana pokračuji: kromě jména musel najít i vhodné místo. V tom mu ovšem rozum příliš nepomohl; všude se nalézalo nějaké pro a současně nějaké proti. Posléze uznal, že na úkol proniknout závojem šálivého nitrosvětského jsoucna je lidská mysl nedostatečná. A tak se obrátil k inspiraci nadlidské: poprosí-li bohy, určitě mu pomohou. Poprosil. A pak bedlivě sledoval let ptáků. Ti v osudovém okamžiku nemířili tam, kam jimi smýkal rozmar. Navigováni – byl si Romulus vcelku jistý - vyšší mocí, usedli na pěkný vršek… Na jeho úpatí (kopci se později začalo říkat Palatin) pak vznikla první hradba Říma.
Nebyla to tedy pilná práce, jejímž prostřednictvím si bude člověk jednoho dne nárokovat svět sám pro sebe a své lidství vykládat pouze z tohoto lidství, a nebylo to ani logicky konsekventní vniknutí do kauzálních vztahů, co stálo v základech města, dodnes označovaného za věčné. Byl to svého druhu los.
Romulus, pravda, byl pohan odchovaný nikoli vědecky vedenými školami, nýbrž vlčicí. V našem prostoru, zkonstruovaném technokraticky, by proto jeho návrh zakládat města podle letu ptáků sotva našel početnější příznivce. Jako antropolog předvádějící přednosti antropologie se teď ovšem musím zeptat: Proč si myslíte, že Romulův koncept je nemožný, bláhový, směšný ? Není snad zkouškou konsekventnosti logického myšlení hlavně to, jaké nám přináší výsledky? A víte co? Vsaďme se. Vyberte si nějaké z těch hlavních měst, které byly v nedávné minulosti založeny podle racionálních principů. Nabízím hlavní města Brazílie (Brasilia, 21. dubna 1960), Kazachstánu (Astana, 10. října 1997) a Barmy (Neipyijto, 6. prosince 2005). Na které z nich si u mne vsadíte, že bude trvalejší a významnější nežli Řím?
Aha!

Chtěl jsem tím říci: nepovažujme strategie jiných za hloupé jenom proto, že jsou jejich.
A opačně – nespoléhejme na moudrost vlastních strategií pouze kvůli tomu, že jsou naše.
Například? Například plánování. Byly doby, kdy nad něj nebylo a v kurzu je doposud. I v oborech nejvážnějších. Třeba ve válce. Laureát Nobelovy ceny Kenneth Arrow vzpomíná na své zkušenosti letce za světové války a na to, že jistým důstojníkům byl svěřen úkol předpovídat počasí na měsíc dopředu. Statistikové však shledali, že tyto dlouhodobé předpovědi dávaly data naprosto nepoužitelné kvality. Autoři předpovědí s tím souhlasili, a tak požádali velícího generála, aby je této povinnosti zbavil. Generálova odpověď: „Velení si uvědomuje, že předpovědi dobré nejsou. Je jich však zapotřebí kvůli plánování.“
Jak vidno, samo plánování může být důležitější nežli výsledky plánování.

Zabývejme se tedy konečně výsledky. Jimi poměřme i víru ve své strategie. Jsem přesvědčený, že pak konečně opustíme i vulgární podobu své víry ve „vědeckou“ vypočitatelnost světa. A že si uvědomíme: „Informace, které máš, nejsou informacemi, které chceš. Informace, které chceš, nejsou informacemi, které potřebuješ. Informace, které potřebuješ, nejsou informacemi, které můžeš získat! Ale i kdybys to nakrásně dokázal, nikdy je nepropojíš. A nepropojíš-li skutečné informace, musíš se spolehnout na induktivní úvahu: Pokusit se stanovit si míru pravděpodobnosti.“
Tak to pěkně shrnuje Peter Bernstein a já říkám: Kvůli „pravděpodobnosti“ už se „třídní nepřátelé“ či „rasově nevhodní“ spoluobčané nevraždí tak snadno jako v dobách, kdy jsme věřili ve „vědecké“ jistoty. V příběhu lidstva žádné „jistoty“ nejsou. Jsou jen možnosti. Pravděpodobné i méně pravděpodobné.
Je „míra pravděpodobnosti“ jako kompas našeho jednání nedostatečná ? Dost možná. Ale je to maximum toho, čeho můžeme dosáhnout.
Éra „jistot“ – a s ní i éra arogance - každopádně končí. Začíná věk pravděpodobnosti. Na burze, v politice, v životě.
Mám z toho radost.