Šikana zdaleka není jen záležitostí armády, věznic a učňovského prostředíŠikanování se více či méně vyskytuje na každé škole - i na té nejlepší. Tedy i na té nejprestižnější, která vyniká počítačovou technikou a skvělou výukou jazyků. Poslední celonárodní výzkum ukázal, že na našich školách je přibližně šikanováno 41 % žáků.
Šikana zdaleka není jen záležitostí armády, věznic a učňovského prostředí
Šikanování se více či méně vyskytuje na každé škole - i na té nejlepší. Tedy i na té nejprestižnější, která vyniká počítačovou technikou a skvělou výukou jazyků. Poslední celonárodní výzkum ukázal, že na našich školách je přibližně šikanováno 41 % žáků.
Prakticky to znamená, že šikana má epidemický rozměr a je nejčastější příčinou traumatizace našich dětí. Z toho lze vyvodit lapidární závěr. Nikdo, žádný rodič, nemá jistotu, že se jeho dítě nestane obětí šikany. Tragickou skutečností však je, že tito nejbližší ochránci o tomto zlu nic nevědí a nedokáží svému dítěti, které se nachází v krajní nouzi, pomoci.
Nepřehlédněte varovné signály
Rodiče často nepoznají, že se s dítětem něco vážného děje. Dítě jim totiž často nic neřekne. A to i když má s rodiči velmi hezký vztah. Pro oběť je hrozně nepříjemné a bolestivé mluvit o svém týrání a ponižování. Hrozí jí, že ztratí poslední zbytky sebeúcty. Vzhledem k tomuto charakteru šikanování je důležité, aby rodiče byli vnímaví a rozpoznali, že něco není u dítěte v pořádku. Při podezřelých okolnostech by se měli pokusit k němu přiblížit. Pokud se jim podaří získat jeho důvěru, utišit jeho strach a povzbudit ho, aby se svěřilo, mají téměř vyhráno. Dobré je, když potom rodiče společně s dítětem hledají a pojmenovávají to, co ho trápí. Když ho vezmou za ruku a ukazují mu cestu ze „zakletých“ vztahů labyrintu šikanování. Pro orientaci rodičů uvedu projevy, které mohou mít vztah k šikanování. Čím více se jich objeví, tím je riziko větší. Jednotlivé projevy nemusejí mít samozřejmě se šikanováním vždy něco společného, ale téměř jistě signalizují skryté volání o pomoc. Proto je důležité, aby je rodiče nepřehlédli.
Podezřelé projevy
* Za dítětem nedochází domů žádný spolužák, zdá se, že nemá žádné kamarády.
* Dítě je zaražené, posmutnělé až depresivní, nemluví o tom, co se děje ve škole.
* Špatně usíná, má poruchy spánku, zdají se mu hrůzostrašné sny.
* Dojde k výraznému zhoršení prospěchu, je nesoustředěné, bez zájmu.
* Často ho před odchodem do školy nebo po příchodu pobolívá hlava, břicho apod.
* Dítě často navštěvuje lékaře, znenadání se objeví neomluvená absence.
* Dítě chodí do školy nebo ze školy oklikami.
* Přichází domů s potrhaným oblečením, poškozenými školními pomůckami nebo bez nich.
* Často mu nevychází kapesné, ztrácí ho, požaduje další peníze.
* Dítě přichází domů vyhladovělé, i když dostává svačiny a obědy má zajištěny.
* Ne dokáže uspokojivě vysvětlit svoje zranění - „monokl“, odřeniny, modřiny, lehký otřes mozku, naraženou kost nebo zlomeninu, popáleniny na ruce apod.
* Vyhrožuje sebevraždou, nebo se o ni dokonce pokusí. Zatím jsme hovořili o situaci, kdy dítě rodičům nic neřekne. Jsou však případy, hlavně na počátku, kdy dítě najde sílu a odvahu a snaží se rodičům se svým trápením svěřit. Rodiče by neměli v této těžké chvíli zklamat!
Jak dítě zachránit?
Co mají dělat rodiče, když podezření, že jejich dítě je šikanováno, přerůstá v jistotu? Na tuto otázku není jednoduchá odpověď. Oznámení ve škole může mít různý výsledek, někdy i velmi nepříznivý. Souvisí to především s nepřipraveností pedagogů na odborné řešení problému šikanování.
Matka, která vyřídila svého syna
Jedna matka po příchodu z práce okamžitě zbystřila svou pozornost. Synovi se něco vážného stalo. Motal se, zvracel, měl horečku. Jak se později zjistilo, měl lehký otřes mozku a naštípnutou klíční kost. Chlapec mi vypověděl: „Nechtěl jsem nic říct, ale máma to na mně hned poznala. A tak jsem to prozradil, že mě Jirka zbil.“ Zdrcená a nešťastná matka hned ráno telefonovala třídnímu učiteli, že její syn byl surově zbit a zkopán spolužákem. Pedagog v rámci svých poctivých snah neodborně a bohužel špatně situaci vyšetřil. Nepraví svědkové obrátili pravdu naruby. Označili oběť za agresora, který krutě šikanuje nejmenší a nejslabší spolužáky. Proto útlocitný nejsilnější žák třídy zakročil a trochu ho usměrnil. I když se ukázalo, že „drobný úraz“ byl vlastně bohulibý čin, musel být tento ochránce slabých alespoň symbolicky potrestán. Nakonec se to vyřešilo šalamounsky. Matka „spravedlivého ochránce“ byla zavolána do školy a chlapec byl v její přítomnosti ústně napomenut. Veřejné mínění pedagogů i spolužáků bylo při agresorovi. Oběť, chlapec s naštípnutou klíční kostí, se později s matkou pohádal a vyčetl jí, že neměla za učitelem chodit, protože ho tím zcela vyřídila. A v podstatě měl pravdu. Nikdo ze třídy s ním od té doby nemluvil. Jakmile se někdo přiblíží, agresor mu to naznačením nevole zatrhne. Chlapec se tomu snaží bránit tím, že chodí o velké přestávce ze třídy a přes zákaz i ze školy. Do hodiny se někdy vrací pozdě. Má proto neomluvené hodiny. Šikanování běží dál. Netýká se to jen této oběti, ale ještě tří dalších. Praví agresoři nebo donucené oběti mu dělají rozmanité „legrace“. Poplivají mu knihy a vyhodí mu je z okna. Berou mu věci osobní potřeby tak, aby to viděl. A potom všichni tvrdí, že měl „fatu morgánu“. Svádějí na něj různé přestupky, například že rozbil dveře, poplival nástěnku apod. Cestou domů se mu občas stává, že mu vyhrožují kamarádi z party agresora. Má z nich strach. Chlapec je zcela vyčerpaný, apatický, nemá vůli k ničemu, natož k učení. Chce ze školy odejít. Matka má podezření, že začal fetovat. Uvedený případ je dost běžný. V tomto smyslu se rodiče oběti nalézají v nezáviděníhodné situaci. Bylo by chybou to nevidět. Přesto mohou dítěti účinně pomoci. Vyžaduje to však jejich orientaci v problematice šikanování a schopnost reagovat podle toho, jakou pomoc lze od pedagogů v té které konkrétní škole očekávat. V žádném případě v tom nelze dítě nechat samotné a říkat si, že ono to nějak dopadne, že raději neudělám nic, protože mu ještě přitížím: „Musí to nějak vydržet, všechny oběti to přečkaly a staly se odolnějšími.“ Omylem rovněž je poradit dítěti, aby nebylo baba a vrátilo s nádavkem příkoří tomu, kdo mu ho způsobil. Není to řešení! Nemá na to sílu. A i kdyby mělo, většinou mu to v nepříznivé konstelaci nemocné skupiny nepomůže a může to vyprovokovat brutální odvetu většiny. Za úvahu stojí i hluboký postřeh M. Gándhího, že strategie oko za oko a zub za zub vede k slepému a bezzubému světu. Co tedy udělat, abychom dítěti ještě více neublížili? Jak postupovat, abychom mu skutečně pomohli? Důležité je, aby rodiče dítěti věřili a maximálně ho citově podpořili. Zároveň je potřeba, aby zjistili co, kdy, kde a jak se stalo. Potom je na řadě návštěva školy. Nejlépe, když tam jdou oba rodiče. Zde je důležité informovat třídního učitele a ředitele. Současně je nutné zjistit, zda je škola schopna odborně pomoci. Rodiče se mohou přímo zeptat: „Jak to budete vyšetřovat? Jak najdete vhodné svědky? Jak budete chránit naše dítě? Podle čeho poznáte počáteční a pokročilá stádia šikanování? Jaké metody nápravy použijete? Atd.“ Jestliže to pedagogové neumí, potom je na místě, aby se rodiče obrátili na odborníka a poradili se, co dál. Specialistu na problematiku šikanování mohou nalézt v pedagogicko-psychologické poradně, středisku výchovné péče nebo Společenství proti šikaně. Moc důležité je, aby rodiče něco o šikaně věděli a uměli správně postupovat. K tomu jim může pomoci kniha „Bolest šikanování“, která vyšla v nakladatelství Portál.
Autor je etoped, psychoterapeut a specialista na problematiku šikanování
* CO TO JE ŠIKANOVÁNÍ?
Za šikanování se považuje, když jeden nebo více žáků úmyslně, zpravidla opakovaně, ubližuje druhým. Znamená to, že útočníci nějakému dítěti, které se nemůže bránit - nebo nechce použít násilí - dělají něco, co je mu nepříjemné, co ho ponižuje nebo to prostě bolí. Strkají do něj, nadávají mu, bijí ho, rozbíjí mu věci. Ale mohou mu znepříjemňovat život i jinak. Pomlouvají ho, intrikují proti němu a navádí spolužáky, aby s ním nemluvili. Šikanování je vážná věc a v řadě případů bývá trestným činem. Oběti mohou následky šikanování na těle i na duši nést po celý svůj život.
* JAKÝ JE ROZDÍL MEZI ŠIKANOVÁNÍM A ŠKÁDLENÍM?
Vnitřní rozdíl je veliký. Jestliže svého kamaráda škádlím, tak očekávám, že to bude legrace nejen pro mě, ale i pro něj. Ale když vidím, že to jako legraci nebere, že ho to zranilo, pak je mi to líto a omluvím se mu. U šikany je to obráceně. Tam jde agresorovi o to, aby druhému ublížil, aby ho zranil. A má z toho radost. Nejenom,že se mu neomluví, ale opakuje to. A většinou násilí přitvrzuje. Když někdo někoho škádlí a on mu jasně řekne, aby toho nechal, tak to ten druhý musí respektovat. Jinak by to bylo porušování práva druhého člověka. A to má už k šikanování blízko. Naše práva končí tam, kde začínají práva druhého.
* PROČ BÝVÁ ČLOVĚK ŠIKANOVÁN?
Není to proto, že by byl špatný nebo proto, že by si to zasloužil. Chyba není v něm, ale ve špatných vztazích mezi spolužáky, v kterých převládá bezohlednost a násilí.
Adresa: Společenství proti šikaně Pedagogicko-psychologická poradna SOU,OU a U Zelený pruh 1294/50 147 08 Praha 4 http://sweb.cz/sikana.os
