Podtitul: Daň uvalená na jakoukoli činnost ji v tisíci a jedné formě penalizuje
Díky nové české vládě a její deklarované snaze šetřit se opět vynořilo téma (ne)rovnosti v zacházení s různými ekonomickými subjekty. Ponecháme stranou zásadní otázku, zda vláda opravdu „šetří“, plánuje-li utratit o přes 130 miliard Kč více, než vybere. A podíváme se na dílčí problém tohoto procesu – odstraňování výjimek a daňových „výhod“. Této snaze mnoho lidí tleská, neboť v ní kromě ekonomického rozměru spatřuje i krok k částečnému odstranění nespravedlnosti dnešního daňového systému.
Zásadní vada
Daň uvalená na jakoukoli činnost ji penalizuje – omezuje naši snahu například pracovat, podnikat, investovat, spořit, jezdit automobilem či pít alkohol – v tisíci a jedné formě. Zároveň si však vláda uvědomuje, že břímě jejího zdaňování je na mnoha místech pro užitečné a kreativní podnikatelské aktivity likvidační. Rozhoduje se proto „opravit“ negativa jiné své politiky vytvořením výjimky, uzákoněním daňového „zvýhodnění“, daňovými prázdninami. Firmy či jednotlivci pak získají možnost se v jistých svých činnostech legálně platbě daní (či obecně regulacím) vyhnout.
Jedni tedy daně platí, druzí neplatí. Jedni jsou omezováni, druzí nejsou. Česká vláda je dnes na válečném tažení proti výjimkám a snaží se některé tyto „opravy“ odstranit. Může se jednoduše postavit do role bojovníka proti „privilegiím“ a dvojímu metru, za demokratický ideál rovnosti před zákonem. A navíc, o což může jít v první řadě, získat novým zdaněním dodatečné příjmy do poloprázdné státní pokladny. Jakkoli je taková úvaha lákavá, trpí zásadní vadou.
Výjimka není privilegiem
Věhlasný ekonom a politický filozof Ludwig von Mises kdysi řekl, že kapitalismus dýchá prostřednictvím děr v zákonech. Myslel tím, že kdyby všechny daně a regulace moderního státu, který často přerozděluje více než polovinu HDP a tisíci zákony reguluje zbytek, byly plošně a důsledně vynuceny, podnikatelské aktivity – jádro kapitalistického způsobu výroby – by z velké části ustaly. Stejně jako jsme si za socialismu proti vůli vlády udržovali styk s trhy díky pašování a černému trhu, dostáváme se ve dnešních přeregulovaných ekonomikách do kontaktu s „čistými“ trhy jen v oázách bez daní či regulací. Tam, kde vláda z dobrého či špatného důvodu rozhodla, že podnikání nebude uměle zatěžovat. Jde samozřejmě o výjimku, ale o privilegium ve smyslu vládou dodatečně vytvořeného práva nikoli.
Privilegiem je například monopolní výsada, jejímž prostřednictvím vláda brání potenciálním konkurentům vstoupit do odvětví a konkurovat nižšími cenami a vyšší kvalitou. Nebo situace, kdy vláda přímo dotuje nějakou výrobu. Pokud však někdo není uměle vládou trestán a může se ucházet o přízeň zákazníků, není držitelem žádného zvláštního privilegia. Možnost podnikat a vyrábět je spíše základním právem, nikoli vládním privilegiem.
Vláda je zdrojem hendikepů
Je samozřejmě pravdou, že pokud vláda jednu skupinu podnikatelů zdaňuje a druhou nikoli, ta zdaňovaná jen obtížně konkuruje nezdaňované. Vláda jí hází klacky pod nohy, vytváří uměle dodatečné náklady pro její podnikání, hendikepuje ji. Pro férovost tržního soupeření o přízeň zákazníků je však třeba odstranit hendikep, nikoli vytvořit stejný hendikep pro všechny. Česká vláda však jde směrem přesně opačným. Namísto aby snižovala daňové zatížení, zdaňuje dříve nezdaněné. Argument rovnosti hendikepů však není příliš přesvědčivý.
Společnost, v níž jsou všichni stejně postiženi, není ideálem. Za socialismu jsme byli rádi, dostali-li jsme se na černém trhu díky „privilegovaným“ s přístupem na trhy k dolarům. A chápali jsme, že dává mnohem větší smysl usilovat nikoli o přísnější vynucení zákazu přístupu k zahraničním měnám, ale o přístup na trh pro všechny. Ideálem je svoboda přístupu na trh, nikoli rovnost v nepřístupu na něj. Ideál rovnosti je až dalším krokem ve formě stejné svobody pro všechny lidi vstupovat na trhy. Není-li z jakýchkoli důvodů možné, aby svobodu vstupovat na trhy bez hendikepu měli všichni, je lepší, mají-li ji aspoň někteří z nich. Všem, kdo rozumějí tomu, jak zásadní roli v ekonomice trhy hrají a hrát musejí, by pak mělo jít o rozšiřování počtu těch, kteří se této svobodě mohou těšit. Kapitalistická ekonomika by zkrátka měla čím dál více dýchat prostřednictvím zvětšující se oázy podnikání bez hendikepů.
Diagram
Základní komponenty prosperity*
Ekonomické fundamenty Podnikání a inovace Demokratické instituce Vzdělání Zdraví Bezpečnost Vláda Osobní svoboda Sociální kapitál
Poznámka: Údaje na osách vyjadřují normalizované skóre v devíti dílčích indexech relevantních pro prosperitu (hospodářský růst a subjektivní spokojenost)
Pramen: LEGATUM Institute, Index LEGATUM Prosperity – Česká republika
