Na slovíčko Jak známo, zájmeny lze mimo jiné také přivlastňovat (mluvčímu, posluchači, osobě nebo věci známé ze souvislosti). Pro češtinu je však charakteristická i možnost přivlastňovat zvláštním způsobem osobě, pokud je ve větě podmětem. Taková zájmena bývají nazývána zvratná a vyjadřují se tvarem „svůj“ či odvozeninami.
Na slovíčko
Jak známo, zájmeny lze mimo jiné také přivlastňovat (mluvčímu, posluchači, osobě nebo věci známé ze souvislosti). Pro češtinu je však charakteristická i možnost přivlastňovat zvláštním způsobem osobě, pokud je ve větě podmětem. Taková zájmena bývají nazývána zvratná a vyjadřují se tvarem „svůj“ či odvozeninami.
Jde o zcela přirozenou součást našeho jazyka a její přesností se můžeme chlubit. V praxi posledních let jako by však i v cítění přivlastňovacích zájmen docházelo k jakémusi zvratu. Dalo by se říci, že se nadužívají. Příčiny hledat těžko, zdá se, že zapůsobil jiný způsob jejich užívání v angličtině. Zatímco by česky stačilo „sáhni si na nos“, čím dál častěji slyšíme: „Sáhni si na svůj nos.“ Pokud jde o význam, nic se nemění, přebytečnost zájmena je zjevná.
Přivlastňovací zvratné zájmeno obvykle bývá na místě, chceme-li sdělení zdůraznit. Dejme tomu: „Dávejte si pozor na své věci!“ (na rozdíl od jiných). Ovšem jinak může být zcela matoucí. Aktuální příklad: „Zákon nepřiměje majitele domů své stížnosti stáhnout.“ Podmětem ve větě je bezpochyby „zákon“, takže správně je jenom „jejich stížnosti“ (tj. těch majitelů). Mohli jsme se setkat i s další podobnými rozinkami: „Generální ředitel odvolal ze své funkce ředitele XY.“ Nebo „Soud ho odsoudil za vraždu svého komplice.“ V obou případech tam rovněž patřilo „jeho“.
Nejjednodušším způsobem, jak se vyhnout chybě, je zvratné zájmena vypustit. Věta je srozumitelná i bez něj.
