Dluhy berou svobodu. Ví to všichni, kdo mají hypotéku nebo jinou půjčku. Musí se starat, aby dost vydělávali. Změnit práci jen proto, že je ta dosavadní už nebaví, si dlužníci také dvakrát rozmyslí.
Foto: Profimedia.cz
Ti prozřetelnější si utáhnou opasek a rychle naspoří finanční rezervu, z níž by mohli platit splátky v okamžiku, kdy by přišli o pravidelný příjem. Automaticky počítat s tím, že v takovém případě by jim někdo jiný hned na splátky půjčil, si většina ani netroufne pomyslet.
A teď jiný příběh o dluzích. O dluzích států. Až do finanční krize většina států, respektive politiků, žila s představou, že státní dluh je jen číslo ze statistik. Stačilo, když našli každý rok v rozpočtu dost peněz na placení úroků. O zbytek se starat nemuseli. Když měli jednu várku dluhopisů splatit, vydali jiné, které bez problémů bankám, pojišťovnám či penzijním fondům prodali. Toto perpetuum mobile fungovalo desítky let.
Jenže teď se stroj na peníze zasekl a politici jsou zděšeni, že dluh není jen abstraktní číslo. V Itálii a Španělsku, jejichž dluhopisy trh přestává chtít, se musí strachovat, aby jim v příštích měsících na splacení starých dluhů vůbec někdo půjčil. Olej do ohně přilévají ratingové agentury, které snižují důvěryhodnost těchto zemí. Odpověď politiků je typická. Spikly se proti nim hamižné finanční trhy, proto je třeba je přísněji regulovat. Zlým ratingovým agenturám je třeba přistřihnout křídla a nejlépe si vytvořit vlastní evropskou, která by byla k potřebám států „chápavější“.
Nikdo z politiků si nedokáže připustit, že problém není ve finančním trhu či v agenturách, ale v samotné existenci dluhu. Vyčítat trhům, že si vybírají, komu půjčí peníze, je stejný nesmysl, jako přijít do banky pro hypotéku a trvat na tom, že ji banka musí poskytnout. Dokud si politici nepřipustí, že problémy vyřeší jen to, že staré dluhy sníží a nové sekat nebudou, bude se Evropa pořád potácet v bludném kruhu. Ale dost řečí. Je třeba jít vydělávat na příští hypoteční splátku.
