Co se může ukrývat pod portrétem ruského šlechtice?
„Nový Leonardo? Historik tvrdí, že objevil obraz slavného malíře,“ zněl titulek na první straně Mladé fronty Dnes 23. září. Hospodářské noviny ve stejný den shodou okolností vydaly neméně senzační zprávu: „V Amsterodamu byly objeveny nové Rembrandtovy obrazy.“ Kde se tak najednou berou dosud neznámé obrazy starých mistrů a proč občas neslyšíme o podobných objevech také u nás?
Reinkarnace Ženy v bílém čepci
Zatímco Picasso bude vždy Picassem – pokud si tedy zrovna nekoupíte obraz, který se později ukáže být falzem – v případě starých mistrů stejnou jistotu nemáte skoro nikdy. Většina děl starého umění není signována, takže autorské atribuce jsou jen věcí znalectví. Což neznamená nic jiného, než že expert na nějakého malíře shledá obraz natolik podobným s jinými jeho pracemi, že jej prohlásí za autora. Další znalec už může mít na věc docela rozdílný názor. Koupit obraz od mistra Rembrandta a za pár let jej prodat jen jako práci jeho následovníka, to se stává i nejslavnějším světovým galeriím.
O původu jednotlivých děl starého umění většinou máme jen útržkovité informace a také pojetí autorství v minulých epochách bylo docela jiné. Umělci běžně pracovali za pomoci dílny a myšlenka, že by za jejich dílo měly být považovány jen ty obrazy, které namalovali vlastní rukou, by jim přišla absurdní. O Rembrandtovi například víme, že občas signoval i práce, které samostatně vytvořili jeho žáci. Rembrandt je však dosti atypický příklad, neboť o jeho žácích a o jeho dílně toho již dnes víme poměrně dost. O jednom z jeho „nových“ obrazů, studii Žena v bílém čepci, například bylo možné zjistit, že dřevo, na němž je namalován, pochází ze stejného dubu jako dřevo jeho obrazů v Louvru a Zwingeru. U většiny děl starého umění se však nelze opřít o víc než o jistou podobnost s tím či oním obrazem.
Žena v bílém čepci je nejméně známým dílem ze čtyř studií, které profesor Ernst van der Wetering, vedoucí specializovaného rembrandtovského výzkumného týmu, nedávno prohlásil za mistrovy vlastnoruční práce. Hovořit o objevu dosud neznámého obrazu je přesto přehnané. Jak to v podobných případech většinou bývá, jde jen o znovuobjevení. Obraz byl publikován v katalozích malířova díla v letech 1836, 1915 a 1931. Později však bylo Rembrandtovo autorství zpochybněno a Žena v bílém čepci, od roku 1971 v soukromé americké sbírce, se propadla do zapomnění. Ředitel oddělení starých mistrů aukční síně Sotheby‘s, která bude obraz v lednu dražit, podle New York Times odhaduje jeho cenu na tři až čtyři miliony dolarů.
Na uměleckém trhu platí, že jméno dělá cenu. Vznešené řeči o umělecké kvalitě jsou sice krásná věc, ale když přijde na peníze, je velký rozdíl, jestli jde o Rembrandta, nebo o některého jeho následovníka. Koneckonců, kdo krom historiků umění specializujících se na holandské umění 17. století kdy slyšel například o Gebrandovi van den Eeckhoutovi? Zatímco v případě „pravého“ Rembrandta se cena bude počítat v milionech dolarů, u děl jeho žáků půjde o statisíce a u anonymních obrazů, které spadají do široké kategorie „Rembrandtův následovník“, jen o pouhé jednotky tisíc dolarů.
Rubens na Picassa nestačí
Ve srovnání s cenami, za něž se prodávají díla impresionistů a mistrů klasické moderny, jde v případě starých mistrů často až o směšně nízké částky. Kromě nejistot kolem autorství existují i další důvody. Martin Zlatohlávek, někdejší ředitel Národní galerie a dnes majitel prodejní galerie specializované právě na staré umění, na prvním místě uvádí módu. „Módní je dnes raná moderna, Picasso, kubismus z období let 1907 až 1912. Kdo se chce hlavně ukázat, ten kupuje tohle. Staří mistři jsou náročnější. Musíte něco znát, abyste jim porozuměl.“
Kromě toho, díla nejslavnějších starých mistrů se na trhu objevují jen velice vzácně. Když se však loni objevil na aukci obraz Dívka u harmonia, považovaný za práci Jana Vermeera, vyšplhala se jeho cena na úctyhodných 16,25 milionu liber. Největší obchody jsou častěji než v případě moderního umění uzavírány privátně. „Aukce jsou zdrojem levných nákupů,“ poznamenává na toto téma Zlatohlávek.
Celosvětově nejdražším dílem starého umění je Rubensův obraz Vraždění neviňátek (více v textu na konci), vydražený v červenci 2002 za 49,5 milionu liber. Na druhém místě je Rafaelova Madona s karafiáty, kterou loni v únoru londýnská National Gallery koupila za 22 milionů liber. V přepočtu na dolary je to sice jen 41 milionů – tedy minimálně o pět milionů dolarů méně než v listopadu 2004 zaplatilo newyorské Metropolitní muzeum za obraz od italského proto-renesančního mistra Duccia – tuto částku je však třeba chápat v patřičném kontextu: Gettyho muzeum v Los Angeles za Madonu s karafiáty nabízelo 35 milionů liber, přibližně 66 milionů dolarů. V případě prodeje do zahraničí by však vévoda z Northumberlandu musel státu z této částky odvést právě třináct milionů liber. Prodej Národní galerii je však od daně osvobozen.
Madona s karafiáty byla zakoupena jako vzácné rané dílo Rafaela. Ani u takto drahého obrazu však nepanuje všeobecná shoda, že jde skutečně o autentické Rafaelovo dílo. Přímé autorství mu bylo přiřčeno teprve v roce 1991. Profesor James Beck, který učí dějiny umění na Columbijské univerzitě v New Yorku, dokonce loni přišel s teorií, že jde o falzum z 19. století. Podle zástupců londýnské Národní galerie však stáří pigmentů odpovídá dataci do počátku 16. století.
Proč zničit kvalitní benátskou malbu
Ještě zajímavější je příběh z počátku prosince. Ve čtvrtek 8. prosince byl aukční síní Christie‘s dražen Tizianův dvojportrét neznámé dámy a její dcery. Odhadovalo se, že by mohl být nejnovějším rekordmanem v kategorii „nových“ starých mistrů. Předaukční cenový odhad počítal s částkou pět až osm milionů liber, ale nabídky se vyšplhaly „jen“ do výše 3,7 milionu liber. Majitel obrazu se proto rozhodl obraz neprodat.
Jedná se o unikátní dílo z Tizianova vrcholného období. Jak už to v podobných případech ale bývá, dříve byl znám jako práce některého Tizianova následovníka a nešlo o dvojportrét, nýbrž o biblický výjev Tobiáš s andělem. Teprve snímání přemaleb, pod kterými byl Tizianův nedokončený dvojportrét ukryt, trvalo s přestávkami dvacet let. Jako mistrovo vlastnoruční dílo byl poprvé představen před dvěma lety na výstavě v madridském Pradu.
Historie obrazu je dosti spekulativní. Technologický průzkum odhalil pouze tolik, že přemalby patrně pocházely ještě z konce 16. století a že od původní malby je oddělovala poměrně tlustá vrstva špíny. Na základě toho byla vytvořena hypotéza: Tizian měl obraz namalovat kolem roku 1550. Z nějakého důvodu jej ale nedokončil. Přemalován byl někdy po jeho smrti roku 1576, nejspíš ještě před rokem 1581, kdy Tizianův syn prodal otcův dům. Kupcem byl jistý Cristoforo Barbarigo.
Přímé zprávy, že obraz byl součástí malířovy pozůstalosti, chybí. Celá konstrukce stojí na zprávě Charlese-Nicholase Cochina, který ve svém popisu benátských pamětihodností z poloviny 18. století zmiňuje též Tizianův obraz Tobiáš s andělem v Palazzo Barbarigo. Roku 1850 koupil velkou část zmiňované sbírky car Mikuláš I. Obraz Tobiáš s andělem sice opět není nikde zmiňován, přípis na jeho zadní straně však dokazuje, že kdysi byl ve sbírkách petrohradské Ermitáže.
Spolehlivě je historie obrazu dokumentovatelná až od roku 1913, kdy byl poprvé vystaven v Londýně. Po druhé světové válce byl také dvakrát neúspěšně nabízen v aukci. Skutečnost, že pod malbou se skrývá starší kompozice, byla odhalena již při rentgenovém průzkumu v roce 1948. Se snímáním přemaleb se však začalo až o pětatřicet let později. Rozhodnutí zničit kvalitní benátskou malbu v naději, že pod ní bude ještě něco cennějšího, je velmi riskantní. Proto také celý proces trval od roku 1983 do roku 2003.
Identita portrétovaných není známa. To, že obraz zůstal nedokončen, i to, že byl přemalován, naznačuje, že nešlo o malbu na objednávku, ale o portrét někoho z Tizianových blízkých. Jedna z hypotéz předpokládá, že jde o portrét umělcovy milenky a jeho nemanželské dcery.
Padělky se nevyplatí
Falza jsou v případě starého umění menší problém než u děl moderních. Objevují se hlavně padělky či kopie vytvořené v 18. nebo 19. století, a i ty dnes již mohou být sběratelsky poměrně zajímavé. „Že by v současnosti někdo padělal staré umění, to se snad ani nedělá. To by bylo tak náročné, že by se to stěží vyplatilo,“ tvrdí Zlatohlávek. Padělatel by musel umět napodobit nejen styl malby, ale také dobové technologické postupy, musel by si dát pozor na použití správných pigmentů – některé v minulosti neexistovaly – a musel by získat dřevo příslušného stáří či odpovídající typ plátna. Míst, kde by mohl udělat chybu a být odhalen, je víc než v případě moderního umění.
U nejslavnějších mistrů – jak dokazuje i příklad Rembrandtovy Ženy v bílém čepci – bývá navíc provenience znovuobjevených děl poměrně dobře zdokumentovaná, přinejmenším do 19. století. Vymyslet pro padělek celou historii by opět představovalo docela náročný úkol. Dalo by se například tvrdit, že jde o ztracený obraz, známý z nějakého starého inventáře či soupisu pozůstalosti, i zde by však hrozilo značné riziko chyby a odhalení. Na druhou stranu, padělatelé málokdy usilují o naprostou dokonalost provedení. Mnohem jistější je sázet na naivitu či zaslepenost vyhlédnuté oběti.
Co je zač onen „nový“ Leonardo, kterému média před dvěma měsíci věnovala titulní strany? Sotva půjde o novodobý padělek, obraz však ještě neprošel technologickými expertízami a atribuce zatím stojí jen na znaleckém názoru profesora Carla Pedrettiho. Ten je sice předním americkým odborníkem na Leonarda, to však zdaleka nestačí. Argumentem ve prospěch Leonardova autorství by byl objev podkresby, kterou by mohl odhalit reflektografický průzkum. Obraz Máří Magdalény, o který se jedná, dříve odborníci považovali za dílo Leonardova žáka Giampietrina. Poprvé byl publikován ve 20. letech minulého století a v roce 1949 byl také krátce vystaven ve Spojených státech. Pedrettimu se jej nyní podařilo vystopovat do soukromé sbírky do Švýcarska.
Mistr hraje na schovávanou
Přemalby bývají častým důvodem, proč se „objeví“ nové dílo mistra. Obzvláště zajímavý je případ Rembrandtova autoportrétu, který byl před dvěma lety v Londýně vydražen za sedm milionů liber. Ve své nynější podobě – po odstranění přemaleb – byl poprvé publikován počátkem roku 2003. Předtím byl znám pod názvem Podobizna ruského šlechtice. Jen pár let po svém vzniku byl totiž některým Rembrandtovým žákem přemalován do podoby exoticky vyhlížejícího muže ve vysokém klobouku, s perlovou náušnicí a zlatým řetězem kolem krku. Přemalbu nejspíš inicioval sám Rembrandt, který si spočítal, že ruský bohatýr se na volném trhu prodá lépe než jeho vlastní podobizna. Takovéto fiktivní portréty byly totiž ve své době mezi sběrateli dosti populární.
Výchozí podobu, ve které obraz nejspíš opustil Rembrandtovo studio, známe díky fotografii z poloviny 30. let minulého století. Poprvé restaurován byl někdy v 50. letech – pod kloboukem byl odhalen původní baret. A znovu pak v 80. letech. Tehdy zmizela náušnice, dlouhé vlnité vlasy i fanfarónský knír. V roce 2000 si obraz vzali do parády odborníci z týmu profesora van der Weteringa. Restaurování trvalo dva roky, nakonec však malba mohla být prohlášena za vlastnoruční Rembrandtovo dílo. Cena dosažená v dražbě pak o milion liber překonala nejvyšší předaukční odhad společnosti Sotheby‘s.
Česko starým nevěří
Proč neslyšíme o podobných objevech také u nás? Vystopovat lze pět hlavních důvodů:
• V prvé řadě, soudí Martin Zlatohlávek, je celkově špatná situace na trhu – malá sběratelská poptávka i nedůvěra prodávajících.
• Roli podle Zlatohlávka hraje i skutečnost, že s objevy se svým způsobem plýtvá, neboť každá kopie a každá dílenská práce je suverénně vydávána za originál. „Lidé tu mají velké oči,“ říká. „Moje zkušenost je, že se často připisují atribuce, které jsou příliš atraktivní a příliš chtěné. Nejde jen o to být slavný, že jste objevil nějaké velké jméno, ale vždy jsou za tím i peníze.“
• Problémem českého trhu je také přežívající strach majitelů děl starých mistrů, že když vyjdou na veřejnost, způsobí si jedině nepříjemnosti, zdaleka nejen kvůli zlodějům. V české společnosti je zakořeněná představa, že staré umění patří do veřejných sbírek a mít takováto díla doma, je nepatřičné. Stát se podle toho rozhodně chová. „Sběratelé se bojí, že když se o jejich dílech bude vědět, stát jim je prohlásí za kulturní památku. To s sebou nese nejen to, že budou evidováni, což může někdo zneužít, ale také to znamená finanční ztrátu, neboť kulturní památky jsou hůře prodejné,“ vysvětluje Zlatohlávek.
• Nedůvěru, která zase panuje vůči galeristům a aukčním síním, lze pochopit - živí ji zmíněná snaha spatřovat hned v každém starém obraze originál „nevyčíslitelné hodnoty“. „Snažit se koupit co nejlevněji a prodat co nejdráž je samozřejmě součástí téhle profese. To, že já poznám, co je cenný kus, je můj vklad, mé know-how,“ říká Zlatohlávek. Hned však dodává: „Když přijde třeba starý člověk, že má obraz, o kterém neví, jestli má cenu deset tisíc nebo milion, tak se jej snažím provést tím, jak takové dílo prověřit. Snažím se i o takovouhle osvětu. Myslím, že pro budoucnost obchodu je důležité, že si to lidé řeknou.“
• Staré české umění není v evropském kontextu stále ještě doceněno. „Ceny se odvíjejí od toho, jak se co prodává venku. České baroko je ale z hlediska obchodu v zahraničí neznámé,“ říká Zlatohlávek. Sběratelství starých mistrů je podle něj přitom sázkou na jistotu. „Nejvíce se dá vydělat na současném umění, musíte se v něm však dobře orientovat a musíte umět odhadnout, kdy prodat. V určitý moment může jít cena rapidně dolů. Staří mistři jsou stabilita. Peníze se rozhodně znehodnocují rychleji než takový obraz,“ prohlašuje Zlatohlávek.
Je to opravdu Rubens? Otázka za 50 milionů liber
Nejdražším dílem starého umění prodaným v aukci je obraz Vraždění neviňátek, považovaný za rané dílo Petra Pavla Rubense. Aukční síni Sotheby‘s se jej v červenci 2002 podařilo vydražit za rekordních 49,5 milionu liber. Příběh obrazu je dobrou případovou studií na téma „noví“ staří mistři.
Obraz posledních třicet let visel nikým nepovšimnut v jednom klášteře v Horním Rakousku, kam jej zapůjčila jistá německá rodina, v jejímž držení byl od roku 1920. Majitelé prý vůbec nestáli o to, aby se doma dívali na tak morbidní výjev. Obraz byl uváděn jako dílo Jana van den Hoeckeho, jednoho z nepříliš významných Rubensových žáků, který tvořil ve Vídni.
Cesta obrazu k aukčnímu rekordu začala, když se Georgi Gordonovi, zástupci Sotheby‘s, dostal do ruky jeho polaroidový snímek. Předtím přitom již obraz údajně odmítl jistý belgický galerista. Gordon okamžitě odcestoval do Rakouska, aby obraz viděl na vlastní oči. Hned prý poznal, že jde o „něco velkého“. Následný znalecký i technologický průzkum a pečlivé studium historických pramenů umožnily obraz prohlásit za Rubensovo vlastnoruční dílo z let 1609–1611.
Provenienci obrazu bylo možné vystopovat do roku 1698, kdy je jako Rubensovo dílo zmiňován v dopise antverpského obchodníka s obrazy Marcuse Forchondta, adresovaném významnému sběrateli, princi Janu Adamovi z Liechtensteinu. Jak a kdy došlo k chybné autorské atribuci, není známo. V inventáři vídeňské Liechtensteinské sbírky z roku 1780 je již zmiňován jako práce van den Hoeckeho. Jako van den Hoeckeho dílo je ve stejném inventáři uváděn také obraz Samson a Dalila, nyní v majetku londýnské Národní galerie, jenž je dnes rovněž považovaný za ranou Rubensovu malbu.
Blízkost obou těchto obrazů je vedle mimořádně bravurního provedení jedním z nejsilnějších argumentů ve prospěch Rubensova autorství. Na obrazech je dokonce možné identifikovat postavy malované podle stejných modelů. Jistým problémem naopak je, že i v případě Samsona a Dalily bylo Rubensovo autorství zpochybňováno. Oba obrazy měly vzniknout krátce po Rubensově návratu z Itálie do Antverp. Jeho styl se však v tomto období rychle vyvíjel a dochovalo se z něj jen málo děl.
S datací do let 1609–1611 je navíc problém i z hlediska stáří dřeva, na němž je obraz namalován. Na základě dendrochronologické analýzy Peter Klein určil, že dub, z nějž deska obrazu pochází, nemohl být poražen před rokem 1607. Standardní datace malby – s ohledem na to, jak dlouho se dřevo běžně nechávalo schnout – by tedy v této situaci měla znít: po roce 1616. Kleinovy závěry sice dřívější dataci nevylučují, ale také ji nepodporují.
Za Rubensovo dílo však obraz považují skoro všichni experti na jeho tvorbu. Důkazem pevnosti jejich přesvědčení je i mimořádně vysoká cena, za niž byl vydražen. Předaukční odhad počítal jen s částkou čtyři až šest milionů liber. Ještě při dvaceti milionech bylo podle zástupců aukční síně ve hře několik zájemců, včetně tří předních obchodníků se starým uměním. Obraz nakonec pro svého otce získal mediální magnát David Thomson, jehož rodina vlastní například torontský list Globe and Mail.
Do půlky ledna je obraz možné vidět na Rubensově výstavě, kterou připravila londýnská Národní galerie.
(Následující reprodukce naleznete v tištěné verzi magazínu E8.)
Rembrandt van Rijn: Žena v bílém čepci Nedávno objevený Rembrandtův originál má v lednu dražit aukční síň Sotheby’s.
Peter Paul Rubens (okruh): Caesar Obraz byl dražen na březnové aukci společnosti Dorotheum. Prodal se za vyvolávací cenu, která včetně aukční provize činila přes dvě stě tisíc korun.
Jacopo Amigoni: Diana a Endymion Jeden z nejdražších obrazů českých aukcí vůbec. V březnu 2003 se jeho cena na aukci společnosti Dorotheum vyšplhala z pěti set tisíc na rekordních šest milionů korun (7,2 milionu při započítání aukční provize). Po dvou měsících však musela aukční síň dražbu prohlásit za zmařenou, neboť kupec odmítl zaplatit. Argumentoval tím, že obraz nelze vyvézt do zahraničí, na což však byl předem upozorňován.
Jan Kašpar Hirschely: Květinové zátiší Dílo významného českého kabinetního malíře se na prosincové aukci společnosti Zezula prodalo za 320 tisíc korun.
Christian Schröder: Kristus na hoře Olivetské Asi nejzajímavější český objev letošního roku. Malba pražského barokního mistra Schrödera je kopií obrazu od Dominica Fettiho, jenž je ve sbírce Obrazárny Pražského hradu. Fettiho originál byl kdysi v minulosti seříznut a teprve objev této kopie odhalil, jak přesně původně vypadal. Odborníci do té doby mylně předpokládali, že anděl v ruce držel kalich. Obraz měl být dražen na listopadové aukci společnosti Meissner & Neumann, na poslední chvíli však své předkupní právo uplatnilo ministerstvo kultury.
Mistr H.: Koncert Nejdražší „starý mistr“ loňského roku, obraz restituovaný z Národní galerie. Na květnové aukci společnosti Meissner & Neumann se prodal za necelých 1,8 milionu korun.
Jan Vojtěch Angermeyer: Zátiší s květinami a kanárem Barokní květinové zátiší, které v květnu dražila brněnská aukční síň Zezula, je nejdražším dílem starého umění prodaným letos na českých aukcích. Jeho konečná cena činila téměř 2,25 milionu korun.
JoosVanCleve
Joos van Cleveh (okruh): Madona s Ježíškem
Obraz považovaný za dílo z okruhu nizozemského renesančního mistra Joose van Cleveha v roce 2003 na aukci společnosti Dorotheum koupilo za 600 tisíc korun Muzeum umění Olomouc.
Leonardo da Vinci (?): Máří Magdaléna Nedávno objevený obraz ze soukromé švýcarské sbírky považuje americký historik umění Carlo Pedretti za Leonardovo dílo.
Rembrandt van Rijn: Autoportrét Rembrandtův autoportrét, který byl před dvěma lety v Londýně vydražen za sedm milionů liber. Černobílé fotografie zachycují, jak obraz vypadal v různých stádiích snímání přemaleb.
