Ačkoli to tak na první pohled nevypadá, nachází se v současné době rezort zemědělství v dost obtížné situaci, ne-li ve slepé uličce. Osm let vlády sociální demokracie totiž do oboru nepřineslo žádné žádoucí systémové změny. Především proto, že politici neměli odvahu říkat podnikatelům nepříjemné věci, aby nepřišli o politickou podporu.
Určitou výjimkou byl jen poslední ministr Jan Mládek (také proto, že byl „nezemědělec“), který ale neměl na systémové kroky dostatek času. Výsledkem je, že v českém zemědělství stále přetrvává sázka na podporu klasické zemědělské produkce, statisíce restituentů čekají na dořešení vlastnických vztahů a podnikatelé v zemědělství se nedočkali ani klíčového kroku na odbyt své produkce. Totiž přijetí funkčního systému na podporu obnovitelných zdrojů energie, zejména biolihu a změny systému podpory bionafty. A teď už je skoro pozdě.
Bohužel, patová povolební situace, ať již dopadne obsazení zemědělského rezortu jakkoli, mnoho optimismu stejně jako v jiných hospodářských rezortech, neskýtá. S opravdovou reformou zemědělství počítali jen občanští demokraté, ti ale zřejmě ministerstvo neovládnou. I kdyby se tak ale stalo, neměli by ke klíčovým restrukturalizačním krokům dost síly. Žhavým kandidátem na vedení rezortu jsou v tuto chvíli lidovci, kteří sice hovoří o potřebě systémového rozvoje venkova a nutnosti dořešení vlastnických vztahů.
Je však otázka, jak tato slova naplní činy. Nebudou-li totiž mít dostatek nových osobností schopných nejen reflektovat současnou, ale předjímat budoucí realitu vývoje zemědělství v Evropě a ve světě, mnoho se toho na českém a moravském venkově nezmění. Lidé, kteří mají v tuto chvíli lidovecké zemědělství v rukou, přitom invencí příliš neoplývají - alespoň to na svých dřívějších postech neprokázali.
Přitom je zcela zřejmé, že zemědělské podnikatele v Česku je třeba připravit na pro ně docela bolestný vývoj. Například, že rozměr produkčního zemědělství (produkce surovin k výrobě potravin) radikálně klesne, a to nejpozději do deseti let. Kdo bude tak statečný, že jim to řekne a zcela přenastaví současné nevyhovující dotační programy?
Nebo další problém spojený s obnovitelnými zdroji energie. V Česku se zatím počítá jako s hlavní komoditou pro produkci biolihu s obilím. To je ale podle všeho cesta do pekel. Budoucí trh s biopalivy bude totiž stejně jako výroba potravin postaven na cenové konkurenceschopnosti a efektivitě, což u obilí nehrozí. Kdo bude natolik osvícený, že rozhodne o optimálních surovinách a technologiích bez ohledu na strukturu stávajících zemědělských přebytků? A to ještě za situace, kdy mnohé investice do obnovitelných zdrojů ze zemědělských surovin mohou být zcela zbytečné, pokud se jako palivo pro motoristy prosadí vodík?
Podle všeho - a to je základní signál - je nanejvýš pravděpodobné, že na drtivém území Unie se ze zemědělců stanou zahradníci - podnikatelé starající se o krajinu, zabezpečující veřejný zájem, turismus, prevenci povodní. Jenže zemědělci to za zemědělství nepovažují. Kdo je na to připraví, když čas tak rychle utíká?
Bude to těžký oříšek. Hlavně proto, že prodlužování stávajícího stavu o další čtyři roky je pro budoucnost zemědělství zničující. Jedinou cestou je odvaha politiků, jejímž důsledkem by měla být maximálně možná diverzifikace služeb a činností, které mohou zajišťovat stávající zemědělští podnikatelé - pokud na to přistoupí. Jinak bude na venkově zabezpečovat veřejný zájem a další aktivity někdo úplně jiný.
