Když poslouchám aktuální sliby o deseti procentním zvyšování platů učitelů, neubráním se vzpomínce, kterak jsem před pár týdny po ránu potkal třídu zhruba tak druháků na Karlově mostě.
Jejich učitelka ve věku kolem padesátky právě ukazovala na kopuli sv. Mikuláše a sdělovala: Děti, a tady před námi je Týnský chrám.“ Napadlo mne, že své dítě bych jí nesvěřil, ani kdyby ona platila mně, a nikoli já jako daňový poplatník jí. Natož přidávat deset procent. Na druhé straně je nezpochybnitelným faktem, že za ty drobné by dnes opravdu žádný Komenský nepracoval, a když chci vzdělané a schopné učitele pro naše děti, musím být schopen je adekvátně zaplatit.
Jenže to jsme tak trochu v situaci, kdy zvažujeme, zda má být dříve slepice, nebo vejce. Zvýšení platů, třeba i o sto procent, kvalitu školství nezvedne ani o milimetr.
Vyházet učitele a nabrat nové je v současném systému prakticky nemožné.
Nehledě na to, že pedagogické fakulty sice chrlí absolventy, ale skutečných učitelů je mezi nimi pomálu. Změna kvality školství je složitý proces, který bude hodně dlouho trvat. Jenže toho ztraceného času už je příliš mnoho a jednou může k důchodci přijít pošťák s konstatováním: Důchod nenesu. Mladý nemakaj, protože nic neuměj.“ A tak už by to chtělo s tím konečně začít.
Ten první krok může být totiž poměrně dost jednoduchý. Například ty miliardy na desetiprocentní zvýšení mezd nerozpouštět do tabulek, ale dát je ředitelům škol k rozdělení podle vlastního uvážení. A to vše doplnit hodnocením každé školy, kde by hrála významnou roli úspěšnost absolventů, od čehož by se odvíjela podstatná část složky platu učitele. Prostě dobré učitele si musí sehnat a dobře zaplatit dobrý ředitel školy. Ministryně ani hejtman to za ně nezařídí. Ti naopak mohou, a také to nyní činí, konzervovat současný tristní stav.
O autorovi| Pavel Páral, paralp@mf.cz
