Angažmá byznysmenů ve službách diplomacie
Řadu britských diplomatů nezaměstnává pouze vláda Jejího Veličenstva. Od roku 1997, kdy labouristé převzali moc, pracovalo na britských ambasádách nejméně 63 lidí, jejichž prvním zaměstnavatelem byly společnosti, jako British Petroleum, Shell, BAE Systems, BG Group či Anglian Water. Počet diplomatů působících za vlád Tonyho Blaira pouze na „vedlejšák“ je vyšší než jejich celkový součet za předchozích dvacet let.
Ono číslo 63 ovšem může být ve skutečnosti ještě mnohem vyšší. Je výsledkem investigativního snažení deníku Guardian, který zjistil, že britské ministerstvo zahraničí informace o diplomatech ve dvojím pracovním poměru v posledních letech všemi silami tají.
Pro koho vlastně pracují?
Ministerstvo zahraničí vysvětluje angažmá obchodních expertů ze soukromých firem jako součást strategie, která má přinést státnímu aparátu čerstvé myšlenky a zkušenosti s pracovními metodami běžnými ve světě byznysu. „Soukromé firmy zapůjčují své lidi ambasádám na jeden až dva roky a hradí jejich mzdy,“ zní oficiální stanovisko britské vlády.
Takové vysvětlení ovšem neuspokojuje ty, kteří se obávají například střetu zájmů. Většina z popisovaných diplomatů působí právě v těch oblastech, v nichž jejich kmenové společnosti uplatňují své obchodní zájmy. V tom vidí kritici nejméně dvojí ohrožení. Za prvé: tyto firmy jsou zvýhodněny v obchodní soutěži, neboť mohou využívat informací, ke kterým konkurence nemá přístup. A za druhé: informace, které jsou citlivé pro Velkou Británii, se mohou nebezpečně šířit do obchodních kruhů. Vince Cable, mluvčí v otázkách obchodu opozičních liberálních demokratů, v médiích prohlásil, že „Blairova vláda je v otázkách ochrany informací velmi naivní“. A to v době, kdy svá slova pronášel, zřejmě ještě nevěděl, že mezi britskými diplomaty se nachází také zaměstnanec amerického petrolejářského a plynového gigantu Baker Hughes, který má sídlo v Texasu.
Zástupci britských konzervativců se v souvislosti s průnikem zaměstnanců soukromých firem na velvyslanectví ptají, zda takový diplomat se dvěma úvazky pracuje pro blaho Jejího Veličenstva, anebo spíše pro blaho své společnosti. A pokud je dost poctivý na to, aby se pokoušel stihnout obojí, je to vůbec prakticky zvládnutelné? Mnozí ze „zapůjčených“ diplomatů navíc nepracují na postech, které lze označit za podřadné: zaměstnanec banky Barclays byl například v roce 1998 přijat jako vicekonzul na britské velvyslanectví v australském Sydney; David Chapman z MTL Instruments Group působí ve funkci obchodního konzula v japonské Osace; Trevor Witton z British Petroleum pracoval v letech 1997 až 2000 na oddělení Blízkého východu ministerstva zahraničí v Londýně; Nilton Chan ze společnosti Advantica nastoupil v červnu 2002 jako obchodní konzul v čínském Kantonu; zaměstnanec firmy Shell působil do léta 2002 v obchodním oddělení britské ambasády v Libyi – a tak dále a podobně až k číslu 63. Doposud zveřejněná angažmá se v jednom případě týkají i České republiky. Martin Joyner z Anglian Water přišel letos na obchodní oddělení pražské britské ambasády, aby zde pomáhal českým politikům a českým firmám nalézat možnosti partnerství mezi veřejnou a soukromou sférou.
Zbrojaři jsou žádaní.
Mezi nejaktivnější britské firmy – pokud se týká diplomatického i politického krytí – patří zbrojařská společnost BAE Systems. To, že je jeden z jejích zaměstnanců na půlroční stáži na britské ambasádě v Brazílii (s úkolem zmapovat zde příležitosti k exportu pro britské firmy) nikoho příliš nevzrušuje. V kontextu ostatních zde naznačených angažmá jde o maličkost. V paměti britské politické, mediální i obchodní scény je spíše nedávné „odhalení“, které mělo dohru i v Dolní sněmovně: ministerský předseda Tony Blair na své soukromé schůzce s indickým premiérem Atalem Bihárím Vádžpéjím v polovině října 2002 naléhal na svého politického partnera, aby jeho země koupila 66 letadel Hawk, které vyrábí právě BAE. Nejmenovaní vládní úředníci uvádějí, že kabinet nevidí nic špatného na tom, že se „vláda snaží vyvézt zbraně do demokratické země“. A navíc prý řekli tisku úředníci ministerstva obrany: „Letadla Hawk nezabíjejí lidi, nýbrž učí piloty, jak dobře a bezpečně létat.“
Jenže opozici takové vysvětlení neuchlácholilo. Nelíbilo se jí, že premiér kombinoval požadavky na okamžité ukončení indicko-pákistánského kašmírského sporu s obchodní nabídkou. V jedné větě požadovat mír a ve druhé nabízet jedné ze stran sporu vojenskou techniku za jednu miliardu liber, se jevilo některým poslancům přinejmenším jako diplomaticky netaktické. Navíc argument o cvičném charakteru letounů nikdo nebral příliš vážně; Indonésie nedávno tatáž letadla Hawk vyzbrojila a učinila z nich bitevníky během velice krátké doby.
Na druhou stranu, opozice - či přesněji řečeno konzervativci - nemohou v případě BAE Systems mluvit příliš nahlas. Jak již týdeník EURO psal (35/2002), velká většina britských zákonodárců má dvě či více zaměstnání; jedním je křeslo poslance či peera, těmi dalšími jsou povětšinou členství ve správních nebo dozorčích radách, případně místa neexekutivních ředitelů. Právě takovým ředitelem byl v BAE Systems letos v září jmenován čelný představitel konzervativní strany Michael Portillo. Ten Portillo, který za vlády Johna Majora vykonával funkci ministra obrany, ten Portillo, který loni prohrál v boji o post stranického lídra, a konečně ten Portillo, který je v posledních dnech považován za vůdce vnitrostranických rebelů, kteří neváhají ve sněmovně hlasovat proti rozhodnutí svého lídra Iaina Duncana Smithe.
Vedlejšáky úředníků.
Úkolem rady neexekutivních ředitelů je neustále se ujišťovat, že vedení firmy jedná v nejlepším zájmu svých akcionářů. Tak se dá přeneseně říci, že Tony Blair pracoval na soukromé schůzce s indickým státníkem nejen pro akcionáře BAE Systems, ale i pro Michaela Portilla. Ostatně je co zlepšovat. BAE Systems, která je rozhodným akcionářem v evropské společnosti Airbus, utrpěla ekonomické ztráty způsobené útlumem letecké dopravy po 11. září 2001. Jenom v Británii musela propustit 1700 dělníků a její letošní zisky dosahují pouhých dvou třetin zisků loňských.
Dá se předpovědět, že příklad Michaela Portilla přesně ukazuje, jaký bude pravděpodobný osud zjištění, která provedl deník Guardian. „Vedlejšáky“ na ambasádách nemohou příliš překvapit poslance, kteří rovněž stihnou řadu „vedlejších“ obchodních aktivit. Jde o stejný princip. V čase míru je obchod válečným polem. Ostatně – vzato historicky – bez něj by Británie nikdy nebyla Británií.
