Po listopadu 1989 jsme měli dojem, že vstup České republiky do Evropské unie je otázkou několika málo let. V průběhu času se však ukázalo, že proces začleňování do evropských struktur bude daleko obtížnější. Jednak z důvodu naší nepřipravenosti na vstup do Evropské unie, ale i vzhledem ke stále menší ochotě současných členů k jejímu rozšiřování. Tyto státy jako by se stále více obávaly, že náš vstup bude mít za následek snížení jejich blahobytu. Jak je nákladné obnovení normálních poměrů v postkomunistické zemi, jasně ukázal proces znovusjednocení Německa. Zdá se, jako by se Evropská unie s přibližováním data přijetí nových členů stále více jejich vstupu do svých řad bránila. Proto vymýšlí nové a přísnější požadavky na kandidátské státy a odmítá stanovení přesného data rozšíření.
Neopakovat chyby.
I přes tuto, mírně řečeno, „zdrženlivost našich evropských partnerů, bychom neměli polevovat v našem úsilí o splnění všech kritérií nutných pro vstup a naše zahraniční politika by měla neustále vysílat jasné signály o našem eminentním zájmu o přijetí do Evropské unie. Postoje typu „když nás tam nechcete, tak my se bez vás také obejdeme by totiž byly v současné geopolitické konstelaci a vzhledem k velikosti našeho státu více než sebevražedné. Neměli bychom opakovat stejnou chybu, jakou jsme učinili již jednou v případě velké a kuponové privatizace. Tehdy nám naše národní hrdost nedovolovala rozprodávat naše národní zlato a stříbro zahraničním kapitalistům a zvolili jsme raději českou cestu privatizace, po které nás vedli kapitáni českého průmyslu. Kam nás tato cesta dovedla, je nejlépe patrné z porovnání stavu dvou Škodovek plzeňské a mladoboleslavské. Rovněž kuponová privatizace byla spíše populistickým pokusem o třetí cestu než skutečně efektivní metodou privatizace. Měla být použita pouze jako doplňková a spíše okrajová metoda, a nikoliv v takovém rozsahu, jak se stalo.
Společná měna.
Největším úspěchem Evropské unie posledních let je zavedení společné měny euro, a to i přes výkyvy kursu této měny v poslední době. Je proto pro mě nepochopitelné počínání Velké Británie a Dánska, které se ke společné měně nepřipojily. V případě Velké Británie má jisté počáteční váhání své historické kořeny, ale postoj pětimilionového Dánska je skutečně zarážející. Ještě více mě udivuje zpupnost, s jakou Švýcaři a Norové odmítají členství v Evropské unii. Jde sice o státy s jednou z nejvyšších životních úrovní v Evropě, ale tato krátkozrakost by se jim mohla vymstít.
V Evropské unii je častým terčem kritiky bruselská byrokracie. Domnívám se, že nejvíce prostředků spolyká sbližování národních právních řádů jednotlivých členských států společenství a překládání evropských norem do všech národních jazyků.
Nejednotný právní řád.
Co se týče nejednotnosti právního řádu Evropské unie, představuje pravděpodobně největší překážku harmonizace dvou právních systémů v současné Evropě – kontinentálního a anglosaského. Řešením je v prvé fázi vytvoření určitého společného právního základu s jistými národními specifiky a ve druhé fázi pak přijetí jednotného právního řádu všemi evropskými státy. Ten by měl obsahovat pozitivní prvky jak kontinentálního, tak anglosaského právního systému. Určitým vzorem by v tomto případě mohly být skandinávské státy, které představují jakýsi přechod od kontinentálního k anglosaskému právnímu systému. V tomto právním řádu by například mohl být zachován britský precedenční soudcovský systém vzhledem ke sjednocení rozhodovací praxe soudů a právní jistoty občanů, ale zároveň by mohla být převzata legislativní úloha parlamentu známá z kontinentálního právního systému. Soudcům by mohla být přiznána zákonodárná iniciativa.
Jeden jazyk.
Problém jazykové roztříštěnosti bude nutné v následujících letech řešit, a to i v souvislosti s dalším rozšiřováním Evropské unie na východ. Evropské státy by se měly shodnout v první fázi na třech a ve druhé fázi na jednom úředním jazyku. Šlo by pravděpodobně v první fázi o angličtinu, němčinu a francouzštinu, ve druhé o angličtinu.
Národní suverenita.
Ožehavým bodem evropského sjednocování je rovněž otázka zachování národní suverenity jednotlivých členských států. V Evropské unii se střetávají dva názorové směry: první představují zastánci zachování suverenity jednotlivých členských států unie a pouze jakési zastřešující úlohy této instituce, druhý proud je reprezentován zastánci silného evropského centra a postupného oslabování vlivu národních exekutiv. Myslím si, že příklad USA jasně ukázal, že správná je pouze druhá varianta. Bohužel v současné Evropě stále ještě převažují zastánci první alternativy. Věřím, že v budoucnu převáží směr druhý. Pokud se Evropa chce stát skutečně rovnocenným partnerem USA a dynamicky se rozvíjející východní a jihovýchodní Asie, musí se nezbytně federalizovat. Představitelé unie by měli postupně vystupovat ze stínu představitelů národních vlád a začít se stýkat na nejvyšší úrovni se členy americké administrativy i s politiky jiných států. Ve světle politické a ekonomické emancipace by však nemělo dojít k vojenskému osamostatnění Evropy a rozštěpení Severoatlantické aliance. Vojenskou spolupráci obou břehů Atlantiku považuji za jediného možného garanta zachování světového míru. Není samozřejmě pochyb o tom, že Evropa by si měla začít řešit své problémy na svém území vlastními silami, ale to neznamená rozpad NATO. I po vytvoření Spojených států evropských je samozřejmě nutné zachovat určitou nezbytnou míru autonomie národních států, jak je tomu ostatně i v případě americké federace. Na federální úroveň by však každopádně měly být delegovány pravomoci v oblasti společné zahraniční politiky, společné obrany a společné měnové a hospodářské politiky.
ČLÁNKY DO MAILU