Menu Zavřít

Obezita je nemoc a musí se léčit

13. 1. 2003
Autor: Euro.cz

Změna životního stylu má být příjemná, říká psycholožka Iva Málková Iva Málková vytvořila program terapie obezity, který se používá od r. 1980 především v kurzech snižování nadváhy a je uznáván jako součást komplexního přístupu terapie obezity v ČR.

Změna životního stylu má být příjemná, říká psycholožka Iva Málková

Iva Málková vytvořila program terapie obezity, který se používá od r. 1980 především v kurzech snižování nadváhy a je uznáván jako součást komplexního přístupu terapie obezity v ČR.

Společnost STOB (Stop obezitě), založená v roce 1991, sdružuje 300 psychologů, lékařů, dietních sester, cvičitelek a dalších odborníků, jejichž cílem je pomáhat obézním ve zdolávání nadbytečných kilogramů. Zakladatelka společnosti PhDr. Iva Málková (malkova@stob.cz) je členkou výboru Obezitologické společnosti a výboru Společnosti pro kognitivně-behaviorální terapii.

* Je obezita nemoc?

Ano. Obezita je nemoc a jako kterákoliv jiná nemoc se musí léčit. Nejlépe pod odborným vedením. Musíme si ale uvědomit, že mluvíme o obezitě, ne o pár kilech navíc. Druhou stranou mince jsou poruchy příjmu potravy, které jsou také závažnou nemocí a jednou z příčin vzniku této nemoci je snaha o nadměrné hubnutí lidí, kteří mají váhu v normě.

* Jsou některé skupiny lidí ohroženy obezitou nebo nadváhou více než jiné?

Výskyt obezity stále narůstá, i když dědičné předpoklady zůstávají stejné. Obecně jsou více ohroženi lidé, kteří žijí v ekonomicky vyspělých zemích. Jedním z důvodů je, že konzumace potravy není většinou v důsledku hladu. Obézní jsou stimulováni k jídlu vnějšími faktory. Jsme obklopeni jídlem z celého světa, bombardováni reklamou, ve které převládají ty nejnezdravější pokrmy. Druhým významným důvodem nárůstu obezity je, že v dnešní vysoce technicky vyspělé společnosti šetříme ve všech směrech pohybem. V důsledku energetické nerovnováhy ve prospěch příjmu je výsledkem epidemie obezity, která zasahuje stále více zemí. Ohroženi jsou také lidé, jejichž idolem je Twiggy s hmotností 41 kg při 170 cm výšky. U normálních smrtelníků, kteří se snaží bojovat proti přírodě a chtějí dosáhnout měr a vah modelek nesmyslnými dietami, naopak paradoxně vzrůstá obezita. Zhubnou o tři kila, přiberou pět či více a stále dokola. Míry a váhy hvězd na titulních stranách prestižních časopisů jsou stále nižší, váha národa naopak vzrůstá. Jediný, kdo z tohoto rozporu těží, je stále se rozvíjející obchod s dietami. Mezi faktory ovlivňující váhu patří například i vzdělání, zaměstnání, příjem, velikost domácnosti, sociální postavení, věk, pohlaví, národnost, rasa, vlivy kultury, spojitost s klimatem .

* Co radíte lidem, kteří nemají čas na jídlo ani na sport a mají sedavé zaměstnání?

Každý bez ohledu na profesi musí občas při změně životního stylu překonávat překážky. Záleží na člověku samém a na případném odborném vedení, aby dosáhl svého cíle. Jakékoli nevhodné návyky jsou naučené a dají se pomocí různých technik odnaučit. Pokud máme zafixované špatné stravovací návyky (kaloricky vydatná jídla při pracovních setkáních, nepravidelný jídelní režim se soustředěním jídla do druhé poloviny dne, řešení stresu jídlem, neuvědomělé celodenní uzobávání, špatnou skladbu jídla s převahou pohodlných potravin a podobně), nic nebrání tomu je opět „odpodmiňovat“ a naučit se návykům zdravějším. Co člověk chce dělat, to dělá. Každý máme 24 hodin času a je jen na nás, jak máme seřazen žebříček životních hodnot. Pokud se na přední místo dostane zdravější životní styl, pomalými postupnými změnami, které jsou pro nás v konečném důsledku příjemné, můžeme dojít k zlepšení stravovacích a pohybových návyků a ke zvýšení kvality života.

* Jaké jsou následky obezity?

Obezita je věc nepříjemná a ztěžuje běžné fungování v životě od zavázání tkaniček po nepohodlné sezení v divadle. Představuje ale i zdravotní rizika. Obézní mají mnohem častěji zvýšený krevní tlak, který, není-li léčen, způsobuje srdeční selhávání a mozkové mrtvice. Změny ve spektru krevních tuků zprostředkovávají u obézních častější aterosklerózu cév včetně věnčitých tepen, tedy infarkty a ischemické mozkové příhody. Cukrovka, vzniklá v dospělosti, postihuje nejméně v 80 % osoby obézní, zejména ty s rozložením tuku na břiše. Obezita je zátěží i pro pohybový aparát. Hovoříme pochopitelně o riziku - ne úplně každý obézní onemocní. Pravděpodobnost je ale vyšší. Pozitivní zjištění je, že obézní člověk nemusí usilovat o normální nebo dokonce „ideální“ váhu. I částečný pokles hmotnosti - zhruba o 5 až 10 kg - představuje významné snížení zdravotních rizik. Není tedy nutné zhubnout o 30, 40 nebo i více kilogramů, přinejmenším ne „v jednom zátahu“. V tom by měl být podstatný zdroj motivace a odhodlání k redukci nadměrné tělesné hmotnosti.

* Jaký je z lékařského hlediska rozdíl mezi obézním člověkem a člověkem s nadváhou?

Bylo dokázáno, že mírná nadváha 5 až 10 kilogramů zdravotně většinou nevadí. Z lékařského hlediska tedy lidé s nadváhou ve většině případů hubnout nemusí. U lidí s mírnou nadváhou je tedy celoživotní hubnutí škodlivé a daleko lépe by tito lidé udělali, kdyby změnili postoj k sobě samým. Pokud se nemají rádi, vyzařují nespokojenost a nejistotu, a svým okolím jsou hodnoceni o to negativněji. To opět vede k pocitu méněcennosti a k ještě větší nejistotě. Tito lidé by se měli naučit mít rádi sami sebe, měli by si užívat života i s případnými kily navíc.

* Proč nefungují “ zaručené“ diety?

Touha lidí zhubnout bez práce je mocná. Rozum jde stranou. A tak se nedivme obchodníkům. V USA se za výrobky a služby vedoucí k hubnutí vydává ročně 30 miliard dolarů. Pokud některé nabídky vedou ke snížení příjmu energie, není to pro hubnoucí příjemné. Většinou jedí jednostrannou stravu. Sníží tak příjem energie a zhubnou. Přitom však trpí jejich tělo i duše. Pokud chceme změnit své chování, emoce a myšlení trvale, nemůžeme pominout základní zákony teorie učení. Jen ta změna, která je nějak pozitivně posílena, odměněna, se udrží. Ta, která je trestána, vymizí. Pokud si naordinujeme přísnou dietu, pokud si vytkneme nereálná předsevzetí, není to pro nás příjemné. Nelze se tedy divit, že nově započatého chování zanecháme. Někdo vydrží dny a nový pokus začne od pondělka, někdo týdny a začne nový kolotoč diet od prvního. Zhubne o kilo, přibere dvě. A váha roste a roste. A nejen váha, ale i nespokojenost se sebou samým. Naopak klesá sebevědomí, radost ze života. Kila se začínají spojovat s hodnotou osobnosti. Naskakují myšlenky - jsem vůbec normální? Jsem takový slaboch, člověk bez vůle, že se nedokážu ovládnout?

* Jak tedy rozetnout začarovaný kruh?

Pokud by lidé měli v malíčku psychologické teorie učení, bylo by jim jasné, že by bylo proti všem zákonitostem, kdyby všechny ty krutosti, které si na sebe v období redukce nadváhy vymýšlejí, hubnoucí úsilí posílily. Jedinou cestou k rozumnému hubnutí je najít si zdravější styl života, který nám bude vyhovovat a podle nějž můžeme žít neustále. Pokud se potom dopustíte nějakého prohřešku, víte, že chybovati je lidské a vrátíte se k správným návykům. Budete redukovat nadváhu a i nadále se přitom radovat ze života. Díky lepší tělesné a psychické kondici určitě ještě víc než předtím. Změna životního stylu musí být příjemná, aby i při hubnutí zůstal člověk člověkem. Jen tak mohou být váhové úbytky trvalé.

* Proč se vlastně lidé přejídají?

Přirozeně by spouštěčem k jídlu měl být hlad, my se najíme a jsme spokojení. Přirozené signály hladu a žízně bohužel v průběhu života mizí. U obézních velice brzy, když vstoupí do hry vůle našich rodičů nebo společnost, jídlo začne získávat různé jiné významy a naruší naše přirozené jídelní zvyklosti. Nelze se už spolehnout na pocity hladu, nedokážeme odhadnout, co je normální a přirozená porce. Jíme už ne na základě přirozené potřeby. Jídlo je spouštěno řadou vnějších a vnitřních podnětů. Tak jako se Pavlovovi pejsci naučili slinit nejen na jídlo, ale i na světýlko, my jsme se naučili, že k televizi patří chipsy, ke kávě tatranka, ke knížce čokoláda. Naše chování ovlivňují jen bezprostřední důsledky. Negativní důsledky, že přiberu, že je zde karcinogenní tuk, to nefunguje. Dalším problémem je, že jídlem často „řešíme“ stresové situace.

* Jak s tím bojovat?

Pokuste se vystopovat příčiny svého nadměrného nebo neplánovaného jedení, tedy spouštěče, které vedou k jídlu, i když nemáte hlad. Učte se toto „napodmiňované“ chování zrušit, nespojovat tedy tyto spouštěče s jídlem. Když vydržíte, spojení vyhasne. Pracujte na tom, abyste oddělili jídlo od emocí a nevhodných myšlenek. Když milujete čokoládu, nevyřazujte ji ze svého jídelníčku, ale jezte ji plánovaně. Těšte se na ni, bez pocitů viny ji pomalu vychutnejte a možná zjistíte, že jste z ní měli větší požitek, než když jste někde doma ve stresu dojídali bonboniéru s pocity viny a odhodláním, že od zítřka již nikdy. Pracujte na tom, abyste se neučili řešit stresy jídlem, ale vhodnějším způsobem. I když jste sebevíc rozčileni, jste přece schopni dávat pozor třeba při přecházení rušné křižovatky. Stejně tak je nutné se kontrolovat i v jídle.

WT100

„Tak jako se Pavlovovi pejsci naučili slinit nejen na jídlo, ale i na světýlko, my jsme se naučili, že k televizi patří chipsy,“ říká Iva Málková.

FOTO: ARCHIV

  • Našli jste v článku chybu?