Obrana a česká otázka

Kuriózní je, že se přeme i o to, proti komu má být systém budován

Debata o americké protiraketové základně v České republice je v něčem hodně zvláštní. Do této chvíle nebyla podána žádná oficiální žádost USA na umístění základny nebo jejích komponentů v České republice, a dokonce ji snad ani do konce roku neobdržíme. Navíc nejsou známy ani přesné parametry, ani obecné podmínky umístění podobné základny v naší zemi. Zvlášť kuriózní také je, že se dohadujeme i o tom, proti komu má být celý systém budován.

Bez vyloučení veřejnosti.

Spokojeni snad můžeme být jen s tím, že se konečně koná veřejná debata, která se týká naší bezpečnosti a naší zahraniční politiky. Možnost umístění americké protiraketové základny totiž představuje silné zahraničněpolitické téma, které vyvolává zájem a nabízí možnost ujasnit pozice české politické reprezentace. Je samozřejmě nutné zahrnout do debaty celou řadu technických a odborných údajů a musí zaznít všechny argumenty pro a proti, ale jsem přesvědčen, že budeme-li postaveni před takové rozhodnutí, nemůže být záležitostí jenom odborníků. Jde totiž o to, jak si představujeme bezpečné soužití lidí i států na této planetě a co pro ně dokážeme udělat. Když německý politik Karsten Voigt během své nedávné návštěvy v Praze na otázku o protiraketové základně odpověděl, že si ji musíme rozhodnout sami, nemyslel tím, že je našim sousedům a dalším členům EU jedno, co uděláme. Dal tím najevo, že záleží především na nás, jak se budeme chovat a jakou roli do budoucna chceme hrát v Evropské unii i ve světě. Nepochybuji o tom, že takovou veřejnou debatu potřebujeme. Bez ní nemůže vzniknout definitivní postoj a názor České republiky. Také proto se naše rozhodování o umístění americké vojenské základny nemůže a nesmí dít „s vyloučením veřejnosti“, což je nakonec dáno už tím, že podobné rozhodnutí je podle ústavy svěřeno Parlamentu.

Nebýt provinciální.

V různých vystoupení a článcích často zaznívá, že máme přestat strkat hlavu do písku a že máme konečně příležitost něco udělat pro svobodnou část světa. Říká se, že musíme překonat provincialismus, touhu po klidu a připojit se rychle a jasně ke Spojeným státům. Měli bychom se chovat stejně jako polská politická reprezentace, která se nikoho příliš neptá a jedná v této věci rozhodně a vůdcovsky. Nesouhlasím s názorem, že tendence k provincialismu překonáme jedině co nejrychlejším přitisknutím k tomu nejsilnějšímu dubisku. To znamená k nejsilnějšímu hráči na světové scéně. To je spíše servilní než sebevědomé. Nebýt provinciální znamená chovat se racionálně, státnicky a dokázat svůj názor veřejně obhájit.

Otázky spojené se základnou.

První otázka zní, do jaké míry tato základna prospívá bezpečnosti České republiky, čelíme-li skutečně aktuální hrozbě, a odkud ji čekáme. Nezní příliš věrohodně, když se argumentuje možnými útoky ze Severní Korey či z Íránu. Ani čerstvá severokorejská jaderná zkouška nemá nic společného s technologickou schopností vyrobit nosič ohrožující střední Evropu. Pomíjím fakt, že samotná úvaha o Íránu útočícím na střední Evropu vypadá nesmyslně. Pořád není jasné, kde vlastně vidíme hlavního nepřítele.
Druhá otázka zní, jak budou ovlivněny vztahy s našimi spojenci. Spíše varováním jsou mi vyjádření polského premiéra Jaroslawa Kaczyńského, který vyslovil přání jednat o možnosti uzavření dvoustranné obranné dohody mezi USA a Polskem a o zvláštní ochraně polského vzdušného prostoru. Polský ministr obrany pak zmínil požadavek vybavit Polsko také protiraketovým systémem Patriot, který je určen k ničení střel středního doletu. Takové výroky nutně znamenají eskalaci rusko-polských vztahů a potažmo také vztahů Evropské unie a Ruska. Důsledky podobných dvoustranných dohod by mohly vést až ke štěpení členských států NATO. Podílet se na něčem takovém je evidentně v rozporu s našimi závazky vůči alianci. Měli bychom především zvážit, co vlastně podobný bezpečnostní systém se základnou v České republice znamená pro globální bezpečnost. Budou to právě jaderné rakety, které nás v budoucnu budou nejvíce ohrožovat? Jak nejlépe využít naše kapacity, finanční prostředky i lidské zdroje? Odpovědi na tyto otázky nesmějí být určovány setrvačně fungujícími nátlakovými skupinami vojenského průmyslu. Navzdory diskutované zkoušce jaderné zbraně v KLDR je stále velmi sporné, že řešení situace představuje protiraketový deštník. Tyto zkoušky jsou spíše pochybnou manifestací síly než ohlašováním nějakého příštího útoku. Vnitřní změna takových režimů, jako jsou KLDR nebo Írán, se musí dít jinými prostředky než protiraketovou obranou. Neměli bychom se vyhýbat rozhovorům s jejich představiteli, snažit se získat obyvatelstvo a nabízet mezinárodní systém spolupráce, na němž bude nejvýhodnější se podílet. Dnes se vyplatí pořídit si jadernou zbraň a harašit s ní, my bychom ale měli bránit budování dalších zbrojních systémů a vytvářet mezinárodně respektovaná pravidla šíření zbraní, obohacování uranu a podobně. I v boji s terorismem bychom se měli především věnovat prevenci a posilovat spolupráci zpravodajských služeb a policie. Měli bychom si dávat pozor na to, abychom svými kroky neeskalovali závody ve zbrojení. Některé postoje Ruska z posledních dnů naznačují, že podobné reakce opravdu hrozí.

Přístup České republiky.

Bilance zápasu s terorismem za poslední léta je docela hrozivá. Snaha vyřešit situaci v Iráku vojenskou akcí vedla k tomu, že se stal válčištěm a terénem pro nejrůznější teroristické skupiny. Extremistické skupiny jako Hamás na palestinském území nebo Hizballáh v Libanonu se stávají silnými, dokonce vládnoucími parlamentními stranami. Říká se, že nenávist mezi lidovými vrstvami na Blízkém východě je dnes nejvyšší od roku 1967. Snaha o modernizaci Íránu pod vedením Chatámího neuspěla. Šestistranné rozhovory se Severní Koreou skončily jadernou zkouškou fiaskem. Za této vyostřené situaci se musíme rozhodnout, jak dále postupovat. Jak se bude nyní chovat Česká republika? Má smysl dále posilovat syndrom obklíčené pevnosti? Je rozumné budovat ochranné zdi, jako byla včera Maginotova linie či dnes protiraketová obrana? Takové zdi byly budovány mnohokrát, nakonec však byly většinou rozvaleny nebo v rozhodujících okamžicích ztratily význam.

Rizika základny.

Obávám se, že velké riziko podobného systému obrany je v tom, že může vytvářet falešný pocit bezpečí. Skutečné hrozby mohou přijít odjinud, od dnes neviditelného nepřítele. Možná se pouze připravujeme na včerejší války a zvyšujeme napětí tam, kde máme povinnost hledat spolupráci. Dokonce možná vnášíme svár mezi své vlastní spojence, protože nabízíme v Evropě ochranu dalším zemím, ještě než jsme se jich zeptali, stojí-li o takovou obranu. Nevěřím tomu, že na hrozby můžeme odpovídat bilaterálními smlouvami mezi jednotlivými státy. Navíc vztah České republiky a Spojených států bude vždy nerovný. Naše schopnost ovlivňovat a korigovat rozhodnutí mocného spojence je a bude omezená. V budoucnu by mohla být jediným skutečným partnerem Spojených států Evropská unie. To je cíl, kterému bychom měli napomáhat. Proto by měla být pro Českou republiku Společná zahraniční a bezpečnostní politika EU prvotním úkolem. Potřebujeme Evropu, která stojí na vlastních nohách. Spojené státy nemohou být navěky věků četníkem světa. Naše neúspěchy v posledních letech ukazují, že i Spojené státy jsou na řešení vážných problémů současného světa nedostatečně vybavené a slabé. Nebudou stačit ani koalice ochotných. Stojíme před hrozbami, na které starými metodami nebudeme stačit. Odpověď musíme hledat společně. Naším úkolem je přenést debatu o protiraketové obraně na půdu Severoatlantické aliance. Měli bychom se zasadit o to, aby se toto téma stalo součástí agendy nejbližšího summitu v Rize. Raketová obrana nemůže být jen českou otázkou.

Česká bezpečnost je i tou světovou.

Není nic velikášského na tom, když řekneme, že otázka české bezpečnosti se týká celého světa. Nebude-li existovat spolehlivá bezpečnostní architektura ve světě, na které se bude podílet většina zemí, těžko nás zachrání bilaterální smlouva. T. G. Masaryk měl pravdu, když napsal, že česká otázka nebude žádná, nebude-li zároveň světová. Také otázka naší obrany proti raketám či dalším hrozbám nebude dobře zodpovězena, nebude-li spojena s univerzálními pravidly a bezpečnostním systémem platným na celém světě.