NA SLOVÍČKO Mít prestižní název firmy je jistě touhou každého podnikatele. Samo přídavné jméno se k nám zatoulalo z francouzštiny. Je tak běžné, že ani netřeba jeho smysl vysvětlovat; snad s jedinou výjimkou: být prestižní znamená také, že jde o subjekt, kterému je prestiž nade vše a usiluje o ni bez skrupulí.
NA SLOVÍČKO
Mít prestižní název firmy je jistě touhou každého podnikatele. Samo přídavné jméno se k nám zatoulalo z francouzštiny. Je tak běžné, že ani netřeba jeho smysl vysvětlovat; snad s jedinou výjimkou: být prestižní znamená také, že jde o subjekt, kterému je prestiž nade vše a usiluje o ni bez skrupulí. Prestiž podniku vytvářejí samozřejmě nápaditost, kvalita výrobků či služeb, seriózní jednání, spolehlivost a ochota vyhovět zákazníkům; reklama a další pokusy o zpopulárnění bývají druhořadé. Však si jenom vzpomeňme na věhlas, i mezinárodní, kterého za 1. republiky právě díky takovým vlastnostem dosáhly firmy jako Baťa, Škoda, Tatra. Tyto názvy zmezinárodněly a nemusely se ve snaze o prestiž vymýšlet nečeské, jak je v módě dnes. Pokud jde o nadnárodní společnosti, tam nic jiného nezbývá než přijmout zavedené. Stejně lze tolerovat v případech, je-li činnost podniku zaměřena do zahraničí. Vnucuje se ale otázka: Proč se musí jmenovat i skoro každý nově založený podnik, zamýšlený jen pro domácí trh, jako by ani nevzešel z české půdy? Příčinou je touha po světovosti, přičemž nikdo nemyslí na to, jak si s výslovností a ohýbáním obvykle anglizujících názvů poradí lidé doma. Připomeňme si znova toho Baťu či Škodu; tam česká slova - až na ona znaménka - žádné překrucování nepotřebovala a do světa prorazila. Vyplývá z toho poučení: Podnik pouze cizokrajným názvem, často zkomoleným a někdy přímo obskurně znějícím, domácí, natož mezinárodní prestiže ztěžka dosáhne.
