Obchod a trest

Trestní právo se v podmínkách České republiky, zdá se, stalo součástí práva obchodního. S drobnou nadsázkou lze říci, že málokterá obchodní kauza či spor se v současnosti obejde bez svého trestního doprovodu. Ještě horší však je, že trestní právo zjevně mnohdy slouží k nátlaku na majitele společností či podnikatele.

Rigidita a paradoxy.

Nejde přitom o nějakou novinku. Pokud se podíváme do minulosti, jsou známé případy sdružení drobných akcionářů s minimálními podíly na společnostech, která se velmi agresivně dožadovala svých práv (mnohdy však práv v uvozovkách) a nešlo jim o nic jiného než o různé dohody za mlčení. To ostatně není česká specialita, podobné případy byly či stále jsou běžné v řadě zemí – mimo jiné například v Japonsku či v Německu. Obecně platí, že čím rigidnější je právo, tím větší prostor se paradoxně otevírá těmto aktivitám.
Především v posledních letech ale můžeme sledovat rozšiřování prostoru prolínání obchodního a trestního práva. Na začátku šlo o případy obchodních sporů dvou podnikatelských subjektů či velkých a malých vlastníků, kdy z jedné strany na druhou šla trestní podání a kdo měl dobré konexe, dosáhl i obvinění protivníka. Neschopnosti vyšetřovatelů a soudů je dodnes přisuzováno, že málokdo byl opravdu odsouzen, a pokud ano, pak ho soud vyšší instance často osvobodil. Ale nabízí se prostá otázka (která však chce jistou míru odvahy): Nebylo to tím, že nemálo těchto případů bylo vykonstruováno, domyšleno, účelově pokrouceno či před soud dotlačeno prostým mocenským nátlakem? Nechme ji zatím nezodpovězenou.

Čisté ruce.

Nyní se ukazují nové případy, kdy přímo státní orgány aktivně vyhledávají způsoby, jak přitlačit na různé ekonomické subjekty. Případ komisaře Jiřího Pospíšila, který obvinil řadu podnikatelů a manažerů (prosperujících firem!) z Vysočiny z různých trestných činů, je známý a prošel mnoha médii. Znám také případ tří v první instanci odsouzených manažerů malé strojírenské společnosti, kteří dostali podmínečné tresty a pokuty za operaci, z níž jim osobně neplynul žádný prospěch a která byla korektním pokusem o záchranu firmy. Jenže přišel ve chvíli, kdy heslem dne byly „čisté ruce“ a mnozí lidé z orgánů činných v trestním řízení to vzali jako objednávku. Nebo jako prostor k tomu, aby se vytvořily mechanismy trestního systému, které si mohou došlápnout na kohokoli prostě jenom tím, že pod jakoukoli záminkou počnou sledovat (s nasazením zpravodajské techniky) a rozebírat aktivity vybraného podnikatele či manažera. A pokračují tak dlouho, dokud nenajdou něco, co lze využít k obvinění.
Vraťme se proto ještě jednou ke kořenům věci. Politická objednávka Zemanovy vlády (nyní již nikoli medializovaná, avšak o to reálněji prováděná) byla začátkem procesu, který v současnosti vyvolal u řady podnikatelů paranoiu z toho, že jsou odposloucháváni či sledováni. Přitom nejde o lidi, kteří by se měli za něco stydět nebo by to měli skrývat, oni se prostě povětšinou bojí, že někdo z konkurence má „někde“ dobré styky a může se dostat k těm informacím, které si s někým řeknou přes telefon. Případně poradit správným lidem v policejních složkách, jak tyto informace použít k prefabrikaci obvinění.

Kampaně.

Tato obecná atmosféra nahrává tomu, o čem jsem se zmínil hned na počátku: stavu, kdy se trestní oznámení stává způsobem buď konkurenčního boje, nebo pákou v obchodních případech. Obchodní spor mezi správcem konkursní podstaty C.H.R. (část Chemapol Group) a majitelkou pražské Lucerny o polovinu tohoto pražského paláce se táhne tři roky, aniž by bylo jediné stání. Zdržováno bylo trestním oznámením správce a následnou žalobou státního zástupce proti majitelce pro trestný čin maření konkursu, kterou soudy dvou instancí zamítly jako neopodstatněnou. Nechme stranou konkrétní případ, ale princip je jasný – nemovitost, která je takovou dobu ve stavu právní nejistoty, to je problém pro majitele, nájemce i všechny ostatní zúčastněné.
Nedávno byl soudu předložen návrh na konkurs firmy MSA. Hned v prvním vyjádření šéf této armaturky pro ČTK prohlásil, že chystá trestní oznámení na majitele společnosti, která návrh podala. Znovu tu vidíme, jak se dnes trestní právo (a připomínám, že díky atmosféře vytvořené politickou objednávkou) stalo součástí práva obchodního.
Přitom naprosto nezpochybňuji, že obchod a podnikání jsou občas provázeny trestnou činností. Mám své zkušenosti z této oblasti a někdy je přímo povinností likvidátora či správce konkursní podstaty dovolat se trestního práva. Jenže jiná věc je, když je ve společnosti státem živena atmosféra, že trestní právo lze používat dle libosti jako dusítko na svobodu podnikání.
Klíčové pro pochopení celého mechanismu je slovo kampaň, a to v oněch nejčastějších spojeních našich časů: předvolební kampaň, mediální kampaň, kampaň proti někomu či na podporu někoho. Kampaň má přesný význam, je to bojové úsilí, tažení či propagační akce.
A teď si dovolím skok do horké současnosti. Možná že nějací starostové či zastupitelé v minulosti nepostupovali vždy zcela správně. Možná že někteří si i přivlastnili obecní peníze. Ale není náhodou nynější vyšetřování všech možných radnic právě ta kampaň v pravém smyslu toho slova? Nemáme tu po akci „čisté ruce“ něco podobného, co povede k dalšímu prohloubení obecného povědomí, že konkurenční boj (obchodní či politický) lze vést i prostředky trestního práva?