Koncepce se zřejmě smrskne na deklaraci daňových úlev pro chudé a střední vrstvy
Pečlivá analýza charakteristických vlastností postav, které Česko v uplynulém století nejvíce proslavily, vede k poznatkům, které jejich úspěchy vysvětlují. U všestranného vědce a vynálezce Cimrmana a válečníka Švejka to byla přímočarost ve vytváření absurdních situací, u Hurvínka a krtečka naopak odzbrojující hravost. České politické diskuse navazují na tyto tradice, zvláště pokud jde o jejich daňové oblasti. Mohlo by se zdát, že není náhodné, že největší oblibě se dle současných průzkumů těší ta politická strana, která nejzásadněji opustila vyšlapané cestičky daňových zvyklostí vyvinutých zemí a nejdůsledněji promítla oba uvedené principy do svých daňových představ, známých jako rovná daň.
Dárek sklerotikům.
Obrovskou výhodou rovné daně je bezesporu skutečnost, že klade minimální nároky na paměť. Její ostatní konstrukční prvky bohužel vykazují takové sociální, hospodářské a fiskální konstrukční nedostatky, že se dosud neobjevila žádná relevantní západoevropská politická strana, která by se touto myšlenkou - byť v zákulisí - zabývala. Důvodem této zdrženlivosti je vnímání sociální spravedlnosti, které vychází ze základního společenského konsensu, že se každý občan účastní financování státu dle svých finančních možností. Princip one fits all, tedy jednotné velikosti košile nebo obuvi pro celou společnost s touto představou poměrně těžce koliduje. Vnímání sociální spravedlnosti v zemích, které donedávna vyznávaly diktaturu proletariátu, se naproti tomu zdát být opačné. Představa, že daň z příjmu je progresivní, vzbuzuje v širokých vrstvách obyvatelstva a ekonomů pocity hluboké sociální křivdy. V minulých dnech se však objevila řada problémů, které vzbuzují obavy, že dosavadní vítězné tažení tohoto neotřelého přístupu k daňové spravedlnosti by mohlo poměrně brzy skončit těžkou kocovinou.
Skepse, skepse, skepse.
Nedávný průzkum veřejného mínění vedl k výsledku, že polovina dotázaných není pro výrazné snížení daní, protože se obává zhoršení úrovně zdravotnictví, školství a dalších oblastí státních aktivit. Mnohem šokující však musela být pro zastánce one fits all daňová představa Svazu průmyslu a dopravy. Tento svaz se neztotožnil s rovnou daní, u navržených sazeb dokonce nikde nezmínil ani magickou číslici patnáct procent, nýbrž navrhl devět a 19 procent, a dokonce připustil, že by návrh, mnohem méně radikální než rovná daň, vedl ke snížení státního příjmu o zhruba 60 miliard korun. Představu, že rovnou daní ve výši patnácti procent nedojde ke značnému výpadku státních financí, protože nízké daně budou platit všichni poplatníci s radostí a šedá ekonomika vymizí, zřejmě tedy příliš mnoho společenských skupin nesdílí. Důvodů pro tuto skepsi je řada. Převážná většina zaměstnanců, řádově to jsou miliony, nemá sebemenší možnost daňových úniků, protože zaměstnavatel daň z příjmu vyčíslí, odvede a daňový únik zaměstnance nepřipustí. Představa, že snížení daně z příjmu u této obrovské skupiny bude kompenzováno vyššími daňovými odvody taxikářů, trhovců a dalších skupin, které jsou tradičně náchylné pro daňovou minimalizaci, bohužel neodpovídá ani všeobecné životní zkušenosti, ani zavedeným aritmetickým zvyklostem.
Daňová past I.
U firemních daní není situace jiná, málokterá firma si dovolí luxus budovat svoji budoucnost na věčné mlčenlivosti účetního nebo daňového oddělení, ve kterém se zaměstnanci podílejí na daňových únicích. Nehledě na to, že páteř českého hospodářství, zahraniční podniky, v drtivé většině pokládají daňový únik za těžký delikt, ohrožující mezinárodně jejich existenci, a nikoliv za známku profesního umu. Ve zbývající daňové disciplíně, dani z přidané hodnoty, potom ekonom marně hledá po zvýšené motivaci pro její řádný odvod, tato daň by se zavedením rovné sazby měla naopak výrazně zvýšit. Mohlo by se tedy zdát, že pro vítěznou stranu minulých parlamentních voleb je daňová past jejího politického konkurenta jistou zárukou dalších zářných zítřků. Dynamická sociální demokracie se však rozhodla zvolit alternativní cestu a znovu otevřela daňovou diskusi. Ačkoliv je dosud její daňová diskuse tajná, a to i před vlastními členy, prosakující informace naznačují, že politickému protivníkovi značně prospěje.
Oprávněné a neoprávněné zklamání.
Očekávání podnikatelů, že budou opětovně sníženy firemní daně, budou zklamána. Právem, protože problémem České republiky nejsou vysoké firemní daně a jejich probíhající snížení nemá sebemenší vliv na ekonomický rozvoj země. Snížením sazby z 31 na 24 procent nedojde ani ke zřízení pracovních míst, ani ke zvýšení životní úrovně v Česku. Toto posílení čistého zisku se projeví převážně v dividendách zahraničním vlastníkům. Toto, byť racionální nesnižování firemních daní povede přesto nejenom k vlně kritiky, nýbrž i k vášnivým diskusím ve vládní koalici. Dalším zklamáním, tentokrát oprávněným, bude zachování mezinárodně ojediněle vysokých vedlejších nákladů práce. Právě vysoké vedlejší náklady lidské práce jsou však motivačním důvodem pro racionalizaci a pro rozkvět švarcsystému. Odvody do sociálního a zdravotního pojištění ve výši 47,5 procenta, z toho 35 procent pro zaměstnavatele, na rozdíl od firemních daní zatěžují i firmy, které zisky nevytvářejí, a jsou hlavním důvodem pro pokles počtu zaměstnanců a nárůst živnostníků. Široké řady minipodnikatelů potom kladou zvýšené nároky na kontroly daňové správy, které jsou u zaměstnanců minimální. Právě na nutnost změny těchto nákladů stále více upozorňují podnikatelské svazy a vlivné osobnosti současné koalice. Zde je dlouhodobá a zdrcující kritika největší vládní strany naprogramována.
Daňová past II.
Celá koncepce daňových změn se s největší pravděpodobností smrskne na deklaraci „daňových úlev pro chudé a střední vrstvy“, přičemž zůstává hádankou, jak toho docílit. Dosavadní návrhy ukazují, že dojde k plošnému snížení daně z příjmu fyzických osob, přičemž u vysokopříjmových skupin, které vyčerpají celou výši zvýhodněných pásem, zřejmě bude snížení větší než u nízkopříjmových skupin, které zcela nevyčerpají zvýhodněná pásma. Obal tudíž nebude zcela korespondovat s obsahem.
Na další abnormalitě české struktury daňových příjmů, vysokém podílu nepřímých, zvláště spotřebních daní, se rovněž nic nezmění. Ačkoliv zde jsou lidové tvořivosti dány značné meze evropskými směrnicemi, v řadě případů, například u nafty, Česká republika dobrovolně navýšila spotřební daně nad evropská minima, a tím dále omezila mobilitu pracovní síly. V České republice se tedy dále vyplatí sedět za pecí v regionu s vysokou nezaměstnaností, ale v bytě s regulovaným nájemným, než se přestěhovat za prací do bytu s tržním nájemným v místě nedostatku pracovní síly nebo alespoň do těchto míst dojíždět. Probíhající daňovou diskusí ČSSD se disproporce české struktury státních příjmů nesníží, nýbrž naopak zvýší.
K dalšímu již naplánovanému posunu dojde pozdější ekologizací daňového zatížení. Sociální dopady sociálnědemokratických daňových reforem zůstanou rovněž zachovány. V minulém kole reforem byli zvýhodněni snížením firemních daní podnikatelé platící daně a snížením sazby DPH z 22 na 19 procent příjemci vysokých příjmů.
Probíhající diskuse zřejmě povede k lehkému zvýhodnění všech plátců daně z příjmu fyzických osob. Pro vysokopříjmové zaměstnance a jejich zaměstnavatele potom přijde další, tentokrát značné, zvýhodnění zavedením horních hranic pro odvody sociálního a zdravotního pojištění. Pro typické voliče ČSSD tedy nepříliš dobrá zkušenost. Časovým rozložením jednotlivých kroků do několika let lze očekávat, že minulá zvýhodnění vyblednou a současné kroky, nesplňující vyvolaná očekávání, zůstanou. I ČSSD má od minulého týdne svoji daňovou past.
