Na slovíčko Rozhodnout se, kam napsat měkké i a kam tvrdé y, bývá pěkná fuška (z německého pfuschen). Obě samohlásky znějí v mluvené češtině stejně. Vyplatí se pamatovat si ze školy několik pravidel a pravopis logicky odvodit. Jsou ale případy, kde jsou logika, znalosti i jazykový cit krátké.
**Na slovíčko
Rozhodnout se, kam napsat měkké i a kam tvrdé y, bývá pěkná fuška (z německého pfuschen). Obě samohlásky znějí v mluvené češtině stejně. Vyplatí se pamatovat si ze školy několik pravidel a pravopis logicky odvodit. Jsou ale případy, kde jsou logika, znalosti i jazykový cit krátké. Potom nezbývá než hledat v Pravidlech.
Optimistům, kteří se těší na „sjednocení“ buď na i, nebo na y ve všech případech, musíme ubrat naděje: Nezdá se, že vývoj míří tím směrem. Zvlášť ožehavé to je u slov, kde rozdíl ve psaní vychází z různého významu. Za příklad mám poslouží typování a tipování z titulku.
Podstatné jméno typ je v češtině usídleno už dlouho. Svědčí o tom také to, že existují nejen spisovné (typický, typový), ale i hovorové odvozeniny (typeček, týpek). Jde o homonymum s několika významy (například „vzor, charakteristické tělesné či duševní znaky, způsob, ráz, sloh“). Uvažujemeli o etymologii, pak kořenem je řecké týpos, „ráz, úder“ (na okraj: stejného původu je i typografie).
Zvláště je třeba upozornit na sloveso vytypovat s významem „vybrat, určit, stanovit jako vhodný typ“ v souvislosti se souběžně existujícím spisovným vytipovat. To má užší, velmi specifikovaný význam: „určit tip“. Sazkařům a dalším ctitelům hazardu určitě netřeba nic vysvětlovat. Slovo se k nám dostalo z angličtiny až v moderní době. Tam původně znamenalo „tajné předání“ a pochází asi z argotu. Takže názorný příklad, že rozdíl mezi i a y má také v přejatých slovech svou funkci.