Zrovna dokončili dům, ve sklepě mají úplně nový plynový kotel a ještě ani nestihli pořádně zatopit. Přesto hledají alternativy. Podobná situace letos potkala řadu majitelů novostaveb, kteří si spočítali, že se současnými cenami plynu, hrozbou omezení jeho dodávek a následného vyčerpání zásobníků se jim sázka na tento zdroj tepla příliš nevyplatí.
Jako jedna z nejpřirozenějších alternativ zemního plynu se v Česku jeví biometan, který dokáže pokrýt asi pět procent současné spotřeby. V tuzemsku aktuálně vzniká druhá biometanová stanice, pro rychlejší nárůst jejich počtu však bude nutná změna energetické strategie. A to jak v případě stanic stávajících, tak i pokud jde o čistírny odpadních vod. Hlavní výhoda biometanu spočívá ve skutečnosti, že ho lze vyrábět právě v čističkách za použití kalového plynu nebo zmíněných bioplynových stanicích, kde nahrazuje kogenerační výrobu elektřiny a tepla.
„S ohledem na události posledních týdnů je nezbytné, abychom energetickou nezávislost začali brát velmi vážně. Biometan je jednou z alternativ k fosilnímu zemnímu plynu, proto bychom nyní měli udělat maximum pro to, abychom využili český potenciál pro produkci biometanu co nejrychleji,“ řekla Monika Zitterbartová, výkonná ředitelka firmy Hutira green gas, která se na technologii čištění bioplynu na ozeleněný zemní plyn a jeho následné využití zaměřuje.
Nepůjde to mávnutím kouzelného proutku
Jak připomíná Petr Bartoň ze společnosti Natland, bioplyn není tak úplně novou alternativou. Ve skutečnosti se u nás používá již dlouho. Navíc je podle něj potřeba ho vnímat v kontextu celoevropského integrovaného trhu. Jakýkoli zde vyrobený bioplyn se totiž automaticky stává součástí evropské energetické soustavy – a je v zásadě prodán tomu, kdo nabídne lepší cenu, nezávisle na zemi původu. Navíc nárůst produkce biometanu vyžaduje dlouhodobější investice a podporu ze strany státu, takže je zhola nemožné jeho výrobu během letoška znásobit.
„Evropská komise doufá, že biometan nahradí zhruba 20 procent současných ruských dovozů zemního plynu. Ale to nebude dřív než do roku 2030. I tak by to znamenalo potřebu více než zdesetinásobit současný objem produkce biometanu. Zhruba poloviny z toho lze docílit zvýšením objemu stávajících kapacit, ale polovinu budou muset zajistit zcela nové instalace, požadující významné investice. Významného rozvoje se může dočkat v tomto sektoru zplynování dřevní štěpky,“ sdělil redakci Euro.cz Bartoň.
V současnosti bioplynové stanice kromě kalu a bioodpadu nejčastěji zpracovávají hnůj, kejdu či cíleně pěstované energetické plodiny. „Pokud bychom začali třídit a využívat bioodpad v bioplynových stanicích, můžeme z přibližně jednoho milionu tun bioodpadu ročně vyrobit zhruba 70 až 80 milionů kubických metrů biometanu,“ podotkl Petr Novotný z Institutu cirkulární ekonomiky.
K výrobě biometanu jsou podle Zitterbartové v současnosti nejvhodnější již fungující bioplynové stanice. V Česku jich je aktuálně v provozu okolo pěti set. „Zejména pak ty, které je možné napojit na plynárenskou distribuční síť. Jako ideální byla dlouhodobě uváděna vzdálenost dva kilometry, nicméně setkat se lze i s více než pětikilometrovými přípojkami. Pokud se začínáme bavit o plynové soběstačnosti, předpokládáme, že faktor vzdálenosti půjde v budoucnu spíše do pozadí,“ uvedla. Podobný pohled směrem k soběstačnosti nabízí také Štěpán Chalupa, předseda Komory obnovitelných zdrojů energie: „Z geopolitického hlediska může být u biometanu ceněna schopnost vlastní výroby bez závislosti na importu z třetích zemí.“
Neplýtvat jídlem
Daleko důležitější je vzhledem k výše zmíněnému celková změna spotřebitelského chování – biometan lze totiž ve velkém vyrábět například ze zbytků potravin, které samy o sobě představují obrovský problém. „Zdálo by se tak, že je to win-win-win. Snížíme nejen závislost na ruském plynu, ale snížíme i náklady plýtvání potravinami (tím, že je přetvoříme v biometan), čímž snížíme emise metanu při hnití na skládkách (metan je 84x silnější skleníkový plyn než CO2),“ nechal se slyšet Bartoň.
„Ale pozor,“ zdůraznil vzápětí. „Samotná logistika sběru prošlých potravin je energeticky obrovsky náročná, a tak se z čistě tržního hlediska začne vyplácet teprve, až ceny zemního plynu stoupnou ještě výš. Jenže se zdražováním bude zase klesat množství nezpracovaných potravin a jejich zbytků. Navíc anaerobní procesy, kterými mikroorganismy kontrolovaně biometan vyrábí, jsou relativně křehké a závislé na složení potravin, které se mají zplynovat. Jednotlivé složky materiálu se dají mnohem snadněji kontrolovat u průmyslového bioodpadu než v případě obsahu kontejnerů. V budoucnu tak půjde spíše o doplňkovou metodu zvýšení produkce zemního plynu, která nás ze závislosti na Rusku rozhodně nevyvede, v porovnání s tím, co zvládnou ostatní dodavatelé zemního plynu, nebo snížení jeho spotřeby,“ dodal ekonom Natlandu.
Studený odchov
Jedním z nešvarů tuzemských domácností je, že obecně topí až přespříliš. V současnosti se u nás za rok spotřebuje okolo 8,5 miliardy metrů krychlových zemního plynu, přičemž bioplynky mají potenciál pokrýt asi pět procent tohoto objemu. Kdyby ale průměrná česká domácnost ztlumila svůj termostat o stupeň, ušetří za topení klidně i deset procent výdajů. Totéž platí i pro veřejné budovy.
„V Česku, stejně jako v jiných postkomunistických zemích, si lidé za minulého režimu navykli na život v přetopených místnostech do míry, kterou si v té době rodiny v kapitalismu absolutně nemohly dovolit. Proto si na Západě dávno zvykli na nošení županu či svetříků v chladných měsících, a chození doma ve spodním prádle se pěstuje jen v teplých měsících letních, ne celoročně, jako v mnoha českých domácnostech,“ objasnil Bartoň.
Bez uhlí a jádra se zatím neobejdeme
Další výhodou biometanu je jeho obnovitelnost. Spolu s šetřením energií přispívá jeho využití ke zpomalení klimatických změn. Novotný zmiňuje, že bychom se za pomoci zbytkové elektrické energie měli naučit vyrábět i syntetický metan. Tomu ale musí předcházet rozsáhlý rozvoj v oblasti ekologicky neutrální výroby elektřiny.
Příklady z jiných evropských států přitom ukazují, že vysoký podíl biometanu v plynárenské síti nemusí být nereálným cílem. „Například ve skandinávských zemích je jeho podíl více než poloviční, velmi dobře je na tom v některých regionech i Nizozemsko. Je to otázka množství nových zdrojů a vytvoření podmínek pro přechod stávajících zdrojů na biometan, stejně tak velkou roli hraje i politické zadání a vůle,“ řekl Martin Schwarz, vedoucí biometanové sekce Českého sdružení pro biomasu CZ BIOM.
Aby Česko v tomto ohledu naplnilo svůj technický potenciál, bylo by podle něj nutné přejít u stávajících výroben bioplynu, tedy bioplynových stanic a čistíren odpadních vod, právě na výrobu biometanu. „Další možností je navýšení výroby stávajících výroben a výstavba nových zdrojů,“ doplnil Schwarz. Aktuálně by přitom v Česku měly ke konci letošního roku existovat minimálně dvě bioplynové stanice disponující technologií čištění bioplynu na biometan s jeho následným vtláčením do sítě, a to v Rapotíně a Litomyšli.
Západ mezitím podle Bartoně zvedne hlavně svoji spotřebu uhlí – Evropa má zdroje, z nichž může nahradit zatím asi třetinu ruského plynu. Stejně tak se zpomalí odchod od jádra, které může nahradit další sedminu. Třeba Německo s jádrem od začátku příštího roku vůbec nepočítalo, teď ale rádo začne jadernou energii používat znovu.
„Největším hitem příštích let jsou tepelná čerpadla. Můžeme tedy čekat vládní programy na podporu jejich instalace do domů, v podobném duchu, v jakém vládní ,kotlíkové‘ dotace v minulých letech naopak zvyšovaly závislost ČR na ruském plynu. V celkovém úhrnu to však pravděpodobně nenahradí ani pět procent ruského plynu – tepelná čerpadla jsou stále poměrně drahou investicí,“ uzavřel zástupce Natlandu s tím, že důležité je především snižování teploty v domácnostech, jež má podle něj potenciál ušetřit až šestinu ruského plynu.
