Po přijetí Lisabonské smlouvy se výrazně mění evropská Společná obchodní politika. Bude ji například více ovlivňovat Evropský parlament. Jaké další změny po Lisabonu přicházejí?
Autor: Jakub Stadler
Společná obchodní politika (SOP) jako klíčový nástroj Evropské unie pro ochranu a prosazování jejích hospodářských a obchodních zájmů prochází po přijetí Lisabonské smlouvy zásadní proměnou, která bude výrazně určovat evropskou pozici v globálních hospodářských vztazích.
Rozšíření kompetencí, které spadají do společné obchodní politiky a tím pádem do výlučné pravomoci Evropské unie, představuje zásadní posun oproti dosavadní úpravě. Od tradiční obchodní politiky, která se soustředila pouze na obchod se zbožím, ušla Evropská unie skutečně velký kus cesty. Smlouva z Nice, platná od února 2003, do výlučných kompetencí Společenství zařadila jednání o dohodách týkajících se obchodních aspektů práv k duševnímu vlastnictví a s určitými výjimkami obchodu službami.
Lisabonská smlouva upřesňuje ustanovení o službách a především rozšiřuje kompetence o přímé zahraniční investice. V těchto oblastech bude platit kvalifikovaná většina při rozhodování, přičemž výjimka jednomyslnosti zůstává v rámci kulturních, audiovizuálních, sociálních, vzdělávacích a zdravotnických služeb.
Smlouva mění ochranu přímých investic
Zásadní je změna zvláště pro oblast přímých zahraničních investic a jejich ochrany, které doposud spadaly do působnosti členských států, jež si samy zajišťovaly podporu zájmů svých investorů v zahraničí, případně částečně sdílely tyto pravomoci s EU. V této souvislosti pochopitelně nastává problém s bilaterálními investičními smlouvami, které mají jednotlivé členské státy uzavřeny za účelem podpory investic a ochrany svých investorů. Prozatím se předpokládá, že pro jejich platnost bude ustaveno přechodné období, které bude trvat pravděpodobně jednu či dvě dekády, než budou vyjednány adekvátní dohody na unijní úrovni.
Začlenění přímých investic do obchodní politiky má několik výhod – investorům bude postupně zajištěno, že dosáhnou nejvyššího možného stupně ochrany, a ve výsledku by se tak měla zvýšit a rozšířit ochrana většiny evropských investorů ve třetích zemích. Členským státům by přitom mohlo být umožněno ponechat si nebo nově uzavřít vlastní investiční dohody v regionech, o které Unie nemá zájem.
Proces sjednávání investičních dohod na evropské úrovni bude pravděpodobně dlouhý a náročný, nicméně podnikatelé z Česka by v budoucnosti měli mít zajištěnu zcela stejnou ochranu investic jako jejich konkurenti z ostatních zemí Unie.
Zároveň bude posílena pozice Unie v mezinárodních obchodních jednáních, neboť investiční kapitoly se stále častěji stávají významnou součástí dohod o volném obchodu. V zájmu Unie je přitom vyjednávat široké obchodní dohody, sahající od přístupu na trh přes různá obchodní opatření až k ochraně investic. Je třeba připomenout, že na rozdíl od ochrany investic zůstává mimo výlučnou pravomoc EU podpora investic, která je ponechána v kompetenci jednotlivých členských států.
I s kompetenčním posunem se ale pravděpodobně výrazně nesníží potřeba smíšených dohod v oblasti mezinárodního obchodu, byť ubývá pravomocí v kompetencích členských států. Budoucí obsah jednotlivých dohod o volném obchodu je samozřejmě obtížné předpovídat, nicméně v pravomoci členských států budou zůstávat témata, která se v nové generaci dohod objevují – politická či kulturní spolupráce, trestněprávní vynucování, otázky zdraví či sociální zabezpečení a další podobné.
Poslanci ovlivní obchod
Pokud jde o institucionální a procedurální zabezpečení obchodní politiky, hlavní změnu představuje posílení role Evropského parlamentu. Ten musí být při vyjednávání mezinárodních smluv v oblasti společné obchodní politiky informován o průběhu jednání a minimálně konzultován při jejich schvalování. Fakticky však bude muset souhlasit téměř s každou dohodou.
Tento posun je dvojsečný – částečně se vypořádává s demokratickým deficitem v oblasti obchodní politiky a umožňuje větší zapojení enviromentálních nebo lidskoprávních témat do SOP, zároveň ale potenciálně zpomaluje a prodlužuje proces mezinárodního vyjednávání, což může flexibilitu evropské obchodní politiky snížit.
Nově je Evropský parlament také zapojen do schvalování opatření vymezujících rámec pro provádění společné obchodní politiky – v oblastech jako antidumping, regulace tržních bariér či implementace autonomních obchodních opatření jako je GSP (systém všeobecných celních preferencí). I přijetí těchto opatření, ve velké většině vyvolané nutností rychle reagovat na vzniklou a pro EU nepříznivou situaci, si pravděpodobně vyžádá více času než dosud.
Budou obchodní delegace fungovat jinak?
| SPOLEČNÁ OBCHODNÍ POLITIKA SOP PO LISABONSKÉ SMLOUVĚ |
| * Je zařazena do nové, ucelené koncepce vnějších činností Unie. * Bude projednávána v rámci nově ustavené * Rady pro zahraniční věci, které předsedá vysoká představitelka EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku. * Celosvětově bude reprezentována Evropskou službou pro vnější činnost. * Je rozšířena zejména o oblast přímých zahraničních investic. * Rozhodovat se o ní bude v Radě EU hlasováním, zpravidla kvalifikovanou většinou. * Výrazně je posílena pravomoc Evropského parlamentu; bude schvalovat všechny obchodní dohody. |
Mění se také způsob zajištění delegací Evropské unie, kdy je nově vytvářena Evropská služba pro vnější činnost (řízená vysokou představitelkou EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Catherine Ashton). Její delegace budou spolupracovat také s mezinárodními organizacemi, včetně těch věnujících se mezinárodnímu obchodu a hospodářství. Nakolik dojde k nějaké výraznější proměně fungování delegací, není nicméně prozatím možné předpokládat. Z mnoha dalších otevřených otázek fungování obchodní politiky po Lisabonu je třeba také ještě zmínit otázku budoucnosti fungování členských států EU ve Světové obchodní organizaci (WTO) ve chvíli, kdy fakticky naprostou většinu její agendy pokrývá výlučná kompetence Unie.
Bude-li posun obchodní politiky Lisabonskou smlouvou krokem dobrým směrem, ukáže až praxe. Přes některá rizika spočívající v oslabení vlivu členských států a zpomalení efektivity rozhodování dochází nicméně ke zjednodušení obchodní politiky. Společný přístup ke všem otázkám obchodu a investic, spolu s posílením tvorby obchodní politiky Komisí na úrovni EU, má bezesporu potenciál vést ke zlepšení a posílení vyjednávací pozice Unie v mezinárodním obchodě.
